Alena Burianová

„Jenomže on nás někdo prásknul, a když se otec vracel, tak ho v Českých Budějovicích zavřeli. A je to takový trošku, že možná řeknete, že je to klukovina, ale já jsem v tý době měla tak strašnej vztek na všechno. Když jsme chodili do tý školy nad divadlo nahoru, tak jsme asi čtyři byli jednou u Tří křížů a tam bylo: ,Se Sovětským svazem na věčné časy‘, takovej ten... takže my jsme tam rozbili ty žárovky, což se nám teda nevyplatilo, protože vy tomu nebudete věřit, ale tahali nás po soudech. Takže jsme dostali každej dva roky podmínečně. A když jsem to v tom 89. roce sháněla a že jsem měla známý u soudu, tak jsem chtěla ty papíry, tak už to všechno bylo zlikvidovaný, už nebylo nic prostě.“

„Napřed jsme z tý Prahy utíkali před těma Němcema, abysme se zase nedostali do nějakýho toho, a když byl konec války, tak jsme zase utíkali od těch Mokrovrat do Prahy, protože my jsme ten barák měli na samotě u lesa a naši bratři, sovětští vojáci, se nastěhovali kolem. Jelikož jsme tam měli studnu, tak nám tam vytrhávali plaňky, chodili nám tam krmit koně. Dopadlo to ještě takovým způsobem, že vyvlekli moji matku a museli jsme odtamtud utéct, protože dokonce v těch Hrašticích, to je zastávka před tím, tam jako dopadla špatně stará paní, která byla vlastně Ruska, která žila celý léta tady v Čechách. Takže my vlastně jsme furt někde cestovali.“