„Nakonec než byla něžná revoluce (amnestie v roce 1960 – pozn. aut.), tak otec byl doma. Tam, kde byl soustruh, tak si vybudoval kryt. Mohli ho hledat po lesích. To byla tehdy velká akce. Když bylo nakonec osvobození (amnestie v roce 1960 – pozn. aut.), tak se tatínek přihlásil. To ale ještě nebyl konec. Milý táta musel do Leopoldova na převýchovu. Tatínek měl hodně trpký život.“
„Táta si tam pomalu dělal známosti. Přišel k němu pan Sečkář (Antonín Sečkář), který měl kovárnu. Věděl, že jsme utíkali z pohraničí a žijeme na samotě, což se hodilo. Vím, že se domlouvali, jestli by u nás mohl být Bogataj. Táta samozřejmě souhlasil. Takže ho nastěhoval do horní světnice, kterou jsme předtím měly my děvčata. Dole byla schovaná vysílačka. Táta byl tak šikovný, že by to nikdo nepoznal. Vždycky jsem po odvysílání s ním v noci nosila vysílačku do sklepa. To byly spojený dvířka a ještě jsme to popepřili, kdyby přišli se psy. A to ještě na půdě udělal takový otvor, že kdyby přišlo gestapo, aby Bogataj mohl utéct přes střechu pryč. Takže táta udělal všechna opatření.“
„Nastražili nějaký dopis, a protože to nenahlásil, tak přišli. Tehdy jsem tam s klukama byla na návštěvě. Milého tátu vzali od soustruhu ke včelínu. Teď všechno vyházeli a ptali se, kdo jsem a kdo je manžel. Táta potom pochopil, že je zle, a ptal se, jestli se ještě může umýt. Šel k náhonu na turbínu, že se umyje, a přes louku a přes řeku utekl do lesa. Jenže oni to měli obklíčený, a tak ho v lese chytli. Samozřejmě, že ho ztloukli, protože měl otočený ušní bubínek. Zrovna vtom za námi přijel manžel. Ještě synovi vezl šlapací autíčko. U spodní vily viděl auto a spoustu chlapů. Ptal se, co se děje, a oni se ho zeptali, co je zač. Říkal jim, že jede za manželkou, a oni se ho zeptali, co dělá. Odpověděl, že je u Sboru národní bezpečnosti. Řekli mu, že si na něj ještě posvítí.“
Radoslava Brovjáková, dívčím příjmením Knápková, se narodila 19. října 1926 rodičům Jaroslavu a Ludmile Knápkovým na Drozdovské Pile. V roce 1939 se její rodina z této obsazené pohraniční oblasti přestěhovala na samotu Žilkuv mlýn u Velké nad Veličkou. Hned od roku 1940 se na místě zapojili do odboje. Přes hranice pomáhali mužům, kteří chtěli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách, v domě ukrývali zbraně, několik odbojářů a také velitele paravýsadku Carbon kpt. Františka Bogataje, který vysílačkou Jarmila I navázal spojení s Londýnem. Jako spojka mezi Františkem Bogatajem a odbojovým hnutím fungovala také tehdy sedmnáctiletá pamětnice. Po válce se rodina vrátila na Drozdovskou Pilu. Jenže po roce 1948 lidi zapojené do západního odboje komunistický režim pronásledoval. František Bogataj uprchl do zahraničí, kde se stal jedním ze zakládajících členů zahraničního protikomunistického odboje. Přes agenta CIC Václava Vokáče požádal otce pamětnice Jaroslava Knápka o spolupráci. Ten souhlasil, ale 27. března 1951 ho zatkla StB a v září 1951 ho soud poslal na deset let do vězení. Z vězení se mu podařilo uprchnout a následujících sedm let a deset měsíců se ukrýval. Většinu času strávil podporován rodinou v malém důmyslném úkrytu ve svém domě na Drozdovské Pile. Nikdo ze sousedů o něm nevěděl a ani po několika zátazích a domovních prohlídkách ho StB neobjevila. Úřadům se přihlásil až v květnu 1960 ve svých dvaašedesáti letech. Otcův statečný postoj silně poznamenal život Radoslavy Brovjákové. Jejího manžela vyhodili ze Sboru národní bezpečnosti a ji zase se špatným kádrovým posudkem často nechtěli přijmout do zaměstnání. V roce 2016 žila pamětnice ve Vratimově.
Žilkův mlýn u Velké nad Veličkou v sedmdesátých letech minulého století, kde rodina za války ukrývala vysílačku a Františka Bogataje a kde bydlí Bronislav Knápek
Žilkův mlýn u Velké nad Veličkou v sedmdesátých letech minulého století, kde rodina za války ukrývala vysílačku a Františka Bogataje a kde bydlí Bronislav Knápek
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
