Alena Burianová

„A jeli jsme rychlíkem a jeli tam gestapáci, a prostě jak ten rychlík cuknul, tak můj otec zavadil o tu jednu Němku a byl z toho teda hroznej šrumec, protože oni teda, že se musí omluvit. Načež můj muž, teda můj otec... byl šílenej vlastenec a řekl, že bude mluvit, tak jak mu huba narostla, a že když tak se omluví česky, a to omluvení česky ho stálo Terezín. My jsme se vrátili za tři týdny z vody, protože jsme vždycky jezdili takhle o prázdninách ty delší túry, a přišli si pro něj, takže byl v Terezíně v Malý pevnosti. A jelikož moje matka kdysi dávno bydlela ve Vršovicích a bydlela tam jedna její velice dobrá kamarádka, která potom ještě po válce byla tady, tak ona prostě chodila s nějakým gestapákem, který měl nějakou velkou hodnost, a tomu se podařilo za dva roky mého otce z té pevnosti dostat.“

„Jenomže on nás někdo prásknul, a když se otec vracel, tak ho v Českých Budějovicích zavřeli. A je to takový trošku, že možná řeknete, že je to klukovina, ale já jsem v tý době měla tak strašnej vztek na všechno. Když jsme chodili do tý školy nad divadlo nahoru, tak jsme asi čtyři byli jednou u Tří křížů a tam bylo: ,Se Sovětským svazem na věčné časy‘, takovej ten... takže my jsme tam rozbili ty žárovky, což se nám teda nevyplatilo, protože vy tomu nebudete věřit, ale tahali nás po soudech. Takže jsme dostali každej dva roky podmínečně. A když jsem to v tom 89. roce sháněla a že jsem měla známý u soudu, tak jsem chtěla ty papíry, tak už to všechno bylo zlikvidovaný, už nebylo nic prostě.“