Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Imrich Bugár (* 1955)

• narodil se 14. dubna 1955 na Slovensku v maďarské vesnici Ohrady poblíž Dunajské Stredy

• Ve čtrnácti letech bez tréninku zvítězil v regionální soutěži v hodu diskem a pokračoval v dorostové reprezentci

• v roce 1974 narukoval do Dukly Praha, kde po vojně nastoupil profesionální sportovní dráhu

• v roce 1984 již potřetí navštívil USA, kde se připravoval na olympiádu v Los Angeles

• účast na olympiádě v LA mu byla znemožněna kvůli bojkotu olympiády Sovětským svazem a dalšími státy východního bloku, včetně Československa

• jako jeden z mála čs. sportovců vyjádřil otevřeně svůj názor na bojkot a komunistickou propagandu

• vyjadřuje se též k neférovému přístupu rozhodčích na OH v Moskvě 1980 a k tématu dopingu

Imrich Bugár se narodil 14. dubna 1955 na jižním Slovensku v maďarské vesnici Ohrady poblíž města Dunajská Streda do maďarské rodiny. Má dva bratry, o pět let staršího Petra a o tři roky mladšího Ervina.

Nejlepší tréninkové hřiště byla práce v hospodářství

Bugárovi měli hospodářství s dobytkem a domácími zvířaty a Imrich se rozhodně nenudil. Tehdy ještě netušil, že prostředí ve kterém vyrůstá, je pro něj výborným tréninkovým hřištěm. Získal na něm solidní základy pro sport, o jehož existenci tehdy ještě neměl tušení.

Každé ráno vstával, aby stihl být už před šestou v kostele, kde od sedmé třídy vykonával funkci kostelníka. Když se stalo, že na zvonění zůstal sám, musel pořádně zabrat, aby dal dva zvony do pohybu. Nebylo lepšího posilovacího stroje. Také chodívalpást krávy, a aby se zabavil, házel kameny do dálky i na cíl, v čemž se neustále zdokonaloval. Jedním z nejlepších cvičení pro diskaře je prý také kosení trávy, čehož si v mládí užil dosyta. Trávu kosil pro vlastní dobytek i JZD. „Když bylo mokro a v JZD nemohly vyjet kombajny, kdo mohl, šel kosit ručně. Byla to fuška, protože člověk si nemohl odpočinout. Ti dědkové to uměli a já musel zpočátku hodně dřít, abych udržel jejich tempo.“

Důležitá byla také kvalitní strava, o kterou se postarala maminka. „Táta byl zvyklý, že když zazvonilo poledne, oběd byl na stole. Maminka nám vařila moc dobře, a tak jsme s bratry nebyli žádní chcípáci. Vyrostli z nás pořezové,“ říká Imrich, jehož starší bratr Petr se věnoval vzpírání, ale nakonec dal před sportem přednost rodině.

Když jsem šel na první závod, disk jsem téměř neznal

Jeho talent a fyzické dispozice pro sport se poprvé projevily ve škole. Na tělesné výchově posílal kriketový míček 112 metrů daleko a při házené dal i 28 gólů za zápas. Až jednoho dne došlo na disk. Pan učitel Matuš Imrichovi navrhl, aby se účastnil nedělního okresního přeboru v hodu diskem a koulí. Prý si může vybrat.

„Byl pátek a v neděli jsem měl jít na závody. Dlouho jsem o tom nepřemýšlel. Koule se mi nelíbila, protože u krku má člověk pořád špinavý flek. Disk se mi zdál zajímavější. Jenže ten jsem v životě neviděl. Požádal jsem tedy učitele, aby mi ukázal, jak se s tím hází. Prý to mám vzít do ruky a nějak to tam vypustit.“

Imrich si to párkrát zkusil, v neděli sedl na kolo a odjel do Dunajské Stredy. V rámci rozcvičení odkoukával od ostatních závodníků, jak se diskem hází. „Někteří už uměli otočku, ale to jsem neriskoval, takže jsem házel z místa... Rozmáchl jsme se a hodil 31,14.“

Imrich Bugár tehdy vyhrál svůj první diskařský závod.

Povolání: atlet

Následovalo učiliště v Bratislavě, kde se vyučil elektromontérem. Výuka probíhala ve slovenštině, kterou se, stejně jako jeho 18 spolužáků maďarské národnosti, musel doučovat „za pochodu“. Vedle povinného fotbalu který ho nebavil, si prosadil, že bude házet diskem a brzy se dostal do dorostenecké reprezentace.

V říjnu 1974 narukoval do pražské Dukly, kde si odsloužil dva roky vojenské služby. „Až na nějaká pochodová cvičení jsem stále trénoval a dostával za to žold. Výkonnostně jsem se zlepšoval, a tak mi nabídli, abych v Dukle po vojně zůstal a sport se stal mým povoláním.“

Pod vedením trenéra Miloslava Vlčka, který se stal jeho celoživotním koučem a přítelem, pak absolvoval přes 450 závodů. Za dobu své kariéry mezi lety 1978 a 1993 posbíral nesčetně medailí doma i ve světě.

Pochybuji, že sovětští rozhodčí byli spravedliví

V roce 1980 odjel na olympiádu v Moskvě, kde hodil svůj tehdejší osobní rekord 66,38 a získal stříbrnou medaili. K překvapení všech zvítězil sovětský reprezentant Viktor Raščupkin.

Pamětník má dodnes podezření, že měření rozhodčích nebylo férové. Je přesvědčen, že vítězem měl být Kubánec Luis Delís, druhý on a třetí Němec Wolfgang Schmidt. Domácí Viktor Raščupkin, kterému rozhodčí naměřil 66,64 m, měl být až čtvrtý.

„Druhý den, už po vyhlášení vítězů, jsme se podívali na video a bylo tam jasně vidět, že rozhodčí švindloval. Chtěli jsme, aby chybu napravili, ale než jsme se naobědvali, videozáznam záhadně zmizel a už se nikdy nenašel.“

Imrich Bugár je přesvědčen, že rozhodčí nebyli spravedliví ani v dalších disciplínách. Pro příklad uvádí důležitý faktor, který při soutěžích v hodu oštěpem podle něj ovlivňoval výsledky.

„Na stadionu byla obrovská brána, kterou otevírali podle toho, kdo házel. Když házel domácí, bránu otevřeli, aby mu pomohl průvan, jinak bránu zavřeli. Ta brána byla obrovská, z každé strany ji otevíralo deset vojáků, takže efekt nebyl zanedbatelný. Oštěpu, který vážil 800 g, stačí trochu fouknout, aby doletěl dál. Takže i zde vyhrál sovětský reprezentant.“

Uvádí i příklad z koulařské disciplíny, kdy prý také rozhodčí přilepšil domácímu. Tentokrát Němci Udo Beyerovi neuznal nejlepší hod, kvůli údajnému přešlapu. Dokázat se ale nic nedalo.

Vůbec mě nenapadlo, že by mi mohl olympiádu někdo zakázat

V roce 1982 vyhrál Imrich Bugár Mistrovství Evropy v Athénách, o rok později Mistrovství světa v Helsinkách a uspět chtěl také na olympiádě v Los Angeles v roce 1984.

Před olympiádou, v květnu 1984, navštívil Ameriku již potřetí, spolu s dalšími dvěma sportovci, trenéry a nezbytným svazovým funkcionářem, který dohlížel na jejich „socialistickou morálku“. Imrich zde vyhrál tři ze čtyř závodů, aklimatizoval se bez problémů (jak zjistil, hůře se aklimatizoval na zpátečních cestách směrem na východ) a věřil, že olympijskou medaili má na dosah. Varianta, že by mu mohl účast někdo zakázat, ho vůbec nenapadla.

Je známo, že dění kolem olympijských her poměrně citlivě signalizuje nálady na světové politické scéně. Moskevská olympiáda v roce 1980 se stala pro mnoho demokratických zemí nepřijatelnou kvůli sovětské okupaci Afghánistánu a účastnil se jí rekordně nízký počet států (65 se neúčastnilo). O čtyři roky později se tedy losangelské olympijské hry dočkaly odvetného úderu od Sovětského Svazu ve formě bojkotu, k němuž se jeho „bratrské“ socialistické země přidaly. Oficiálním důvodem neúčasti na OH bylo údajné nedostatečné zajištění bezpečnosti a nerespektování důstojnosti sportovců.

„Zrovna jsme byli v Kalifornii, v Salinasu, když za mnou přišli novináři, a prý co tomu říkám, že Sověti odřekli olympiádu. Řekl jsem, že mě nějací Sověti nezajímají a že já jsem Čechoslovák.“ Imrich Bugár se touto zprávou nenechal rozhodit. O týden později, právě když přijeli do Los Angeles, dostal jinou otázku. „Prý co tomu říkám, že i Československo odřeklo olympiádu... a zda prý půjdu na takzvanou „rudou“ olympiádu, kterou pořádá Moskva jako alternativu pro socialistické země...“ Imrich Bugár se nechal slyšet, že se připravuje na olympiádu v LA a na žádnou jinou nepojede.

Jako jeden z mála řekl, co si myslí

Zklamání československých sportovců bylo zdrcující, avšak v rámci komunistické propagandy je mediální pracovníci manipulovali k souhlasným vyjádřením, jak potvrzuje Imrich Bugár. Už v USA, poté, co o něm americká média točila reportáže o zdárné přípravě na OH, po něm chtěli českoslovenští novináři vyjádření, která nedávala smysl. „Měl jsem říkat, že s bojkotem souhlasím, což jsem samozřejmě odmítl. Američané se o nás starali skvěle, hostili nás, cítili jsme, že jsme vítaní, natáčeli o nás a nebyl jediný důvod je bojkotovat.“

Jakmile se Imrich vrátil do Československa, pozvali si ho soudruzi na kobereček, protože prý „špatně mluvil.“

„Tenkrát jsem řekl předsedovi ÚV ČSTV Antonínu Himlovi na rovinu, že nesouhlasím s tím, jak média olympiádu v LA prezentují a že jediné, co jsem v USA viděl sovětského, byla reklama na ruskou vodku. Na to mi řekl, že to nemám nikomu říkat.“

V médiích Imrich Bugár samozřejmě prostor nedostal. „Mě se žádný novinář oficiálně na nic neptal, protože mě znali a věděli, jaký na to mám názor. Kdybych jim ho řekl, stejně by to nemohli odvysílat, tak si ušetřili práci.“

„Rudé“ olympijské hry jsem nakonec neodmítl

Imricha Bugára přesvědčovali, aby jel na olympiádu do Moskvy, kterou SSSR mimořádně pořádala pro socialistické země v rámci bojkotu. Účast odmítal s tím, že si raději konečně dopřeje dovolenou u moře v Bulharsku se svou manželkou. „Na západ nás spolu nepouštěli, abychom tam náhodou nezůstali. I když já jsem na emigraci nikdy nepomýšlel.“

Do Moskvy na OH nakonec přece jen jel. „Poté, co jsem řekl Himlovi, že místo do Moskvy pojedu s manželkou na dovolenou, na konci června mi zavolali a nabídli soustředění v Itálii, kam tentokrát můžu místo trenéra vzít manželku. Podmínkou ale byla účast na OH v Moskvě.“ Imrich, pro něhož byl sport vším, souhlasil.

„Když jsme do Itálie přijeli, dostal jsem tam několik pozvání na závody. A tak jsme se ženou cestovali po italských turnajích a vyhrával jsem. Moc jsem toho za těch 14 dní nenatrénoval, ale byl jsem tak spokojený, že jsem Moskvu nakonec neodmítl.“

Můj špatný výkon na „rudé“ olympiádě považovali za bojkot

Imrich Bugár před odletem do Moskvy potřeboval vědět, který den a v kolik hodin půjde na závody, aby si mohl naplánovat předsoutěžní režim. „V Moskvě nás večer po příjezdu nechali čekat před hotelem Rossia asi dvě hodiny a nakonec jsem zjistil, že místo v sobotu v půl šesté startuji už v pátek po obědě, protože změnili harmonogram. Byla to velká změna a nemohl jsem zaručit výkonnost, kterou jsem očekával.“

Jeho výkon byl tentokrát nejslabší v roce, skončil na čtvrtém místě.

„A to byl zase problém, protože jsem to údajně udělal naschvál. Na československé ambasádě, kam byli sportovci pozvaní, mi tehdejší velvyslanec vyčetl, že jsem slabým výkonem olympiádu bojkotoval. Nebyla to pravda a to obvinění mě naštvalo. Řekl jsem, že když si to myslí, nemusím tam být a z ambasády jsem utekl. Z toho byl zase problém, protože to jsem si prý neměl dovolit. Nakonec z toho ale nic nebylo, závodil jsem dál.“

Paradoxem je, že Imrichův výkon na moskevské „rudé“ olympiádě by stačil na bronzovou medaili na OH v Los Angeles. „Díval jsem se na ni v noci doma v Praze-Libuši, kde se mi podařilo chytit německou ARD televizi. Stálo mě to láhev finské vodky, kterou jsem během vysílání vypil. Byl jsem totiž strašně naštvaný, že jsem tam nemohl být.“

Záhadné vysoké horečky

Po neúspěšné „rudé“ olympiádě v Moskvě se v Imrichovi Bugárovi, jak říká, „něco“ zlomilo. „Ačkoli jsem o to usiloval, pak už se mi nepodařilo vyhrát žádnou velkou medaili.“ Před Mistrovstvím světa v Římě v roce 1987 pak z ničeho nic dostal horečky 41,2°C.

„Zrovna jsem čistil u dědy osm metrů hlubokou studnu, když jsem náhle, z naprostého zdraví, dostal zimnici. Nepřešla ani po dvou dnech, tak jsem se rozjel do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Dělali mi testy na všechno možné, ležel jsem tam týden, ale nezjistili vůbec nic. Teplota už byla dole, tak jsem řekl doktorům, že musím trénovat na Mistrovství světa v Římě a šel jsem domů. Od té doby se teploty neobjevily.“

Nařčením z dopingu ho chtěli zkompromitovat

Shodou okolností, v roce 2006, když Imrich Bugár kandidoval do senátu, vytáhli na něj političtí rivalové antidopingové testy z roku 1987, v nichž byl údajně pozitivně testován na anabolika. „Chtěli mě zkompromitovat. Šlo o nějakou zfalšovanou kopii. Podle data jsem zjistil, že v tom termínu jsem byl na Mistrovství světa v Římě, kde jsem skončil na sedmém místě a dopingovou kontrolou jsem tam prošel s negativními výsledky. Tehdy jsem poznal, že se na mě někdo snaží něco vytáhnout z politických důvodů. Od té doby mě politika vůbec nezajímá. Pochopil jsem, že to není fair play. „

O existenci dopingu Imrich Bugár samozřejmě věděl, ale prý záleželo na každém, jak k němu kdo přistupoval. Kromě regeneračních přípravků s vitamíny doping nikdy nepotřeboval a ani ho nenapadlo něco zkoušet.

Při pravidelných kontrolách před závody s ním nikdy nebyly problémy, takže mohl kdykoli odcestovat na závody. „Když bylo potřeba, abych narychlo odjel na nějaký závod, zavolali mi ze Svazu, do druhého dne nechali udělat doložku a mohl jsem jet, protože u mě měli vždycky jistotu, že antidopingovými testy projdu. To se o některých jiných sportovcích asi říct nedalo,“ vzpomíná pamětník.

Mimořádně nadaní lidé doping nepotřebují

Je přesvědčen, že mimořádně nadaní lidé ke svým špičkovým výkonům doping nepotřebují. „O sobě si myslím, že mimořádné dispozice mám. Možná to bylo i výchovou, tvrdou prací, na kterou jsem byl zvyklý od dětství, ale určitě i tréninky.“

Říká, že si své výkony vydřel, stejně jako jiní atleti jeho generace. Vzpomíná například na Jarmilu Kratochvílovou a její nesmírně tvrdé tréninky. „To kdyby měl dnes někdo mladý zvládnout, tak odpadne. Výkonnost se zvyšuje pomalu a nějakou dobu trvá, než jsou vidět výsledky.“

Své úspěchy přisuzuje též skvělému trenérovi. „Rozcvičky byly pořádné, a když se po tréningu všichni hnali do páry, mě trenér poslal ještě do tělocvičny na dvacetiminutový strečink. Takže zatímco ostatní už byli na masáži, v páře či sauně, já se ještě vyklusával. Ale bylo to super, protože ten strečink měl mnohem větší regenerační efekt než jen pára nebo podpůrné prostředky. Tyto věci byly to nejdůležitější, co mě trenér naučil.“

Imrich Bugár ukončil svou kariéru slavnostně 17. září 1995. V době své sportovní kariéry vystudoval dálkově gymnázium a poté FTVS Univerzity Karlovy, kterou s titulem Mgr. absolvoval v roce 1990. Po skončení aktivní činnosti zůstal v pražské Dukle, kde organizuje zahraniční sportovních cesty. Oženil se v roce 1985 a má dceru Olgu.