„František Peřina, letec, odešel na Západ, manželka byla v koncentráku, a když se po válce vrátil, tak věděl, že ho budou stíhat, tak ho nějaký kamarád, který byl ještě v Pardubicích na letišti, tak mu dal vědět, že by mohli spolu odletět do Anglie... Dohodli se, že odletí i s manželkou a že ho druhý pilot nabere na louce u Pardubic... Pak se to podařilo, letadlo přilétlo, vyhodili náhradní vrtuli, tam si sedla manželka a odlétli na Západ. Jenže ten den byla mlha, nemohli se dobře orientovat a letěli jen podle kolejí... Nakonec přistáli uprostřed bažinatý louky a měli štěstí, že to bylo již šest kilometrů v americký zóně. Kdyby přistáli vedle, tak byli v ruský zóně.“
„V tomhle kraji se mně strašně líbilo, ale mohl jsem tam být jenom do svých osmi let. Když se tam rodiče přestěhovali z Náchoda v tom roce 1918, po první světové válce, tak všechny děti věděly, že u nás v domě je skrýš na obilí z té války, a tím pádem byl ten náš osud zpečetěný. Protože když se k nám pak měl přestěhovat ten parašutista, radista Jiří Potůček, tak o to asi požádala nejmladší dědova dcera, která byla na Bohdašíně. Ten parašutista měl být původně přestěhovaný do Doubravice u Dvora Králové ke Karlu Ježkovi, učiteli a sokolovi, ovšem neměli ten kryt připravený, tak ho zatím chtěli umístit do naší rodiny, a tím pádem byl ten osud zpečetěný.“
„... západní odboj byl potíraný. František Fajtl, letec, byl zavřený za minulého režimu... Bojoval v Anglii, bojoval i v Sovětském svazu, a stejně ho zavřeli... A ten, kdo ho tam věznil na Mírově, nějaký pan Kohlíček, ten je nyní v Kanadě. Chtějí ho dostat sem, a nepořídí... s jednou paní z Trutnova, kterou jsem znal, se odstěhoval do Kanady a žije tam.“
„Když přišel domů, tak na něj uhodili: ‚Kde máte parašutistu?‘ A tatínek říkal: ‚Já o ničem nevím‘, on ho neprozradil. A oni vzali bič tam, jak jsme měli ty kravičky, a tím bičem ho začali mlátit. To se mu samozřejmě nelíbilo, a tak přemýšlel asi, co má vlastně dělat. To už záleželo na něm, jak se rozhodne, ale nic lepšího nebylo k rozhodnutí, protože on potřeboval, aby vzbudil nějaký hluk, a ten hluk vzbudil tím, že se jim vytrhl a začal utíkat, a oni po něm začali střílet. To já jsem byl ještě v Kostelci a to jsem neslyšel. A oni po něm stříleli a pravděpodobně první zásah dostal od toho četníka Mařana, který jako jediný měl tu karabinu, tu pušku, protože ostatní, co stříleli z pistolí, se třeba netrefovali. Takže dostal u lesa první ránu, kde teďka máme pomníček takovej, a potom ještě dostal, jak říkali, pět ran, jak utíkal po cestě tím lesem, ta byla celá zkrvavená, a utíkal až pod les a tam už zůstal ležet. Tam ho doběhl ten četník první kosteleckej a tatínek mu říká: ‚Zastřelte mě, ať nic neprozradím!‘ Jenže četník ho nezastřelil, naložili ho tam na vůz, protože tam byl nějaký zemědělec a měl na voze trávu. Tak ho na tu trávu naložili a vezli ho do Kostelce, jenže on u prvního baráku v Kostelci vykrvácel a zemřel na vykrvácení.“
„... bylo tam popraveno 194 lidí, ty poslední z Pardubicka... Teta z Kostelce přišla na Končiny a několik dní předtím tatínek u ní byl a říkal: ‚Kdyby se něco stalo, tak se mi prosím tě postarej o děti.‘ On to již tušil, že to bude prozrazeno... Teta přišla na Končiny a vzala si nás do Kostelce.“
„Ta babička, co byla na Bohdašíně v tý době toho zatýkání, tý si tam gestapáci nevšimli, protože tam byli školníkovi a nějací řemeslníci v tý době, takže tam zatkli jenom Satrana a Satranovou, ty odvezli, a syn jejich byl ve škole v Kostelci. A tu babičku, tam o ni neměli zájem, oni nevěděli, kdo to je. A ta babička se sebrala a šla domů na Končiny. Byla bosa, bylo teplo, v létě, a stavila se na kraji Kostelce ještě u dcery a tam jim řekla, co se u nás stalo – s její nejmladší dcerou a se zetěm, že je sebrali a že ona se jde s nima rozloučit, protože pravděpodobně ji taky seberou. Tak se rozloučila, přišla domů na Končiny, tam jsme s ní asi hodinu pobyli a mysleli jsme si, že ji teda nechaj. Jenže gestapo přijelo za hodinu a nařídilo, že s nima musí jet taky, protože ta jediná jim chyběla. Tak se s námi rozloučila, políbila nás na čelo, řekla nám: ‚Pánbůh vás opatruj‘, a odešla s tím gestapem.“
Antonín Burdych se narodil v roce 1934, a v době atentátu na Reinharda Heydricha mu tedy bylo osm let. On ani jeho o čtyři roky starší bratr Vladimír netušili, že jejich rodiče jsou součástí odbojové skupiny S21B a že v domě ukrývají radiotelegrafistu Jiřího Potůčka. Na základě udání českého lékaře byl však tento úkryt prozrazen a 30. června 1942 do domu vtrhlo gestapo. Otec se pokusil Jiřího Potůčka varovat, dal se na útěk a střelba opravdu parašutistu upozornila na nebezpečí. Otec za to však zaplatil životem, vykrvácel. Matka, která celou událost sledovala, dostala srdeční záchvat a nedokázala se už se syny, kteří zrovna přišli domů ze školy, rozloučit. Jiřímu Potůčkovi se podařilo prostřílet se z obklíčení a uprchnout. Chlapci se mohli rozloučit už jen s babičkou, která nebyla v osudný okamžik doma. Přesto byla společně se svým mužem a matkou obou chlapců popravena v pardubické věznici, stejně jako další příbuzní, kteří se na ukrývání parašutisty podíleli. Jiřího Potůčka o dva dny později zastřelil ve spánku český četník. Bratři poté vyrůstali u příbuzných. Antonín Burdych vychoval tři děti, pracoval v Krkonošském nábytku a žil ve Rtyni v Podkrkonoší. Po otci si do života odnesl veselou, optimistickou povahu. Zemřel 12. listopadu roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
