Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radislav Bušek (* 1929)

• narozen 15. března 1929 v Motyčíně u Kladna

• dětství na Podkarpatské Rusi

• 1939 odchod do Československa – útěk před obsazením maďarskou armádou

• 1942 svědkem vypálení Lidic

• srpen 1968 s posádkou převelen z Olomouce do Mladé Boleslavi

• v rámci prověrek propuštěn z armády

Stěhování do Československa jsme brali jako výlet

Otec Radislava Buška pocházel z Prušánek u Hodonína. Vyučil se kovářem a za první světové války narukoval do armády. Bojoval na frontě v Srbsku, kde byl zajat. Vězněn byl v zajateckém táboře ve Francii, odkud se dostal do budujících se československých legií. „To je můj největší hřích, že jsem se táty nikdy na to nezeptal. Dokud žil, tak jsem se ho mohl vyptat a teď už nemůžu.“ Radislavův otec sloužil nějakou dobu i u Motyčína u Kladna, kde se seznámil se svou budoucí ženou.

„Po válce dostal nabídku do finanční stráže a byl převelen na Podkarpatskou Rus.“ Radislavovi rodiče se tedy přestěhovali do Nižné Apši. „Moji bratři i já jsme se všichni narodili v Motyčíně, protože na Podkarpatské Rusi nebyly takové podmínky, tak maminka vždycky odjela rodit do Motyčína.“

Radislav se narodil jako třetí syn 15. března 1929. „Nebyl přímý vlak na Slovensko. Muselo se jet do Maďarska přes Rumunsko a pak teprve na Slovensko.“ Ten rok udeřily velmi kruté mrazy a maminka cestovala několik týdnů vlakem se dvěma malými dětmi, aby Radislava porodila v Motyčíně. „To jméno Radislav jsem dostal po válce, kdy naši rodiče mně a mým bratrům chtěli dát nějaký slovanský jména, a takhle jsme to odnesli. Nejvíc můj nejstarší bratr, kterýho pojmenovali Všemil, druhý byl Vlastimil a já jsem Radislav.“

V Nižné Apši žil Radislav s rodinou do svých tří let. Jelikož tatínek pracoval na rumunských hranicích, tak se rozhodl přestěhovat blíž. Bydlení pro rodinu našel u Slatinských Dolů nedaleko hranic. Tam nastoupil Radislav do školky a poté i do školy. „Pamatuju se, že jsem se hrozně bál hus. Chodil jsem do školky sám.“ S kamarády si vyráběli různé hračky. Radislav si nejraději vyráběl letadélka. V roce 1937 se totiž nedaleko jejich domova usídlil letecký útvar a Radislav zcela propadl letectví. „Jako kluci jsme trávili volný čas mezi vojákama a obdivovali ta letadla, a tak jsem k tomu nějak přičuchl a vždycky mě to lákalo.“

Idylické dětství na Podkarpatské Rusi přerušilo vyhlášení druhé světové války. V roce 1939 obsadila území, kde Buškovi žili, maďarská armáda. Buškovi si museli zabalit všechny věci. „Někdy v poledne tam přijel žebřiňák. Do toho jsme naložili, co jsme mohli, a to nám převezli do Rumunska do kasáren, kde to vyložili na dvoře.“

Pár dní zůstali Buškovi v Rumunsku, nejprve bydleli v kasárnách a později u jedné rodiny. Pak je opět naložili na náklaďáky a následně vlakem přejeli přes Jugoslávii a Rakousko do Vídně a odtud do Brna. Tam už se musel každý dostat sám k nějakým příbuzným v Československu. Celá cesta trvala přes měsíc. „V těch deseti letech byla ta cesta z Podkarpatské Rusi do Československa spíš jako výlet. Nebylo to ale hezké, vezli nás v dobytčácích.“

Viděli jsme hořet Lidice

Paní Bušková měla v Motyčíně ovdovělou sestru a u ní rodina nějakou dobu zůstala. Otec získal zaměstnání na kraji Prahy, kde vybíral mýto při vjezdu do města. Po nějaké době našel pro rodinu bydlení v Kněževsi u Kladna. „Tam táta sehnal takový starý barák. To mělo snad dva metry široký kamenný stěny. Za vsí byl opukový lom a z té opuky se postavila celá vesnice.“ Pod domem měli Buškovi sklep, ze kterého vedla asi tři kilometry dlouhá chodba. Radislav vzpomíná, jak ji chodili s kamarády prozkoumávat.

V Kněževsi začal Radislav chodit do obecné školy. Do měšťanky pak nastoupil v nedalekém Buštěhradu. „Buštěhrad je blízko Lidic. Chodili jsme přes to pěšky domů. Ten den, jak se vypalovaly Lidice, tak jsme kolem jeli a viděli jsme, jak to tam hoří.“ V době vypálení Lidic spolupracoval Radislavův otec s dalšími dvěma lidmi na odboji proti nacistům. „Otci dali za úkol, aby vyfotografoval to ničení Lidic. Tak můj táta dobrák vzal starej bakelitovej foťák a tajně to tam jezdil fotografovat.“

Radislavův otec byl tak svědkem toho, jak Němci srovnali tuto ves se zemí, a dokonce i přemisťovali zeminu, aby nikdy nebylo možné podle terénu určit, kde co původně stálo. Když byli Němci se svou prací hotoví, nastoupili čeští četníci, kteří území hlídali přes noc. Tito četníci jednoho dne pana Buška chytili během focení. „Nastal problém. Byli to Češi a ti ho udat nechtěli, ale báli se, že by se to dozvěděli Němci. Už to bylo v době heydrichiády, čili by je zastřelili. Riskli to a pustili ho.“ Gestapo se o celé věci naštěstí nedozvědělo a všichni válku přežili. „Otec potom velmi těžce spal, hodně se bál.“ Po válce si otec s četníky vyměňoval dopisy a vzájemně si děkovali, že se neudali.

Válka se Buškových dotkla i jinak. Radislavův bratr Všemil byl narozen v roce 1924. Tento ročník byl celý povolán na práci do Říše. Všemilovi však předvolání nedorazilo. Za nějakou dobu si pro něj přijeli četníci a odvezli ho na výslech na gestapo. „Pak to vyšetřovali a ukázalo se, že mu ten povolávací rozkaz chodil do Kněževse u Rakovníka, kde je ten Kněževes větší.“ Všemil tedy naštěstí nebyl potrestán za neuposlechnutí povolávacího rozkazu, ale do Říše musel odjet.

Nemohl jsem najednou změnit názory

Radislavovi zůstal jeho zájem o letectví a začal se vzdělávat na ruzyňském letišti, které se nacházelo nedaleko jejich bydliště. „Tam jsem prožil i hodně náletů.“ Po válce se otec opět stěhoval za svou prací na hranice, tentokrát do Hřenska. Radislav nastoupil k ČKD a začal studovat v Děčíně na strojírenské průmyslovce. Po dokončení si dal přihlášku na letecké učiliště. Bohužel se nemohl stát letcem, protože byl barvoslepý, ale doufal, že bude moct pracovat jako konstruktér letadel.

Na učilišti se nemohl vyučit tomu, čemu chtěl, tak se věnoval slaboproudé elektrice, což ho příliš nelákalo. Odešel pak tedy jinam na spojovací učiliště, kde se učil radiospojení mezi letadlem a řídicím centrem. Ve studiu pak pokračoval na letišti v Klecanech u Prahy.

Mezitím se oženil a s manželkou se jim narodily dvě dcery. Rodina nejprve žila v Kněževsi, ale zdálo se jim, že zde nebude příliš vyžití pro děti. Když se tedy Radislav doslechl, že v Olomouci se otvírá vrtulníkový útvar, rozhodl se tam s celou rodinou přestěhovat. Radislav byl členem armády, ale do komunistické strany nevstoupil. Kvůli tomu ani nemohl být povýšen.

V Olomouci ho také potkal rok 1968 a příchod armád Varšavské smlouvy. „Když se blížila okupace, tak celý ten náš útvar sebrali a poslali nás do Mladé Boleslavi. To oni tak dělali, že ty útvary přemístili, aby nebyly na svém místě a nemohly tak dobře klást odpor bez svého vybavení.“ Někteří Radislavovi kolegové dokonce plánovali odletět s vrtulníky do Rakouska, ale plán nakonec nevyšel.

Asi po týdnu byl jejich útvaru povolen návrat do Olomouce. Část z nich musela přeletět s letadly a hrozilo nebezpečí, že budou ve zmatku po okupaci sestřeleni okupanty. Po srpnu 1968 nastala u útvaru nepříjemná atmosféra, kdy se lidé udávali za nejrůznější provinění a chystaly se prověrky. Všichni vojáci museli vyplnit dotazníky ohledně pražského jara a názoru na události srpna 1968. „Dostali jsme dotazník, kde se nás ptali na názor. Chtěli po nás najednou úplně otočit názory, tak to jsem nemohl.“ Radislav byl tedy z politických důvodů propuštěn z armády a přišel o zaměstnání. „Já vím, že jsem sloužil vlastně v komunistický armádě, ale mě bavily ty letadla. Ta politika se mi nelíbila.“

Nejprve ho z nespravedlivého trestu popadl vztek a začal psát dopisy na prezidentskou kancelář a další místa. Pak si uvědomil, že se situací stejně nic neudělá, a nemá tedy smysl se nad tím rozčilovat. „Od tý doby jsem se o armádu nestaral a udělal jsem dobře. Šel jsem normálně pracovat.“ Buškovi se nejvíc báli, že kvůli jeho propuštění nebudou moct jít jejich dcery studovat. Naštěstí Radislavova manželka pracovala na univerzitě a podařilo se jí dcery na vysokou školu dostat.

Radislav Bušek si musel hledat nové zaměstnání, což nebylo začátkem normalizace nic snadného. „Vždycky se ptali, jaké mám vzdělání. Když jsem jim to řekl, tak hned: ‚My vás hrozně potřebujeme! Určitě vás chceme.‘ A pak se zeptali, jak to mám politicky. Řekl jsem jim, že jsem propuštěnej, a hned: ‚My vás nemůžeme vzít.‘“ Nakonec přes svého bývalého podřízeného našel práci v Teplotechně Olomouc. Jezdil po celé republice kontrolovat tepelná zařízení. Radislav se rád stále vzdělával, a tak si postupně dodělal státní zkoušky z plynu a elektriky „Musel jsem hodně jezdit po republice, tak jsem byl bohužel málo s rodinou.“

Radislav byl zvyklý odvádět dobrou práci, a tak mu vadilo, že se často setkával s lajdáctvím a špatně připravenými zařízeními. Při jedné kontrole tak odmítl podepsat, že je zařízení v dobrém stavu. „Mistr přiběhl a řval na mě: ‚Takovýhle kontroly, to si můžeš dělat na Západě, a ne tady.‘“ Radislav se tedy rozhodl odejít jinam a podařilo se mu najít opět přes známého zaměstnání v JZD v Dubě nad Moravou. Tam pracoval až do důchodu.

Lidi se mají mít rádi

„Teď trávím penzi a mám málo času. Hraju na harmoniku, chodím zpívat do sboru, chodím na výlety každou sobotu pravidelně.“ Před pěti lety Radislavovi zemřela manželka, ztrátu mu pomáhaly překonat dcery a vnoučata. „Možná jsem se mohl chovat líp, mohl jsem tomu manželství dát víc. Lidi se mají mít hlavní rádi.“ Radislav vidí, že nejdůležitější v životě je opravdu mít rád lidi okolo sebe a být vděčný, když vás mají rádi oni. On sám je moc rád například za svůj vztah s vnoučaty. „Vím, že mě mají strašně rádi. A to je krásná věc, to jsem spokojenej.“

Radislavova příbuzná se velmi zajímá o historii své rodiny, a proto v roce 2017 jela i s Radislavem na Podkarpatskou Rus. Radislav tak měl možnost po osmdesáti letech navštívit místa, kde prožíval dětství. „Nic jsem tam v podstatě nepoznal.“