Václava Buriánová

„To bylo štěstí, ta práce byla štěstí pro nás, které jsme tam chodily. Protože tam jsme měly alespoň jídlo v poledne, jsme dostaly normální jídlo. To bylo právě to dobré, že jsme dostaly aspoň normální jídlo.“ („A dostaly jste se do kontaktu i s civilními pracovníky?“) „Ne, tam jsme byly v hale takové, jenom když to tam přinesli, ale jinak ne, vůbec nic, žádný kontakt s civilními. Ta bachařka tam byla stále s námi v té veliké hale, nebo dvě i tam byly třeba. Ale oni si nás tak ani nějak moc nevšímaly, že jsme si špitnout mezi sebou mohly něco. To právě taky jsem stála jednou vedle – poněvadž jsme stály při práci – vedle dvou starších dam, to byly… Jedna byla lékařka, jedna byla profesorka. A ty tam už byly čtyři roky… ne, přes dva roky, tyhlety ženy. To jsme si, když jsme si tak špitat mohly chvíli, když ta byla úplně pryč nebo se šla projít, naše dozorkyně – a ty byly odsouzené se svými muži. Ti muži dostali hroznejch asi dvacet let, to byli taky všechno vzdělanci a tenkrát pomohli nějakému tomu vlaku, jak projel. Vlak svobody, no.“ („V roce 1951.“) „Ti tomu pomohli právě, takže i ty ženy to odnesly samozřejmě. Ti dostali strašných let, ti muži, ti dostali asi každej dvacet let. A ty ženy taky měly hodně, asi deset roků.“