Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Danuše Brůhová (* 1950)

• narodila se 29. listopadu 1950

• jako studentka střední školy zažila vpád vojsk Varšavské smlouvy

• v červenci roku 1969 emigrovala do západního Německa

• pracovala jako dělnice v továrně

• v září 1969 se vrátila zpět do Československa

• kvůli návratu z emigrace zažívali s mužem ústrky režimu

• pracovala ve školství

• sametovou revoluci prožila ve Španělsku

Rok 1950 se do československé historie navždy zapsal pomalým stahováním smyčky kolem svobodných hlav Čechoslováků. Začaly politické procesy, komunisté zavraždili Miladu Horákovou, kolektivizace byla v plném proudu a o svobodných informacích nebo svobodě pohybu si obyvatelé poválečného Československa mohli nechat jen zdát. A do takové doby přišla v listopadu 1950 na svět Danuše Brůhová. 

Vzpomínky na padesátá léta má ovlivněné bezstarostným dětstvím, které trávila ve Vodňanech se svými rodiči a dvěma mladšími sourozenci. Bratr Jaroslav byl o čtyři roky mladší a sestra Alena o osm let. Všechny děti se navzdory těžké době měli u svých rodičů, Jaroslava a Anny Dubských, nadmíru dobře. “Já byla v rodině šťastná, rodiče nás měli neuvěřitelně rádi, jako děti jsme to vycítili,” vzpomíná na své dětství pamětnice. S rodinou žila v historickém jádru Vodňan, což sice zní romanticky, ale opak byl pravdou. “Nebylo to nic moc hezké bydlení, neměli jsme koupelnu a koupali jsme se v prádelně,” vzpomíná na náročné podmínky, které život ve starším baráčku přinášel. Oba rodiče navíc hodně pracovali, proto starost o sourozence často padala na nejstarší Danuši. “Nebylo to jednoduché. Přišla jsem ze školy, musela jsem pro bratra do školky a pro sestru do jeslí. Musela jsem taky chodit nakupovat, ale spoustu věcí nebylo, takže se nenakupovalo, ale shánělo,” vybavuje si Danuše Brůhová, že v dětských letech na svých bedrech nesla starosti, se kterými se trápili mnozí dospělí. “Nedokážu si představit, že bychom neudělali něco, co řekli rodiče. Ne že bychom se báli, ale tak byli vychovaní naši rodiče. Byli naučení pomoct a poslechnout,” popisuje, že vedle všudypřítomné lásky stála u nich doma i disciplína. A dobré chování či známky u nich byly brány jako běžná součást života. “Nebyli jsme biti za známky, ale ani moc chváleni. Nic jsem za to nedostávali, bralo se to jako samozřejmost - my vyděláváme peníze, abyste se měli dobře, a vaší samozřejmou povinností je nám pomáhat a dobře se učit,” vysvětluje. Přesto si je jistá, že všechno, co pro ně rodiče dělali, dělali s dobrým vědomím toho, aby měli lepší dětství než oni sami. Anna i Jaroslav Dubští totiž zažili druhou světovou válku. 

Tatínek byl na nucených pracích v Německu

Tatínkovi Danuše Brůhové nebylo ani patnáct let, když do Československa v březnu roku 1939 přišli němečtí vojáci. “Tatínek vyprávěl, že parta kluků šla do školy. Bylo škaredě, déšť se sněhem. A uprostřed cesty slyšeli hučet motory. Bylo jim to divné, tak se zastavili na okraji cesty. Najednou se vylouply motorky, vojenské džípy a oni s úžasem koukali. Jeden z těch kluků řekl: ,Kluci, to jsou Němci.‘ A bylo to,” vybavuje si pamětnice zprostředkované vzpomínky, které jí otec vyprávěl v dětství. Její maminka byla v době války o pár let mladší, ale vzpomínky na válečnou dobu má také. “Vše se podřizovalo zbrojnímu průmyslu a nebyla látka na šaty. Maminka říkala, že je šaty kousaly, protože byly z kopřivového vlákna. Pořád se drbali, jako když měli blechy, strašně to kousalo,” popisuje pamětnice to, jak za války vypadala každodenní bída. Kromě látky na šaty samozřejmě nebylo ani jídlo a potraviny se daly pořídit jen za pomoci potravinových lístků. “Nesměli se porážet prasata, vše se muselo odvádět. Takže se tajně v noci ve stodole píchlo prase a rozdalo se to po rodinách,” vypráví, jak si Češi v době protektorátu alespoň občas obstarávali cenné maso. Tajnými zabijačkami ale riskovali přísné tresty. Kdyby je objevilo gestapo, celá rodina by nesla následky. Podobně odvážné činy proto obklopoval všudypřítomný strach. “Panoval v celé společnosti,” shrnuje pamětnice vzpomínky svých rodičů. 

Ještě před tím, než druhá světová válka pominula, skončil její tatínek na nucených pracích v Německu. Zasahoval jako hasič v době, kdy už bylo Německo bombardováno. “Říkal mi, že když přišel nálet, tak se všichni běželi schovat a oni tam museli zůstat,” vypráví pamětnice, jak její tatínek z donucení hasil hořící domy. Jelikož se ale při náletech bál stejně jako všichni ostatní, schoval se taky. “Kdyby to věděli Němci, hned je zastřelí,” vysvětluje pamětnice. Jaroslavu Dubskému se sice podařilo uprchnout, nakonec se ale pod pohrůžkou gestapa k nuceným pracím vrátil a konec druhé světové války strávil v ostravských dolech. Jeho o pět mladší budoucí manželka v té době žila v jihočeských Skočicích. Nedalekými Vodňany tehdy vedla demarkační čára. Vodňany byly americké a Písek sovětský. A právě ve Skočicích se shromažďovala veškerá německá technika i zajatí vojáci. “Maminka tam přišla k prvnímu rádiu,” vypráví Danuše Brůhová. Ne všechny vzpomínky jsou ale takhle úsměvné. Její maminka i vyprávěla o tom, jak se němečtí vojáci bránili sovětskému zajetí. “Jednou prý vedli zajatého německého důstojníka, kolem jelo auto a on tam skočil. Neuvěřitelně se báli Rusů. Báli se, že to všechno, co dělali oni, tak že budou oni dělat jim,” uzavírá Danuše Brůhová vyprávění o mládí svých rodičů.

Tisíce lidí opustily republiku

Není proto divu, že si oba její rodiče dávali záležet na tom, aby dětství pamětnice a jejích dvou sourozenců bylo navzdory době co nejidyličtější. Ubránit před vším je ale nemohli. Jednadvacátý srpen 1968 přišel v době, kdy Danuši Brůhové bylo necelých osmnáct let. Studovala tehdy gymnázium a jejím největším snem bylo stát se učitelkou, do maturity jí zbýval poslední rok. Do bezstarostného mládí najednou přijely tanky. “To samé, co prožil můj tatínek, jsem prožila i já,” uvědomuje si Danuše Brůhová paralelu se zážitky svého otce, který musel sledovat, jak si jeho zemi zabírá německá armáda. Dospívající Danuše měla v době okupace prázdniny a na jednadvacátý srpen měla naplánovaný výlet s kamarádkou. O příjezdu vojsk se dozvěděla hned ráno. “Asi v sedm hodin mě probudil hlasitý rozčilený hovor vedle u nás v kuchyni. A najednou se otevřely dveře a maminka mě budila,” vypráví pamětnice, jak ji maminka hned ráno posílala na nákup. Měla vystát frontu na mouku a cukr. I když šla do města už brzy ráno, první tanky viděla až o několik hodin později. “Do Vodňan přijeli Rusové až večer. Všechny výlohy a všechny ukazatele byly přelepený, aby nevěděli, kde jsou. Protože měli starý, ještě válečný mapy. Celé město, stovky lidí, bylo na náměstí a čekali jsme,” vybavuje si Danuše Brůhová momenty před tím, než první tank vjel přímo na vodňanské náměstí. “Začal se točit dokola. V tu chvíli nebylo na tom náměstí človíčka. Všichni jsme hnali, kam se dalo. Do baráků, do hospod, na zem jsme si lehali,” vzpomíná na vyhrocené momenty. 

Jednadvacátý srpen byl ale jen začátek. Čechoslováci začali emigrovat. “Tisíce a tisíce lidí houfně opustily republiku. Udělali to i rodiče mého muže s jeho bratrem,” vykládá, jak se rodina Brůhova vypravila do západního Německa. Jejich syn Petr Brůha zůstal v Československu kvůli dokončení studií. “Odmaturovali jsme a v červenci roku 1969 jsme za nimi odešli do Německa. Moji rodiče to velmi těžce nesli,” vzpomíná pamětnice na emigraci na západ ani ne rok po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. Odjeli sice za svobodou, ale přivykání si na nový život nebylo vůbec jednoduché. Oba mladí lidé navíc podle německých zákonů nebyli ještě plnoletí. “Měli jsme to těžký, tam je plnoletost v jednadvaceti letech, což mně nebylo. A plnoletý nebyl ani můj muž.” Kvůli tomu se mladý pár nemohl vzít a problém měl i s vlastním bydlením. “Bydleli jsme u mužových rodičů. Práci jsme oba měli. Ne odpovídající našemu studiu, ale tak jsme to brali,” popisuje, že bylo na místě očekávat, že jako emigranti nebudou mít zprvu na růžích ustláno. A že budou nejspíš dělat podřadnější typ práce. “Můj muž dělal ve fabrice na auta Morris. Já jsem balila kosmetiku ve fabrice. Říkali jsme, že až jednomu z nás bude 21, tak se vezmeme. Ale k tomu nedošlo,” vysvětluje. Danuše Brůhová se totiž v září roku 1969 vrátila do Československa. V emigraci vydržela asi čtvrt roku. Její budoucí muž ji následoval o tři měsíce později, v prosinci 1969. Stejně jako nebyl jednoduchý život v emigraci, návrat emigrantů zpátky do vlasti komunisté neodpouštěli. 

Prodělali jsme spoustu výslechů

“Bylo to takové: prožij si své peklo,” popisuje pamětnice návrat do Československa. “Prodělali jsme spoustu výslechů, zažili jsme spoustu příkoří. Dělali nám neuvěřitelný, hrozný věci. Nic nám nedovolili,” vypráví, jaký na sebe přemístěním se zpět do Československa upletli bič. Petr Brůha nejdřív nemohl sehnat práci a nakonec nemohl ani vykonávat to, co vystudoval. Novomanželé Brůhovi před sebou měli deset let ústrků a klacků házených pod nohy. “Kdykoliv jsme šli na oddělení pasů a víz, tak vždy přinesli desky, kde bylo napsané velkým písmem “Navrátilci z roku 1969”. A to vypovídalo o všem. Jednali s námi jako s vyvrheli. My jsme byli ti prosebníci, museli jsme to vydržet,” vysvětluje pamětnice. S postupem let se tlak úřadů a strany snižoval. Pak dokonce přišlo povolení k výjezdu do Německa. Petr Brůha své rodiče opět viděl po dlouhých dvanácti letech, v roce 1981. Komunisté ho na západ pustili s tehdy čtyřletým synem Markem. Danuše Brůhová s dcerou Danielou musely zůstat doma. V dalších letech ale rodinu do Německa pouštěli každého půl roku. Někdo z nich ale musel vždy zůstat doma. Ani častější výjezdy na západ ale nezmenšovaly papírování, které bylo ke každé návštěvě za hranicemi potřeba. “Žádalo se o výjezdní doložku, ale museli jsme žádat i Němce o vízum. Když jsme tohle všechno nashromáždili, tak jsme mohli vyrazit,” vyjmenovává Danuše Brůhová potřebné dokumenty. Další problém byly peníze. Při výjezdu u sebe mohli mít totiž jen konkrétní obnos. Jako každý Čechoslovák, který se měl šanci dostat na západ, chtěli ale přes hranice převést víc. “Řešili jsme to tak, že jsme je zašili některému z dětí do pásku u kalhot. A učili jsme je lhát. Říkali jsme: Kdyby to u tebe našli, tak řekneš, že o tom nevíme, že sis to vzal sebou, protože sis chtěl koupit medvídka nebo autíčko. V žádným případě nesmíš říct, že jsme ti to tam dali my, protože by nás zavřeli a ty bys šel do dětského domova,” popisuje běžnou praxi tehdejších obyvatel žijících v nesvobodě. Zvykli si na to tak, že už jim to ani nepřipadalo zvláštní. 

Je proto paradox, že obrat ke svobodě - sametovou revoluci 1989 - Brůhovi prožili ve Španělsku. Se svým tchánem a tchyní tam Danuše Brůhová s mužem odjeli na krátkou dovolenou, když je byli v listopadu 1989 navštívit v Německu. “Byli jsme ve Španělsku u bazénu a najednou volal někdo, že jestli tam jsou Češi, tak ať si pustíme televizi, že je tam převrat. Pustili jsme si televizi a ta řvala jako šílená, protože jsme potřebovali slyšet, co se říká pod tou španělštinou. Zhruba jsme zjistili, co se děje a že se dějí neuvěřitelný věci. Řešili jsme dilema, jestli se vrátíme,” vypráví o tom, jak s manželem propásli revoluci. V Československu ale byly obě děti, proto se rozhodli vrátit. Hranice překročili deset dní po událostech na Národní třídě a nečekal je tam žádný voják, ani zavřené závory. “Až když jsme byli v půlce Chebu, tak jsme se smáli,” přibližuje na konci vyprávění Danuše Brůhová šok, který manželům způsobil volný průjezd přes hranice. Ještě půl roku po revoluci měl ale Petr Brůha v kůlně dva kanystry benzínu, kdyby se režim obrátil zpět a rodina byla znovu nucena emigrovat. Neobrátil. A Brůhovi tak ve svobodné době mohli procestovat Evropu. V roce 2023 žila Danuše Brůhová na Kladské u Mariánských Lázní.