Ivo Čagánek

„Tehdy jsme jezdili jako experti do zahraničí. Do Afriky pomáhat rozjet nebo udržovat výrobu. Já jsem byl v Ghaně třikrát. Když jsem měl třicet let, když jsem měl čtyřicet let a potom v důchodu. Poprvé jsme tam zajížděli obuvnickou továrnu a já jsem tam zajížděl malou gumárničku. Podruhé jsem nastoupil do hlavního města, do Accry, a tam jsme se vždycky střídali po dvou letech a udržovali jsme tam výrobu. To se jmenovalo Ghana Rubber Products. Ghanská gumárna, kde se vyráběly hlavně plážové sandály mezi prsty, to byla taková lidová obuv. No, nějaké ty mechovky pro obuvníky, gumové koberečky do aut a takové. Potom, už jsem měl šedesát roků a kolega potřeboval vystřídat, tak jsem ho na rok vystřídal. Ale v těch letech 77–79 to byla ještě blbá doba, ale oni potřebovali, aby tam někdo byl, a komunisté měli rádi dolárky a oni nás tehdy očesávali. Když se jelo přes tu Polytechnu, tak polovinu mého platu dostala Polytechna, zbytek jsem měl já.“

„Střílelo se v ulicích, lítaly kulky. Nakoukli jsme škvírou ve dveřích, co se děje, a museli jsme zalézt do sklepa. Až tam byla armáda, teprve jsme mohli vyjít. Asi čtrnáct dní jsme žili ve sklepech. Všichni, celá čtvrť. Tak to bylo.“