Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Burianová (* 1934)

• narozena 26. listopadu 1934 v Praze

• pochází ze smíšené česko-židovské rodiny

• otec za války internován v Malé pevnosti v Terezíně

• po jeho propuštění rodina odešla do Mokrovrat

• v roce 1945 rodinu šikanovali vojáci Rudé armády, a tak se Steinbauerovi vrátili do Prahy

• po válce rodina osídlila pohraničí a získala dva krámky v Karlových Varech

• v roce 1948 opět o všechen majetek přišla

• když byly vyzrazeny přípravy pokusu o emigraci, otce zatkli

• naštvaná pamětnice tehdy, v 50. letech, zničila prosovětský nápis a byla poslána na převýchovu do Kutné Hory

Ta omluva v češtině ho stála Terezín

Ač žije Alena Burianová v Karlových Varech, vyrůstala v Praze na Žižkově. Dne 26. listopadu 1934 se narodila jako první dítě do rodiny Steinbauerových. Na základní školu chodila na Pražačku, ale s příchodem války se v jejich škole usadily oddíly Hitlerjugend a žáci museli docházet do vzdálené školy pod Žižkovem.

Otec pamětnice byl židovského původu. Všichni jeho příbuzní za války skončili v koncentračních táborech, ze kterých se nikdo z nich nevrátil. Rodina žila ve strachu, kdy si přijdou i pro tatínka. „S babičkou jsme se třeba šly rozloučit s jednou židovskou rodinou, která byla spolu se dvěma malýma dětma odsouzená k transportu. Dostaly jsme pak šíleně vynadáno od tatínka, že kdybychom se tam zdržely, tak nás mohli vzít taky.“

Ze svého dětství Alena Burianová nejraději vzpomíná na letní sjíždění českých řek, kam jezdila s rodinou a přáteli. Během války, když vlakem mířili na další vodáckou dovolenou, se rodina kvůli hloupé náhodě dostala do problémů. „Jak jsme jeli tím rychlíkem, tak on cuknul a můj otec zavadil o jednu Němku. Byl z toho děsnej šrumec, protože oni jako, že se musí omluvit. Můj otec byl šílenej vlastenec a řekl, že bude mluvit tak, jak mu huba narostla, a když tak se omluví česky. To omluvení česky ho stálo Terezín.“

Otec byl odvezen do Malé pevnosti v Terezíně a maminka zůstala se dvěma dětmi sama. „Od války nejím králíka a jáhly, protože celou válku jsme nejedli nic jinýho. Když zavřeli otce, tak nám sebrali i potravinové lístky.“ Maminčina dobrá přítelkyně měla poměr s dosti vysoce postaveným příslušníkem gestapa a přes tuto protekci se mamince po dvou letech podařilo vymoci manželovo propuštění. „Když přišel, tak stál u branky a my jsme ho vůbec nepoznali, protože on vypadal příšerně. A ještě přišel s pneumotoraxem, měl jen půlku plic.“ Jelikož byl otec pamětnice židovského původu a hrozilo reálné nebezpečí, že bude znovu transportován do koncentračního tábora, rozhodla se rodina raději opustit Prahu a „uklidit se“ na svou chalupu v Mokrovratech.

Měla jsem strašný vztek na všechno

V Mokrovratech válku přežili, ale hned po osvobození utíkali zpět do Prahy. Za války jim venkov sloužil jako útočiště, nyní se však odlehlost jejich domu ukázala jako velmi nebezpečná. „My jsme ten barák měli na samotě u lesa a naši bratři, sovětští vojáci, se nastěhovali kolem, a jelikož jsme tam měli studnu, tak nám vytrhali plaňky a vodili nám tam krmit koně. Moji matku dokonce vyvlekli ven a museli jsme utéct.“

Když znovu museli opustit domov, tak se rodina rozhodla zapojit do osidlování pohraničí, kde se uvolnilo mnoho domů po vyhnaných německých obyvatelích. Svou chalupu vyměnili za dva krámky v Karlových Varech, vilu a automobil. Přestěhovali se do Karlových Varů a starali se o krámky. Dlouho jim však spokojený život nevydržel. Přišel únor 1948, kdy moc převzali komunisté, kteří zrušili soukromé vlastnictví. Oba krámky i automobil rodině bez náhrady zabavili a vystěhovali je z vily, kde bydleli.

Rodiče se rozhodli, že v zemi, která jim za pouhých pár let připravila tolik těžkých chvil, žít nechtějí, a začali plánovat emigraci do zahraničí. Někdo se však o jejich úmyslech dozvěděl a udal je. Otce pamětnice opět zatkli a zavřeli do vězení. „Já jsem v tý době měla strašnej vztek na všechno. S kamarády jsme byli u Tří křížů a tam byl svítící nápis: ‚Se Sovětským svazem na věčné časy.‘ My jsme rozbili ty žárovky.“

Neuměla jsem ani Zdrávas, Maria

Alena Burianová s kamarády poničila ideologický nápis, což je stálo několik soudů a následně dva roky podmíněně. Jelikož ještě nebyli plnoletí, naštěstí neskončili ve vězení. Pamětnici poslali na dva roky na převýchovu do kláštera v Kutné Hoře, kde bydlela spolu s dalšími dívkami přímo v konventu. Pro člověka, který nebyl vychováván ve víře, bylo náročné si zvyknout na klášterní život. „Když jsme snídaly, obědvaly a večeřely, tak jsme se musely pomodlit. To byla hrůza, protože já jsem neuměla ani Zdrávas, Maria.“ Každý večer před spaním se v kostele obcházelo dvanáct zastavení na Kristově cestě na Golgotu a u každého se modlilo.

Ač byl pobyt v Kutné Hoře za trest, Alena Burianová na něj vzpomíná docela ráda. „Tam byl strašně hezkej kněz, takže já se přiznám, že jsme se na něj chodily koukat. Pak už jsme s holkama věděly, jak dlouho bude trvat mše, tak jsme zezadu vyklouzly a šly jsme do města.“ Jednou z výhod bylo to, že jeptišky na ně mluvily anglicky, takže pamětnice se za dva roky poměrně dobře naučila jazyk. Kromě života v klášteře v Kutné Hoře dokončila i měšťanku.

My jsme opravdu měli odejít

Alena Burianová měla na dívku poněkud neobvyklý zájem. Fascinovala ji totiž letadla a chtěla se stát letkyní. Už odmala sbírala časopisy o anglických letcích. Její sen se však nakonec nesplnil. Začala pracovat jako vedoucí prodeje a následně jako inspektorka zodpovědná za kontrolu prodeje. Práce ji však velmi nebavila. Snažila se proto dokončit po večerech školu, ale výuka byla rozpuštěna kvůli nízké docházce jejích spolužáků. Po nějaké době si tedy našla místo na krajském svazu ve statistickém oddělení.

V práci se málem opět dostala do velkých problémů. Chlapec, se kterým Alena Burianová chodila, totiž emigroval do ciziny a o své emigraci jí napsal dopis do práce. „Paní sekretářka nevěděla nic chytřejšího než ten dopis otevřít, přečíst a zase ho zavřela. Dala mi ho a já si ho schovala do složky. Za chvíli pro mě přišli, odvedli mě k výslechu a chtěli vidět ten dopis. Já jsem jim řekla, že už ho nemám, že jsem ho roztrhala. Den jsem byla zavřená a nakonec z toho naštěstí nic nebylo.“

Pamětnice se nakonec uplatnila jako geografická kreslířka v obchodním oddělení v jáchymovských dolech. K tomu začala znovu studovat v Praze. „To už jsem byla vdaná, měla jsem dvě malý děti a každý týden jsem jezdila na tuto školu do Prahy.“ Práce jí přišla zajímavá a s manželem vychovávali syna a dceru. Když přišel srpen 1968 a na ulici je málem přejel tank, Alena Burianová se rozhodla, že tentokrát by neměli váhat a okamžitě emigrovat. „Já už jsem chtěla odsud. Můj muž byl hodně váhavej, a tak jsme nakonec neodešli. Bude to v tom, že každý z nás byl vychován jinak. Jeho maminka byla soudkyní z lidu a jeho otec byl velkej straník. On měl teda asi jiný priority než já. Představte si, že když jsme byli v důchodu, tak mi jednou říkal: ‚Mělas pravdu, my jsme opravdu měli odejít.‘“

Chtěla jsem skákat s padákem

Alena Burianová stále žije v Karlových Varech, kam odešla v dětství s rodiči v rámci osidlování pohraničí. Podle svých slov si však k městu nikdy nenašla vztah. S manželem, který byl stavař, si postavili v Karlových Varech u rybníka chalupu, kde teď pamětnice tráví hodně času. Její manžel zemřel před více než deseti lety. Společně se věnovali sportu i jejímu milovanému letectví. „Taky jsem měla závodního favorita a jezdili jsme s klukama na kritéria. Chodila jsem nahoru na letiště a chtěli jsme skákat padákem.“