„Zažila jsem velký nálet. Když jsem jela do Chrudimi k zubaři, tak jsem potkala kamarádku, která tam byla za babičkou. Babička nás pozvala na oběd a oni bydleli u továrny Wiesnerka, byla těsně vedle toho domu. Babička nám udělala řízek a u oběda se ozvaly sirény. My jsme na to nedbaly, protože takových poplachů byly stovky v Hlinsku i v Chrudimi. Tentokrát to ale bylo doopravdy. Najednou se ozvala rána velice blízko. Bylo to pár metrů od toho domu, s matkou jsme vystřelily jako šílené a běžely jsme do sklepa. Babička u toho řízku seděla a říkala, že se nic neděje. Ve sklepě nám maminka řekla, ať si klekneme na kolena a modlíme se. Najednou se ozvala další rána a babička shora volala, že si to nesmíme nechat ujít a ať jdeme na chodbu, že je vidět, jak v Pardubicích hoří. To tenkrát hořela Fantovka. Po tom náletu tam u nádraží byly ještě asi deset let díry.“
„Když jsem jezdila do gymnázia do Chotěboře, tak vlak třeba zastavil na Doubravce, my jsme vyskočili a vrhli jsme se do trávy, jak nám průvodčí přikázal. Kdyby bombardovali vlak, abychom my byli v trávě kryti. Tak jsem poznala, že mám sennou rýmu. Protože, když jsem ležela v těch rostlinkách, tak mě to pak pronásledovalo celý život. V chotěbořském gymnáziu se pak chvíli dokonce neučilo, protože ho okupovali němečtí vojáci, jezdili jsme si tam jen pro úkoly. A doma jsme to přečkali.“
„Přišla válka a tatínek se zapojil do hlineckého odboje. Gestapo si pro něj přišlo přímo do třídy, tam ho zatkli. Velmi dojímavé bylo, když jsem šla nedávno po ulici a potkal mě tam nějaký hodně stařičký pán, pro mne neznámý. Řekl mi, že on byl ve třídě, když mého tatínka před jeho očima zatkli. To mě docela dojalo.“
„Bylo to krásné až do doby, kdy nastoupili henleinovci, a pak už se ta krása změnila v horor. Když mně byly asi čtyři roky, tak naši seděli na verandě školy a přes cestu, kde nejezdilo nic ani auta, ani koňská spřežení, tak mě poslali do obchodu, abych se protrénovala v samostatnosti. Na cestě mě přepadli henleinovci, bylo jim třináct čtrnáct roků a surově mě zkopali a zbili, než k nim rodiče doběhli. Maminka je potom začala honit, ale nedohonila, protože jim zmizeli v obilí, a možná bylo dobře, že je tenkrát nedohonila. Tohle trauma si nesu celý život. I doteďka pociťuji… protože rány se zahojily, modřiny zbledly, ale v té duši to zůstalo.“
„My jsme chodívali pěšky. Já jsem velký vodomyl a pořád jsem se v létě koupala. Šli jsme od rybníka Jánuš a stoupali po silnici od Chotěboře z kopečka dolů, jak je dnes sjezdovka. Teta, která šla s námi, říkala: ‚Ajejda, zítra bude strašně pršet. Říká se, že když jsou večer červánky, tak že bude druhý den pršet.‘ A to nebyly červánky, to hořely Ležáky. Úplně mě zamrazí, když vidím ten požár na nebi, tu červenou oblohu. Nás by v životě nenapadlo, že to je tak velký oheň, a tak jsem viděla Ležáky na vlastní oči.“
„Protože literatura a řeč jsou kulturní poklady, které nemůže nikdo hanobit. Jeden student mi napsal do sešitu, kde měl psát nějakou četbu, tak napsal: ‚Já jsem doma nic neudělal, protože nebudu mluvit jazykem zrádců.‘ Tak jsem mu tam napsala, že bude asi němý, protože v každým národě je těch zrádců habaděj.“
„Nejsem žádný Jan Hus ani Komenský. Jsem jen malý ubohý červíček a věděla jsem jasně, že se dopouštím zrady, a plivala bych před sebou nejraději, protože jsme museli před nějakým symbolem, českou vlajkou a před Komenským, nahlas prohlašovat, že souhlasíme. Dvě děti jsem měla na vysoké škole, takže jsem tu hanebnost udělala. Mrzí mě, že jsem z církve odešla a proti tomu neprotestovala. Není to ale omluva a strašně se za sebe stydím.“
Po útoku henleinovců zůstává duše dodnes pošramocená
Drahomíra Brychtová, rozená Heindlová, se narodila 18. března 1932 ve vesnici Raškov v podhůří Jeseníků. Její otec Jan Heindl byl řídícím učitelem zdejší státní české menšinové školy, kde vyučovala i její maminka Marie. Během 30. let docházelo v pohraničí k častým útokům zfanatizovaných přívrženců Adolfa Hitlera na české obyvatelstvo. Jednou z obětí henleinovců se stala i malá Drahomíra. S vyhlášením všeobecné mobilizace v září 1938 narukoval Jan Heindl jako československý důstojník v záloze do Užhorodu a manželka s dcerou Drahomírou se mezitím přestěhovaly do Pardubic, kde prožily začátek německé okupace. V létě 1939 se Heindlovi trvale přestěhovali do Hlinska, kde se otec pamětnice zapojil do ilegálního odboje. 17. března 1941 došlo k jeho zatčení a odsouzení k 16 měsícům vězení. Většinu trestu si odpykal v německém Bayreuthu a domů se vrátil s podlomeným zdravím. Přesto se v únoru 1945 stal členem partyzánské brigády Jana Koziny a podílel se na diverzních akcích. Pamětnice odmaturovala na státním reálném gymnáziu v Chotěboři. Po dosažení pedagogického titulu a později dálkově vystudované filozofické fakultě vyučovala výtvarnou výchovu, keramiku a cizí jazyk. Za svoji pedagogickou činnost byla komunistickým režimem často postihována. Vyučovala ve Vysokém Mýtě, Litomyšli a v Hlinsku. Během normalizačních prověrek ve škole pod nátlakem deklarovala svůj souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Do zasloužené penze odešla ve věku 75 let a i poté působila v pěveckém sboru. V době natáčení žila v Hlinsku (říjen 2020).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!