Václav Brůna

„V Dlažkovici chtěli založit JZD. Otec nechtěl do JZD, tak ho za to zavřeli. Přesně na Štědrej večír ve čtyři hodiny pro něj přišli a zavřeli ho. Byl v Lovosicích ve vězení asi tři dny a pak byl v Litoměřicích ve vyšetřování čtyři měsíce. Bylo nás tolik dětí a nikdo neposkytl mámě ani korunu. Když tátu odvedli, místo Vánoc jsme celou noc všechny bečely. Ráno jsem vzal motorku a oběh jsem všechny basy, ale každej říkal, kdyby tu byl, tak by byl tady zapsanej. On byl v Lovosicích a bachař mi to zapřel, že prej tam není, a on tam byl. Našli jsme ho teprve, když měl soud, že je vazbě v Litoměřicích.“

„Tátu když zavřeli, tak nejdřív u nás udělali prohlídku. A zjistili, že je anténa v okapový rouře. Tak hledali vysílačku. Jenomže ta vysílačka už byla pryč. To měl pan farář. Já ho vždycky přivezl na motorce na mši a potom jsem ho zase odvez. A on před měsícem tu bedýnku s tou vysílačkou odvez. Ale tu anténu tam nechal. Tam byla holubárna, on to měl v tý holubárně a ta anténa vedla až do tý holubárny, a jak to prohledávali a šli po tom, svítili, to měli takový lucerny, a viděli, že v tý okapový rouře je anténa. No tak ráno pro mě přijeli, sebrali mě a vyslýchali v Litoměřicích. Byl jsem asi pětkrát vyslýchanej. Ve dvanáct hodin se střídali. To přišel jeden, namlátil mně hubu a odešel. A přišli ty druhý. Tak mě houbou umyli... Poněvadž jsem se nesměl bránit, jinak bych bejval vyskočil a zabil ho na místě! Řikali: ,Kdo vám to dělal?‘ Jenomže to oni moc dobře věděli, protože já jsem jednou slyšel, jak ho volali, aby přišel... No a jednou mě tam přivezli a viděl jsem, jak jednoho nesou ven, kapala z něj voda, tak ten asi taky dostal, to mě chtěli asi psychicky... Jenomže já jsem byl tvrdej. Čím víc, tím jsem byl tvrdší. No a furt jsem nevěděl, o co jim jde. Nakonec: ,Kde je ta vysílačka?‘ - ,Dyť jste to hledali. Našli jste nějakou? A podle čeho jste zjistili, kde je ta vysílačka?‘ - ,No tam je drát od antény a ta anténa je v tý okapový rouře.‘ Já řikám: ,To mohlo bejt taky za války! To tam moh mít ten farář!‘ Tak jsem je zblbnul, že tomu nakonec uvěřili, a potom to už skončilo. Ale furt jim nešlo do hlavy, že tam ten drát furt ležel. No tak tam nikdo nechodil… Od války že by tam ležel? To taky bylo blbý. Ale dali se takhle zblbnout. Tak jsem vzal žebřík, vlez jsem tam a opravdu, tam bylo asi tak pět, šest metrů, měděnej rulovanej drát s takovejma špulkama, tak jsem to celý sundal a říkal jsem si: ,Tak kvůli tomu jsem dostal ten nářez.‘“

„Tady byl stoh jednoho sedláka, nějakýho pana Černýho, a měl ho tady, je to asi dvě stě padesát metrů odtud, když jsem šel takhle zadem. A můj otec dycky na pátek sehnal jeden chleba a něco na mazání. Někdo ten chleba dal, známí táty, aby se to nedozvěděl někdo jinej, a já to tam večír za šera nosil. Vchod měli od Klapýho – měli balík vytaženej ze strany a tam jsem jim dal ten chleba a to sádlo a takhle jsem to zase přikryl. Ale táta mi říkal: ,Kdybys někdy viděl světlo, tak hned k zemi a tam odsaď se ztratit, poněvadž to by tě moh někdo hlídat.‘ Ale nikdy se to nestalo. A takhle to bylo až do převratu. Asi šest měsíců. To byl učitel, kovář a kolář. Tři Rusové. A ten učitel jednou tady byl, poněvadž nikdo neuměl rusky a oni uměli německy a matka uměla taky německy, protože byla z Něštěmic. Tak nám řek, že když bylo bombardovaný Německo, zasáhli věznici a několik jich uteklo a oni se dostali až sem do Velkáně.“