Václav Brůna

* 1934  †︎ 2022

  • Václav Brůna: „Když sem přišli ty Rusáci (vojáci Rudé armády v květnu 1945), tak k nim (k uprchlým ruským zajatcům) šli, ale oni neměli žádný papíry. Tak je naložilo auto a já jsem myslel, že je vezli udělat papíry. Ale někdo řikal, že je odvezli, protože zradili Sovětskej svaz a nechtěli bojovat, takže je zastřelili. Takhle jsem se to dozvěděl, nevim, co na tom bylo pravdy, poněvadž kdyby byli živí, tak by se zaručeně přišli alespoň podívat, jsem si myslel… Prý je za to trestali, že se nechali zavřít a nebojovali… Jestli je to pravda, to nevím. Moc lidu to tady nevědělo. Poněvadž oni do vsi nechodili, oni se nikde nevokazovali. Dva jezdili do peruckejch lesů, tam byli nějaký partyzáni, a ten učitel tady vždycky býval skoro sám, taky jel někdy s nima, ale povětšinou tu býval sám, nevím, jestli tady měli vysílačku, já jsem k nim nešel, já rusky neuměl, já jim tam dal akorát to jídlo a šel jsem domů.“ Tazatelka: „A na příjezd ruské armády si pamatujete?“ Václav Brůna: „Jo, to si pamatuju. To bylo hrozný. Co všechno všude vyrabovali. Na vozech co toho vezli! To byly ještě ráfový kola a ty koníci, ty furt utikali. Řikali, že je hnali do Německa a zase zpátky do Ruska a že to všecko vydrželi. No a taky chlastu měli plno, ožralí, taky tady stříleli, do vzduchu jenom, ale to nikdo nevěděl, jestli je to nahoru nebo dolů, práskalo to z těch kulometů... Tazatelka: „Lidi se tu asi dost báli...“ Václav Brůna: „No jo, to nikdo nevylez. To v osmašedesátym tady stáli na křižovatce Rusáci a už asi dva dni nejedli. Tak jim manželka každýmu poslala rohlík a čaj a ty, co to viděli, mně přišli říct, proč jim dávám, těm kurvám ruskejm, jeden ještě žije, jinak už jsou všichni mrtví... To byli komunisti pomýlený, pak za rok zase začli řádit, až tady na jednoho, tak mu řikám: ,Až tvůj kluk bude v Rusku, bude tam takhle stát o hladu… Ten za to nemůže, to dělaj všecko ty vysoký, ale tady ty vojáci, to jsou chudáci, ještě je za to zastřelej.‘ No a furt to nemoh nikdo pochopit a pak teprve mi dali za pravdu...“

  • „Tady byl stoh jednoho sedláka, nějakýho pana Černýho, a měl ho tady, je to asi dvě stě padesát metrů odtud, když jsem šel takhle zadem. A můj otec dycky na pátek sehnal jeden chleba a něco na mazání. Někdo ten chleba dal, známí táty, aby se to nedozvěděl někdo jinej, a já to tam večír za šera nosil. Vchod měli od Klapýho – měli balík vytaženej ze strany a tam jsem jim dal ten chleba a to sádlo a takhle jsem to zase přikryl. Ale táta mi říkal: ,Kdybys někdy viděl světlo, tak hned k zemi a tam odsaď se ztratit, poněvadž to by tě moh někdo hlídat.‘ Ale nikdy se to nestalo. A takhle to bylo až do převratu. Asi šest měsíců. To byl učitel, kovář a kolář. Tři Rusové. A ten učitel jednou tady byl, poněvadž nikdo neuměl rusky a oni uměli německy a matka uměla taky německy, protože byla z Něštěmic. Tak nám řek, že když bylo bombardovaný Německo, zasáhli věznici a několik jich uteklo a oni se dostali až sem do Velkáně.“

  • „V Dlažkovici chtěli založit JZD. Otec nechtěl do JZD, tak ho za to zavřeli. Přesně na Štědrej večír ve čtyři hodiny pro něj přišli a zavřeli ho. Byl v Lovosicích ve vězení asi tři dny a pak byl v Litoměřicích ve vyšetřování čtyři měsíce. Bylo nás tolik dětí a nikdo neposkytl mámě ani korunu. Když tátu odvedli, místo Vánoc jsme celou noc všechny bečely. Ráno jsem vzal motorku a oběh jsem všechny basy, ale každej říkal, kdyby tu byl, tak by byl tady zapsanej. On byl v Lovosicích a bachař mi to zapřel, že prej tam není, a on tam byl. Našli jsme ho teprve, když měl soud, že je vazbě v Litoměřicích.“

  • „Tátu když zavřeli, tak nejdřív u nás udělali prohlídku. A zjistili, že je anténa v okapový rouře. Tak hledali vysílačku. Jenomže ta vysílačka už byla pryč. To měl pan farář. Já ho vždycky přivezl na motorce na mši a potom jsem ho zase odvez. A on před měsícem tu bedýnku s tou vysílačkou odvez. Ale tu anténu tam nechal. Tam byla holubárna, on to měl v tý holubárně a ta anténa vedla až do tý holubárny, a jak to prohledávali a šli po tom, svítili, to měli takový lucerny, a viděli, že v tý okapový rouře je anténa. No tak ráno pro mě přijeli, sebrali mě a vyslýchali v Litoměřicích. Byl jsem asi pětkrát vyslýchanej. Ve dvanáct hodin se střídali. To přišel jeden, namlátil mně hubu a odešel. A přišli ty druhý. Tak mě houbou umyli... Poněvadž jsem se nesměl bránit, jinak bych bejval vyskočil a zabil ho na místě! Řikali: ,Kdo vám to dělal?‘ Jenomže to oni moc dobře věděli, protože já jsem jednou slyšel, jak ho volali, aby přišel... No a jednou mě tam přivezli a viděl jsem, jak jednoho nesou ven, kapala z něj voda, tak ten asi taky dostal, to mě chtěli asi psychicky... Jenomže já jsem byl tvrdej. Čím víc, tím jsem byl tvrdší. No a furt jsem nevěděl, o co jim jde. Nakonec: ,Kde je ta vysílačka?‘ - ,Dyť jste to hledali. Našli jste nějakou? A podle čeho jste zjistili, kde je ta vysílačka?‘ - ,No tam je drát od antény a ta anténa je v tý okapový rouře.‘ Já řikám: ,To mohlo bejt taky za války! To tam moh mít ten farář!‘ Tak jsem je zblbnul, že tomu nakonec uvěřili, a potom to už skončilo. Ale furt jim nešlo do hlavy, že tam ten drát furt ležel. No tak tam nikdo nechodil… Od války že by tam ležel? To taky bylo blbý. Ale dali se takhle zblbnout. Tak jsem vzal žebřík, vlez jsem tam a opravdu, tam bylo asi tak pět, šest metrů, měděnej rulovanej drát s takovejma špulkama, tak jsem to celý sundal a říkal jsem si: ,Tak kvůli tomu jsem dostal ten nářez.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lkáň, 01.06.2014

    (audio)
    délka: 05:01:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život byl krásnej, ať mě mořili, jak chtěli

3970-portrait_formeruprav.jpg (historic)
Václav Brůna
zdroj: Ivana Myšková

Václav Brůna se narodil 2. března 1934 ve Lkáni u Klapého na Litoměřicku jako první z devíti dětí. Ve svých deseti letech nosil do stohu za domem jídlo ruským vojákům, kteří utekli z rozbombardované věznice v Drážďanech. Na Štědrý den v roce 1951 byl poprvé zatčen Václavův otec Ladislav. Odmítl vstoupit do JZD v Dlažkovicích, kde se ženou Marií pracovali poté, co převedli statek ve Lkáni na svého tehdy čtrnáctiletého syna Václava. I on se však musel svého hospodářství brzy vzdát ve prospěch státu. V roce 1954 byl Václav odveden k 67. útvaru Pomocných technických praporů. Většinu služby pak strávil v kamenolomech jako velitel bez šarže, protože poddůstojnické zkoušky nesplnil politicky. Jeho statek byl zkonfiskován a předán JZD. Po návratu z vojny hospodařil na dalším statku rodičů v Lukohořanech. Tehdy byl také společně s otcem odsouzen za ohrožení jednotného hospodářského plánu, když neodevzdávali dostatečné množství mléka, masa a dalších surovin JZD. V roce 1964 se s manželkou a dětmi usadil na svém zdevastovaném statku ve Lkáni. Aby uživil svou početnou rodinu se sedmi dětmi, pracoval především s těžkou zemědělskou a stavební technikou a po nocích opravoval zničený statek. Restituce ale dodnes pro nedostatek důkazního materiálu není uspokojivě vyřešena. Václav Brůna se po převratu 1989 angažoval v Občanském fóru, vyřizoval lustrace. Do důchodu odešel až ve svých pětasedmdesáti letech. Václav Brůna zemřel 8. listopadu 2022.