Imrich Bugár

"Pomáhal jsem doma tátovi, chodili jsme na pole, do lesa na dřevo nebo jsme vzali kosu a jeli jsme na pole kosit trávu na seno. Později mi trenér říkal, že to bylo nejlepší speciální posilování pro disk. Možná jsem tedy měl dobré základy už tehdy. Nebo když bylo mokro a kombajny z JZD nemohly vyjet do pole, tak kdo mohl, šel na pole pomoct. Bylo to jako ve starých filmech, když sekalo dvacet lidí za sebou a všichni stejně. Byla to fuška, protože jsem si nemohl odpočinout, ti dědkové to uměli a já jsem to zpočátku dřel, ale udržel jsem jejich tempo..."

"Určitě ti rozhodčí nebyli féroví, protože jsem se pak díval ještě na oštěp a na kouli. Co se týká oštěpu – byla tam velká brána, kterou otevírali podle toho, kdo házel. Když házel domácí, tak ji otevřeli, aby mu tam foukl průvan. Byla to obrovská brána – na každé straně deset vojáků v bílém oblečení. Oštěp váží 800 gramů, takže průvan ho dovedl popohnat. Oštěp tedy vyhrál také Sovět, místní."

A jak jste tedy prožíval olympiádu v roce 1984, když vám vlastně oznámili, že tam nemůžete jet. Já jsem byl tehdy přímo v Americe a když nám oznámili poprvé, že Sověti odřekli olympiádu, tak jsem říkal: „Co je mi do nich, já jsem Čechoslovák.“ No ale týden nato taky nám oznámili, že i naši odřekli olympiádu, co já na to říkám a jestli půjdu na rudou olympiádu. Já jsem říkal: „Nikam nejedu, já jsem se připravoval do Los Angeles a buď tady, nebo nikam.“ Takže bylo to pro mě velký zklamání a měl jsem tam pak trochu potíže po návratu, protože říkali, že jsem špatně mluvil, ale nakonec se to všechno vyřešilo, takže dobrý.

Když jsme šli na ňákej mítink, tak jsme jeli sami, ale sem tam s náma jel ňákej cizí člověk, jo, který vlastně jsme věděli, že asi to má na starosti pak o nás napsat, co jsme dělali, s kým jsme se setkali. Hlavně, když jsme jeli do Ameriky nebo tak. Ale na soustředění ani nejezdili tolik, ale spíš na nějaký mezistátní utkání nebo třeba byla příprava na olympiádu v Los Angeles, tam s náma jeden pán byl. Ale nic jako, normálně se choval. Ale co napsal pak jako hlášení, to nevíme.

Celý život jsem rád házel, jo, když jsem třeba jako dítě chodil pást krávy, tak co tam budete dělat, že jo, tak jsem házel kameny různě do cíle, do dálky. Byl jsem dobrej, protože i ve škole jsem vyhrával závody v hodu kriketovým míčkem. Tam byly takový zajímavý věci, že když jsem, když jsme ve škole na házenkářským hřišti chtěli házet na výkon, tak jsem nemoh hodit, nemohli mi to měřit. Protože když jsem házel z jedný strany, tak jsem to hodil na tělocvičnu a když jsem házel od tělocvičny, tak ten míček letěl do kukuřičných polí. Takže když chtěli můj výkon měřit, tak museli jsme jít na fotbalový hřiště.