„Ta byla v Machnówce raněná a nám právě říkala: ,Děvčata, já už jsem dobojovala. Držte se. Ať to vydržíte.‘ Odjela a na ošetřovně zemřela. To byla tak raněná. On [manžel] to přežil, ale byl úplně blázen. Vždyť ona má taky v Žatci dole na mateřské školce portrét.“
„Byl ruský důstojník a jeho syn nechtěje přeběhl do zajetí. Potom se mu stalo, že se vrátil a on ho zastřelil. Že syn je zrádce. On ho zastřelil. To bylo něco. Prostě ukázal, že i syna [zastřelí za zajetí]. Tak před námi [předvedl], jak se to stane každému, když se vrátí.“
„Takhle jsem bydlela a naproti bydlela moje sestra. A tam hořela stodola. Maminka byla u mě a teď se tam šla podívat. Přece když věděla, že tam bydlí, tak šla a ona [Synková] ji potom udala. Ta Synková byla u každého ohně. Vždycky hledala nějakou drůbež, kachňata a pořád něco. Potom se prozradila. Ale jinak byla naše maminka zavřená u policajtů dva dny a my jsme tam chodili. Potom nějak něco na ni [na Synkovou] nastražili a ona se sama chytla. Byla to taková stará ženská. Měla nůši, šla tam a podpálilo ji to nůši. Prostě ji tam chytli a zavřeli. Měla deset roků.“
„Přišli jsme - to bylo hodně na Slovensku - do vesnice, Němci utíkali a teď na stole měli uklizeno a naděláno. Ale nesměl jste se ničeho dotknout, protože to mohlo být otrávené. Nějaká část na Slovensku se, aspoň k nám děvčatům, chovala hrozně. Když jsme měli opravdu bídu, tak jsme dokázali i krást. Ale jenom jídlo. Za to se nestydím. Jedna jsme je vždycky bavili a oni měli takové truhly a tam měli chleba. Tady šlo jenom o chleba, o nic jiného. Nějaká Olina mi vždycky říkala: ,Ty jsi nekradla, ty jsi byla svatá. Šla jsi vždycky bavit lidi.‘ Třeba tam byli doma, měli v předsíni takové dlouhé truhly a tam měli chleba.“
„Měli jsme nařízeno, že musíme vyjít, pozorovatelnu jsme měli do kilometru, tak jsme museli držet spojení, pořád navázat. Teď létaly miny, nám to rozsekaly, a tak jsme neměli spojení. A věděli jsme, že do kilometru je tam náš známý a že zůstal bez spojení. Tak jsme to museli vzít, to jsme měli takové dřevěné vojenské aparáty a telefonní dráty. Pokud jsme měli spojaře, tak vycházeli sami a my jsme jenom drželi službu. Když nebyl nikdo, tak jsme šly třeba dvě holky a musely jsme navázat. Teď tam přijdete a je plno linek, tak navážete, tam jsou Němci, tam jsou Rusáci, tak jsme tak dlouho [hledaly], až navážeme tu naši. A teď to přes vás létá.“
Nadporučice v.v. Naděžda Brůhová, roz. Veselá, se narodila 13. září 1925 v Moskovščině na Volyni v tehdejším Polsku. V jedenácti letech se s rodinou přestěhovala do Českých Novin, kde vychodila sedmitřídní polsko-českou školu. V roce 1942 měla být totálně nasazena, ale nakonec byla z nucených prací osvobozena. Dne 25. července 1944 vstoupila do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Sloužila jako spojařka u 1. brigády, prodělala boje u Krosna, u Machnówky, kde byla zraněna, a prošla Karpatsko-dukelskou operací. Po válce se usadila ve Staňkovicích u Žatce, kde nejprve vlastnila soukromé hospodářství a po kolektivizaci zemědělství pracovala v JZD. V roce 1955 byla vyslýchána v Litoměřicích v souvislosti s politickým procesem ohledně pálení stodol ve Staňkovicích. V době natáčení rozhovoru žia ve Staňkovicích u Žatce. Naděžda Brůhová zemřela 2. května roku 2023 ve věku nedožitých 98. let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
