Václava Buriánová

* 1928

  • („A byla možnost, že třeba by vás manžel navštívil?“) „Ne, neexistovalo.“ („On věděl, kde jste…“) „To věděli, kde jsme, ale žádné dopisy, žádné psaní, nic, to prostě…“ („Ani dopis jste nemohla odeslat?“) „Ne, já ne. Oni mi poslali jednou dopis, jeden, a to ještě s takovým opovržením mi ho dávala – který byl samozřejmě překontrolovaný – ta bachařka. Protože my jsme měli doma obálky bílý a tam jsme měli, v rohu obálky, to bylo k nějaké příležitosti – byla naše benátecká radnice, my tomu říkáme ‚kafemlejnek‘, na náměstí, a ten tam byl vyobrazenej. A ona je to jako taková kaplička, to vypadá. Ten byl na té obálce, to jsme posílali všude, poněvadž jsme měli dopisní papíry koupený tehdá pro nějakou akci. No a ta když mi to předávala: ‚No co to máte za papír s nějakým kostelem!‘ Já povídám: ‚To není kostel, prosím, to je radnice.‘ Ta úplně s opovržením mi to dávala, ta bachařka.“

  • „To bylo štěstí, ta práce byla štěstí pro nás, které jsme tam chodily. Protože tam jsme měly alespoň jídlo v poledne, jsme dostaly normální jídlo. To bylo právě to dobré, že jsme dostaly aspoň normální jídlo.“ („A dostaly jste se do kontaktu i s civilními pracovníky?“) „Ne, tam jsme byly v hale takové, jenom když to tam přinesli, ale jinak ne, vůbec nic, žádný kontakt s civilními. Ta bachařka tam byla stále s námi v té veliké hale, nebo dvě i tam byly třeba. Ale oni si nás tak ani nějak moc nevšímaly, že jsme si špitnout mezi sebou mohly něco. To právě taky jsem stála jednou vedle – poněvadž jsme stály při práci – vedle dvou starších dam, to byly… Jedna byla lékařka, jedna byla profesorka. A ty tam už byly čtyři roky… ne, přes dva roky, tyhlety ženy. To jsme si, když jsme si tak špitat mohly chvíli, když ta byla úplně pryč nebo se šla projít, naše dozorkyně – a ty byly odsouzené se svými muži. Ti muži dostali hroznejch asi dvacet let, to byli taky všechno vzdělanci a tenkrát pomohli nějakému tomu vlaku, jak projel. Vlak svobody, no.“ („V roce 1951.“) „Ti tomu pomohli právě, takže i ty ženy to odnesly samozřejmě. Ti dostali strašných let, ti muži, ti dostali asi každej dvacet let. A ty ženy taky měly hodně, asi deset roků.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Benátky nad Jizerou, 09.01.2024

    (audio)
    délka: 48:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 04.04.2024

    (audio)
    délka: 02:14:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přečetla si studentskou rezoluci a předala ji dál. Matku malého dítěte za to soud poslal do vězení

Václava Buriánová v době probíhajícího soudu, 1957
Václava Buriánová v době probíhajícího soudu, 1957
zdroj: Archiv pamětnice

Václava Buriánová, dívčím jménem Roskotová, se narodila 14. září 1928 v Benátkách nad Jizerou. Od dětství cvičila v Sokole a prožila jeho dvojí zrušení nacisty a komunisty. Cvičila na sokolských sletech v roce 1938 a poté 1948, následujících čtyřicet let do benátské sokolovny nevkročila. Vystudovala obchodní školu v Mladé Boleslavi a od roku 1944 pracovala jako účetní v soukromých firmách, po roce 1950 na městském národním výboru. V roce 1956 se jí dostal do rukou text studentské rezoluce vypracované na pražské Matematicko-fyzikální fakultě (MATFYZ). Text kritizující politickou situaci v Československu si přečetla a předala známému. V květnu 1957 za to stanula před soudem, dostala nejdřív podmíněný tříměsíční trest, ten byl ale později změněn na nepodmíněný. K výkonu trestu nastoupila 1. září 1957 na Pankrác, propuštěna byla po dvou a půl měsících na amnestii prezidenta Novotného. V době věznění měla doma tříletou dceru. Po propuštění se vrátila do svého zaměstnání. Po sametové revoluci se podílela na obnovení benátského Sokola. V době natáčení žila v Benátkách nad Jizerou.