Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václava Buriánová (* 1928)

• narodila se 14. září 1928 v Benátkách nad Jizerou

• od dětství cvičila v Sokole

• prožila dvojí zrušení Sokola nacisty a komunisty

• vystudovala obchodní školu a pracovala jako účetní

• v roce 1957 stanula před soudem kvůli textu studentské rezoluce vypracované na MATFYZ

• vězněna na Pankráci od září do listopadu 1957

• v době věznění měla doma malou dceru

• v době natáčení žila v Benátkách nad Jizerou

Václavu Buriánovou odsoudil v roce 1956 komunistický soud k tříměsíčnímu nepodmíněnému trestu. V napjaté době, kdy se režim obával následování maďarského scénáře, k tomu stačilo jen to, že si přečetla rezoluci sepsanou studenty pražské MATFYZ. Text kritizující politickou situaci v Československu tehdy dostala od kolegy a po přečtení ho předala dalšímu známému. Když ji za to soud poslal do vězení, měla doma tříletou dceru.

Místo Sokola nacistické Kuratorium?

Václava Buriánová, dívčím jménem Roskotová, se narodila 14. září 1928 v Benátkách nad Jizerou. Její otec Václav Roskot byl vyučený strojní zámečník, pracoval jako dílovedoucí v benátské továrně na brusy a brousky Karborundum. Matka Marie, rozená Svobodová, zůstávala v domácnosti, k tomu od jara do podzimu vypomáhala na rodném statku v dolních Benátkách, kde stále hospodařili její matka a bratr Otakar.

K babičce Svobodové to tedy nebylo daleko, Václava k ní na statek odmala chodila pro mléko. Sami Roskotovi bydleli v Tyršově ulici nedeko benátského zámku, v domě s nimi žila ještě otcova matka, babička Roskotová. Naproti stála vila Žida Kleina, kde si pak za války udělali štáb nacisté a původního majitele poslali na smrt do koncentračního tábora. Židů žilo před válkou v Benátkách více – židovského původu byl třeba i majitel Karborunda – nikdo z nich podle Václavy Buriánové nepřežil holocaust.

Přímo rodiny Roskotových se válka až tak dramaticky nedotkla. Babičce Svobodové, hospodařící na statku, sice nacisté vyměřili povinné dodávky prasat a vajec, ty ale nebyly likvidační a statek zvládl vypomáhat potravinami i ostatním lidem. „Když byla zabijačka, muselo se žádat. Ale když člověk dostal povolení, většinou každý zabil ještě jedno další prase, aby mohl dát známým. Tak se to dělalo,“ popisuje Václava Buriánová, jak se nacistická nařízení obcházela.

Smutné pro ně bylo zavření Sokola v roce 1940. Václava stejně jako její bratr cvičila od dětství, sokolského sletu na pražském Strahovském stadionu se poprvé účastnila v deseti letech v roce 1938. Cvičit chodila i její maminka, tatínek se spíše než to staral v sokolovně o elektřinu. Sokolské jednoty si totiž za první republiky často přivydělávaly provozováním kin a to byl i případ benátské sokolovny. Václavin otec tam ve svém volném čase dělal „kinooperatéra“ a každý víkend pouštěl filmy. Na ty nedělní, odpolední, které bývaly pro děti, docházela Václava s bratrem pravidelně.

Po zákazu Sokola se nacisté pokusili získat bývalou sokolskou mládež pro „svou“ mládežnickou organizaci, tzv. Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Jak ale říká Václava Buriánová, v Benátkách nad Jizerou se jim to příliš nepovedlo. „Němci založili Kuratorium, to byl v podstatě tělocvičný spolek, ale nikdo ze sokolů se ho neujal. Pověřili dva lidi, nějakého pana Zacha a pana Vodičku, ale nepodařilo se jim to dát dohromady.” Děti prý zkrátka nechodily, rodiče je do kolaborantského Kuratoria nepouštěli.

Sokolovnu zabraly dělnické složky

Ke konci války museli obyvatelé Benátek ubytovávat vojáky wehrmachtu. Roskotovi měli štěstí, Václava už v té době měla vystudovanou obchodní školu v Mladé Boleslavi a domluvila se německy, díky tomu dostali přiděleného Vídeňáka, který prý byl slušný a dalo se s ním mluvit. Později poskytovali přístřeší pro změnu Sovětům, i tentokrát z toho vyšli dobře, ubytovala se u nich žena – vojenská lékařka.

Od roku 1944 pracovala Václava jako účetní v proslulém módním salonu v Mladé Boleslavi, po smrti majitelky v roce 1946 pak přešla do Účetní a revizní kanceláře Hampejz, kde dělala účetnictví živnostníkům. Na ty po komunistickém převratu v únoru 1948 nečekaly dobré časy, kancelář definitivně zanikla v roce 1950 s likvidací soukromého podnikání.

Únorový převrat Roskotovi rozhodně nepřivítali, byli nekomunisté. V červnu 1948 ještě Václava cvičila na XI. všesokolském sletu – jednalo se o první slet po nacistickém rozpuštění Sokola a zároveň poslední před tím komunistickým. „To už se mezi nás začínaly tlačit soudružky,“ komentuje napjatou atmosféru sletu, kdy sokolové během slavnostního průvodu Prahou zneuctili komunistického prezidenta Gottwalda. „Hlavní tribuna tehdy byla před Rudolfinem a tam už byl jako prezident Gottwald. Když ten průvod šel, tak aniž bychom si cokoliv řekli – byli jsme z různých měst a jednot – všichni jsme se odklonili na druhou stranu. Z toho potom samozřejmě soudruzi začali vyvozovat důsledky a ze Sokola nás vyhostili.“ Benátská sokolovna se pro sokoly uzavřela na podzim toho roku, komunisté si ji zabrali pro cvičení svých „dělnických složek“ a Václava do ní během následujících čtyřiceti let nevkročila.

Také babiččin statek komunisté sebrali, resp. kolektivizovali. Babička a strýc v něm sice směli zůstat, už jim ale nepatřil. V jejich bývalé stodole ustájilo družstvo dobytek sebraný místním sedlákům a oni už pak nepracovali na svém, ale na družstevním. Těžce prý nesli zejména to, jak špatně komunisté, kteří k zemědělství neměli žádný vztah, s jejich dobytkem zacházeli.

Václava po likvidaci Účetní a revizní kanceláře Hampejz našla v roce 1950 nové zaměstnání v Komunálních službách MNV Mladá Boleslav. V témže roce se také vdala, její muž Josef Burián se stejně jako ona živil jako účetní, byl zaměstnán v boleslavském Okresním stavebním podniku.

Stýskalo se mi po dceři

V roce 1956 měla již dvouletou dceru Lenku, když se jí do rukou dostala rezoluce sepsaná studenty Matematicko-fyzikální fakulty v Praze. Rezoluce, schválená na mimořádné schůzi univerzitního výboru ČSM v dubnu toho roku, reagovala na Chruščovovu kritiku stalinismu a vyjadřovala nespokojenost studentů s celkovou politickou situací v zemi. Hesla opírající se o závěry rezoluce pak studenti vykřikovali také během květnových majálesových oslav. Václavě dal text rezoluce přečíst kolega a ona ho zas předala dalšímu známému.

Jenže jak se později ukázalo, Státní bezpečnost nebrala studentské aktivity na lehkou váhu a dění kolem studentského majálesu v roce 1956 bedlivě sledovala. Tak nakonec došla až k Václavě Buriánové a někdy počátkem roku 1957 u ní provedla domovní prohlídku. Estébáci u ní prý nic nenašli, přesto záhy obdržela předvolání k soudu. Proces se skupinou Ipser a spol. se konal u Krajského soudu v Praze ve Spálené ulici od 14. do 17. května 1957, obžalovaných bylo čtrnáct, některé z nich paní Buriánová znala. „Moje stání bylo krátké, ptali se mě, kdo mi to dal, jestli jsem to četla a komu jsem to dala. Předseda soudu byl docela slušný, ale poslední den si vzal slovo prokurátor – a ten hřímal! Říkala jsem boleslavským děvčatům: ‚Tohle špatně dopadne‘.“

Ona a další ženy, které stály spíše na okraji procesu, si od soudu odnesly nejprve podmíněné tresty, Václava Buriánová obdržela za „rozšiřování letáků schopných k vyvolávání nenávisti a nepřátelství vůči našemu státnímu zřízení“ trest tříměsíční. Celá věc tím ale neskončila, zanedlouho totiž dostaly další obsílku k soudu, tentokrát na Pankrác, a v létě 1957 jim soud přiřkl tresty ve stejné výši, ale již nepodmíněné. Po vynesení tohoto druhého rozsudku Václava ještě odjela domů, aby pak 1. září 1957 nastoupila k výkonu trestu na Pankrác. „Sešly jsme se v Praze čtyři a ještě jsme šly na oběd – že tam nepůjdeme hned ráno, ale až po obědě.“

Přestože již byla odsouzená, strávila potom Václava Buriánová týden ve vyšetřovací vazbě. Tam to bylo nejhorší: v cele velké prý asi 4 krát 8 metrů jich bylo sedm, v rohu jen matrace a záchod. Jejími společnicemi tu byly prostitutka, zlodějka či žena odsouzená za napadení policisty, zatímco její přítelkyně, odsouzené spolu s ní, byly drženy odděleně. Denní režim tu ženy neměly žádný, teprve když ji přesunuli na normální celu, dostala Václava přidělenou práci – vozili je do Mochova do třídírny švestek a dalšího ovoce. „Ta práce pro nás byla štěstí. Protože jsme tam alespoň v poledne měly normální jídlo. Byly jsme tam v hale, kontakt s civilními jsme ale neměly, stále tam s námi byla bachařka nebo i dvě. Ale moc si nás nevšímaly, takže jsme si mezi sebou mohly i špitnout.“
            
Návštěvy podle svých slov neměla povoleny a dopis se jí bachařka uvolila předat jen jednou. „Samozřejmě byl překontrolovaný. Bachařka mi ho podávala s opovržením. Měli jsme totiž doma obálky s naší benáteckou radnicí, my jí říkáme ‚kafemlejnek‘, vypadá jako taková kaplička. Takže když mi to bachařka předávala, opovržlivě říkala: ‚Co to máte za papír – s nějakým kostelem!‘“ Nejhorší bylo pro Václavu odloučení od tříleté dcery Lenky, o kterou se v době jejího věznění staral otec a prarodiče. „Starali se o ni dobře. Bylo mi to hrozně líto, že jsem ji nemohla vidět, stýskalo se mi. Ale v první řadě si člověk říkal, že to musí přežít. Nic jiného vám nezbývá.“

Sokol začal zase fungovat

Na svobodu se nakonec dostala čtrnáct dní před vypršením trestu na amnestii prezidenta Novotného. Při propouštění jí vyplatili 150 Kčs za práci, kterou zde více než dva měsíce vykonávala. Vězeňský autobus ji odvezl na Florenc, odtamtud jela domů už sama.

Mohla se naštěstí okamžitě vrátit do svého zaměstnání, podržel ji prý šéf, který byl sice komunista, ale bezvadný a férový člověk. Druhá dcera Jana se jí narodila v roce 1960.

V 60. letech i potom během normalizace se Buriánovi drželi spíš stranou veřejného života. Nikam prý moc nechodili, doma poslouchali Svobodnou Evropu, ale třeba Chartu 77 příliš nezaznamenali.

Teprve po sametové revoluci se v Benátkách tak jako i jinde konečně obnovil místní Sokol, byť funkcionářům se prý do vracení majetku příliš nechtělo. „Byla jsem kvůli tomu i u soudu v Boleslavi, měla jsem tam náhodou známou, ta nám pomohla, aby nám to vrátili. Všechno se to podařilo, ustanovil se nový výbor a Sokol začal zase postaru fungovat,“ říká Václava Buriánová.