Danuše Brůhová

„Tisíce a tisíce lidí opustily republiku, úplně houfně. Udělali to i rodiče mého muže s jeho bratrem. Jeho tu nechali, chtěli, aby dostudoval, byli jsme v té době v maturitním ročníku a oni chtěli, aby si dodělal maturitu. Odmaturovali jsme a v červenci roku 1969 jsme za nimi odešli do Německa. Moji rodiče to velmi těžce nesli, já jsem se v září vrátila. Můj muž, že tam zůstane kvůli rodičům, ale pak řekl, že beze mě nemůže být, takže se v prosinci vrátil. Do dneška si pamatuju – šestého prosince 1969 se vrátil. Dělali nám neuvěřitelný, hrozný věci. Nic nám nedovolili. Můj muž nemohl sehnat práci. Nejdřív nemohl vykonávat to, co vystudoval, pak se to povolilo. Svoje rodiče viděl poprvé… V roce 1969 naposled a pak až v roce 1981.“

"On vjel do té nejblbější ulice pro něj, to on nevěděl. Tam dojel nakonec, tam se mu podařilo otočit a jel zpátky. Jeden, druhý, třetí tam najeli, vypli motory a zastavili. Pomalu zvedali poklopy a vylézali ven. My jsme rusky samozřejmě uměli, povinně jsme se učili, opravdu intenzivně, na to se dbalo. Už jako děti jsme uměli rusky. Takže dospělí, obzvlášť učitelé ruštiny, k nim šli a ptali se, proč to udělali. A oni: “Ne, tady je kontrarevoluce, tady se vraždí lidé.” A my jsme říkali, že to není pravda. Žili jsme normálním životem a vy jste se tu najednou objevili a tvrdíte nám, že jsme si nic jiného nepřáli, než abyste přijeli."