Danuše Brůhová

* 1950

  • „Měli jsme to trochu těžší. Tam je plnoletost v jednadvaceti letech, jako ve spoustě jiných států. To jen my máme osmnáct, ale Němci mají jednadvacet. Což mně nebylo. Bylo mi 19. Takže já jsem byla neplnoletá, potřebovala jsem někoho k sobě, kdo je. Jenže v té době nebyl plnoletý ani můj muž. Takže jsme se nemohli vzít, měli jsme problém i s vlastním bydlením, navíc jsme byli cizinci. Potřebovali jsme, aby aspoň jeden z nás byl plnoletý. Bydleli jsme u mužových rodičů. Měli jsme oba práci, ne odpovídající našemu studiu, ale tak jsme to brali. S tím se musí lidé, co emigrují, smířit, že aspoň pro začátek nebudou dělat, co studovali. Můj muž dělal ve fabrice na auta Morris. Měl tam na starosti nějaké věci. Já jsem balila kosmetiku ve fabrice.“

  • „Tisíce a tisíce lidí opustily republiku, úplně houfně. Udělali to i rodiče mého muže s jeho bratrem. Jeho tu nechali, chtěli, aby dostudoval, byli jsme v té době v maturitním ročníku a oni chtěli, aby si dodělal maturitu. Odmaturovali jsme a v červenci roku 1969 jsme za nimi odešli do Německa. Moji rodiče to velmi těžce nesli, já jsem se v září vrátila. Můj muž, že tam zůstane kvůli rodičům, ale pak řekl, že beze mě nemůže být, takže se v prosinci vrátil. Do dneška si pamatuju – šestého prosince 1969 se vrátil. Dělali nám neuvěřitelný, hrozný věci. Nic nám nedovolili. Můj muž nemohl sehnat práci. Nejdřív nemohl vykonávat to, co vystudoval, pak se to povolilo. Svoje rodiče viděl poprvé… V roce 1969 naposled a pak až v roce 1981.“

  • "On vjel do té nejblbější ulice pro něj, to on nevěděl. Tam dojel nakonec, tam se mu podařilo otočit a jel zpátky. Jeden, druhý, třetí tam najeli, vypli motory a zastavili. Pomalu zvedali poklopy a vylézali ven. My jsme rusky samozřejmě uměli, povinně jsme se učili, opravdu intenzivně, na to se dbalo. Už jako děti jsme uměli rusky. Takže dospělí, obzvlášť učitelé ruštiny, k nim šli a ptali se, proč to udělali. A oni: “Ne, tady je kontrarevoluce, tady se vraždí lidé.” A my jsme říkali, že to není pravda. Žili jsme normálním životem a vy jste se tu najednou objevili a tvrdíte nám, že jsme si nic jiného nepřáli, než abyste přijeli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kladská, 27.11.2023

    (audio)
    délka: 01:01:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Návrat z emigrace? Peklo, zažili jsme spoustu příkoří

Danuše Brůhová na maturitní fotografii, rok 1969
Danuše Brůhová na maturitní fotografii, rok 1969
zdroj: Archiv pamětníka

Danuše Brůhová, rozená Dubská, se narodila 29. listopadu 1950 v jihočeském městě Prachatice. Její otec Jaroslav Dubský pracoval na stavbě, matka Anna Dubská, rozená Kulhová, byla vyučená švadlena, ale celý život pracovala na poště. Danuše Brůhová vyrůstala ve Vodňanech, kde navštěvovala základní školu. Poté studovala gymnázium ve Strakonicích, později pak také pedagogickou školu v Prachaticích. Vpád vojsk Varšavské smlouvy prožila rok před svou maturitou. Po maturitě emigrovala se svým budoucím mužem Petrem Brůhou do Spolkové republiky Německo. Danuše Brůhová v západním Německu strávila tři měsíce, její muž půl roku. Pracovala jako dělnice v továrně. Z rodinných důvodů se však rozhodli k návratu. Kvůli návratu z emigrace zažívali časté ústrky režimu. Od návratu do Československa pracovala s dětmi. Nejprve v mateřské škole a poté na základní škole v Lázních Kynžvartu. Narodily se jí dvě děti, dcera Daniela (1972) a syn Marek (1976). Sametovou revoluci strávila ve Španělsku. V roce 2023 žila Danuše Brůhová na Kladské u Mariánských Lázní.