Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eustach Broulík (* 1936)

• narodil se 20. května 1936 v Doudlebech nad Orlicí

• po ukončení gymnázia se stal redaktorem podnikového časopisu Partyzán Šverma v Ostravě

• následovala práce v severomoravském krajském deníku Nová svoboda

• v srpnu 1968 s kolegy vydával Spojené deníky, které objektivně informovaly o sovětské okupaci

• při prověrkách v době normalizace odmítl vyjádřit souhlas s pobytem sovětských vojsk a okupací Československa armádami Varšavské smlouvy

• nesměl pracovat v novinách, nemohl nalézt zaměstnání

• až do revoluce v roce 1989 pracoval na šrotovišti v Ostravě

• v roce 1990 nastoupil do deníku Moravskoslezský den založeného novináři, kteří přišli po sovětské okupaci o práci

,Psal o ostravských hornících, o rekordech v rubání uhlí. Jenže mu postupně docházelo, že za dozoru komunistických cenzorů pravdivě psát nelze. Iluze Eustacha Broulíka o tom, že může přispět k budování lepšího světa, vzaly za své, když v srpnu 1968 viděl, jak Ostravu okupuje Sovětská armáda. Odmítl psát, že je to v pořádku a tvrdě za to zaplatil. Z novin ho komunističtí funkcionáři propustili a prácoval na šrotivišti.

Těsně před okupací odjela Eustachova manželka s dětmi k rodině do Zlína a on po večerech hrával s kolegy mariáš. Po jedné partičce si šel lehnout, ale v noci ho vzbudil telefon. Kamarád na něj volal, ať se podívá z okna. Pak už jen sledoval, ostravskou části část Poruba obsazují sovětské tanky. Jel do redakce. Tam už byli jeho kolegové. Napsali o tom, co se děje, zastavili rotačku, vyměnili původní hlavní článek a vyšly noviny popisující, jak Ostravu uchvátila Sovětská armáda.

Novináři z různých redakcí se dohodli, že připraví společně mimořádné číslo. „Ráno jsme totiž zjistili, že nemáme spojení s Prahou. Dálnopis nešel, nepřicházely zprávy, poslouchali jsme rozhlas a televizi, dokud nebyly přerušeny. Kolega Jiří Beránek přišel s nápadem, že se všechny krajské redakce spojí a budeme vydávat noviny pod jednou hlavičkou se stejným obsahem. Ne všechny zprávy byly ověřené, ale přesto jsme čtenářům dávali noviny, ze kterých si mohli udělat obrázek, co se dělo,“ vzpomíná Eustach Broulík.

Nikdy nezapomene na chvíli, kdy do Novinářské ulici v Ostravě přijel obrněný vůz, vystoupili z něho sovětští vojáci se samopaly a obsadili redakci. Novináři přesto dál vydávali deník, jezdili po městě a okolí a popisovali, co viděli. Vojáci nezasahovali a proti vydávání nestranně informujících novin neprotestovali ani tehdejší komunističtí funkcionáři z Ostravy. „V partaji tehdy bylo hodně takzvaných progresivistů, s invazí také nesouhlasili, takže neměli nic proti tomu, abychom o ní takto psali,“ vysvětluje Eustach Broulík.

Začínal v časopise Partyzán Šverma

Eustach Broulík se narodil 20. května 1936 v Doudlebech nad Orlicí. Dětství prožil v Chocni, poté se rodina přestěhovala do Frýdku – Místku, protože tam jeho otec dostal místo vedoucího přádelny. Po ukončení gymnázia získal práci redaktora v podnikovém časopisu Partyzán Šverma, který vydával ostravský důl Jan Šverma. Díky tomu detailně poznal hornické prostředí. Přestože vstoupil do komunistické strany a věřil, že komunismus přinese blahobyt a rovné podmínky pro všechny, časem začal vnímat, jak ideologie záporně zasahovala lidem do životů.

„V podniku bylo propagační oddělení a vyrábělo takzvané bleskovky - plakáty, které se denně vyvěšovaly. Psalo se tam , že zítra čekáme splnění závazku, že horníci narubou tolik a tolik uhlí. Z krajského výboru komunistické strany tlačili na vedení, aby se těžilo co nejvíc. Je fakt, že lidé za to dostali zaplaceno. Horníci si mohli v obchodech přednostně koupit nedostatkové zboží. Peníze tvořily z devadesáti procent důvod, proč lámali rekordy. Ne že by byli z práce nadšení, to se jen tak psalo,“ vypráví.

Vybavuje si, že politika zasahovala do života horníků různými způsoby. Když se někdo neobjevil v prvomájovém průvodu, dostal nižší nebo žádné prémie. „Peníze měly být za práci, za to, jestli člověk udělal víc. Nakonec se ale přihlíželo k tomu, jak se kdo projevuje politicky. Tak se tomu tehdy říkalo,“ podotýká.

Bez souhlasu cenzorů noviny nevyšly

Žil na dělnické ubytovně, Ostrava mu připadala špinavá a ošklivá a volný čas nejraději trávil s kamarády na horách. „Teď si uvědomuju, že jsem věřil tomu, co se mi říkalo. Věřil jsem, že to bude k něčemu dobré a chtěl jsem, aby společnost k tomu dobrému dospěla. Jenže ne všichni takto uvažovali. Někteří členství v KSČ brali jako vlastní cestu k úspěchu, cestu výš. Se zpětnou platností jsem si uvědomil, že jsem de facto pomáhal režimu k tomu, aby tlačil na lidi, na společnost a prezentoval se navenek jako dobrý.“

Vliv komunistických funkcionářů vnímal ještě silněji poté, co z podnikových novin přešel do redakce deníku Nová svoboda. Vydával ho Krajský výbor KSČ v Ostravě a prodával se na území severní Moravy a ve Slezska. V tiskárně měli při výrobě novin vždy službu cenzoři. Jejich úkolem bylo přečíst před spuštěním rotačky všechny tiskoviny, které ten večer vznikaly v ostravském Domě tisku, což byla budova, v níž sídlila většina redakcí a tiskárna.

„Každý večer přišli dva chlapi z Hlavní správy tiskového dohledu. Byli tam až do skončení tisku. Museli číst všechny noviny a když se jim něco nezdálo, zavolali redaktora, který měl službu. Ten musel to, co se jim nelíbilo, vypustit nebo změnit formulaci. Muselo se to upravit podle jejich přání a dokud nebyl podpis tiskového dohledu, tedy těch dvou chlapíků, nesměla vyjet rotačka,“ popisuje Eustach Broulík systém vydávání novin za komunismu.

Neustálý dohled vedl novináře k tomu, že vědomě psali tak, aby s cenzory neměli potíže. „I když člověk věděl, že někdo něco udělal špatně, nenapsal o tom, aby neměl potíže. Byla to naše chyba. Jenže stejně nešlo nic dělat, článek by nevyšel, cenzoři by zasáhli. Kontrolovali vše, dívali se na hlavičku novin, jestli tam není něco, co tam být nemá. Hrozilo, že vyletíme za malicherné věci,“ vysvětluje.

V novinách zůstali jen ti, kteří souhlasili s okupací

Postupně se však atmosféra v redakcích začala měnit. Do vedení Krajského výboru KSČ se dostali noví lidé a začali tlačit, aby z novin zmizeli redaktoři, kteří vyjadřovali nesouhlas se sovětskou okupací. V první vlně přišli o práci novináři, kteří se proti okupaci stavěli nejvýrazněji. Další čekali, až budou zavoláni k prověrkám. Znamenalo to, že každý musel předstoupit před komisi, jejíž členové mu kladli různé otázky, například zda změnili názor a s pobytem Sovětských vojska na území Československa souhlasí. Eustach Broulík nesouhlasil a nebál se to říct.

„Ti, kteří řekli, že souhlasí, prošli. Další ze strany vyškrtli jako takzvaně pomýlené. A další vyloučili. Nová svoboda byl stranický deník a všichni jsme byli v KSČ. Vyloučení znamenalo, že jsme přišli o práci. Někdo musel odejít hned, někoho tam ještě nějakou dobu nechali. Já jsem z těch vyloučených čekal nejdéle. Byly to nervy, to se ani nedá popsat. Nechávali si mě tam, protože mě jako vedoucího vydání potřebovali,“ vypráví.

Měl na starost celou výrobu novin, zajišťoval její technickou stránku, což každý novinář neovládal. Noví nadřízení mu tedy prodlužovali smlouvu každý měsíc a on žil v nejistotě. Nakonec přišlo nařízení, že jako vyloučený ze strany musí v redakci skončit. Krátce si přivydělával brigádami v dalších redakcích, ale nakonec bylo zakázáno i to. Dostal se do těžké situace. Z prvního manželství se staral o dvě děti, s druhou ženou měl třetí a čtvrté bylo na cestě.

Kolega spáchal sebevraždu

Jeho bývalí kolegové našli práci v dělnických profesích. Například jeho kamarád novinář Miroslav Tyrlík dělal dělníka na stavbě cesty na Lysou horu. Eustach Broulík vzpomíná na redaktora Jana Ondráčka, který se rovněž proti okupaci postavil. Později v novinách vyšel text s názvem Slovo do vlastních řad, v němž lidé vyjadřovali lítost, že protestovali proti okupaci a omlouvali se za to. Podepsala ho řada novinářů, kteří v této změně postoje viděli způsob, jak si zachovat práci v novinách. Objevil se tam i podpis Jana Ondráčka.

„Honza tvrdil, že to nepodepsal a docílil dokonce toho, že se pak v novinách objevilo, že to popírá. Poté musel během týdne opustit redakci. Skončil na šachtě v Karviné. Ani tam mu nedali pokoj, pořád mu někdo něco vyčítal. Jednoho dne přišel k odkalovací nádrži, na břehu nechal poskládané oblečení a skočil. Utopil se. Spáchal sebevraždu. Přitom měl manželku, děti,“ vypráví Eustach.

Když pochopil, že se situace nezmění a k práci v novinách se nevrátí, začal obcházet ostravské podniky a hledat zaměstnání. Jenže stačilo, aby vyšlo najevo, kdo je a co má za sebou a všude ho odmítali.

Redaktor se stal žlábkařem

Eustach Broulík nakonec našel práci na šrotovišti podniku Vítkovice. Pozice, na kterou ho zařadili, se nazývala žlábkař. Šlo těžkou práci, která spočívala v manipulaci se šrotem. Mnoho jeho kolegů tvořili bývalí vězni. Pracoval tam až do roku 1989. „Můj vedoucí byl po roce 1968 podobně postižený jako já, předtím měl vysokou pozici na ocelárně, takže jsme si docela rozuměli. Kolegové se na mě zpočátku dívali s nedůvěrou, připadalo jim divné, že redaktor dělá žlábkaře,“vzpomíná.

Přestal dávat najevo své názory, jeho svět začala tvořit práce a rodina. Často jezdil s dětmi do hor. „Atmosféra ve společnosti se změnila. Cítil jsem, že situace už lidi netlačí tak jako v srpnu 1968. Zvykli si, snažili se myslet na rodiny a na to, aby vydělali peníze. Byl jsem zvyklý na tvůrčí práci, ale bylo mi jasné, že se k ní nevrátím. Zpočátku jsem byl zdrcený, neměl jsem perspektivu a nevěřil jsem, že se ve společnosti něco změní. Na těžkou práci jsem si ale zvykl, nakonec jsme tam byli dobrý kolektiv. Pracoval jsem v nepřetržitém provozu, sobotu i neděli jsem měl volnou jen jednou za šest týdnů. Nakonec jsem se ze žlábkaře vypracoval do funkce předáka u přísunu šrotu,“ vypráví.

Bývalí novináři založili nový deník

Listopadovou revoluci v roce 1989 a pád komunistického režimiu  Eustach Broulík přivítal, ale neočekával, že se v jeho životě něco změní. Když mu bývalí kolegové oznámili, že zakládají nový deník, byl překvapen. Dostal nabídku vrátit se k novinařině. Váhal, nevěděl totiž, zda psát a vyrábět noviny po letech na šrotovišti zvládne. Nakonec souhlasil. Stal se jedním z členů redakce deníku Moravskoslezský den. Šlo o první nezávislé noviny, které na severu Moravy začaly po roce 1989 vycházet.

Zájem o ně byl obrovský. V některých dnech se prodávalo až sto šedesát tisíc výtisků a lidé stáli u trafik fronty. Čtenáři počátkem roku 1990 dávali přednost novým nezávislým novinám před těmi, které vycházely za socialismu a po revoluci je tvořili stejní lidé jako za totality. Naopak na Moravskoslezském dni oceňovali, že je píší redaktoři, kteří si za minulého režimu zachovali čest. Spolu s nimi redakci tvořili i mladí, začínající redaktoři, nepropojení s minulým režimem.

Neodsuzuji kolegy, kteří spolupracovali s StB

Zakládající členové redakce se dohodli, že všichni předloží lustrační osvědčení dokazující, že za totality nespolupracovali se Státní bezpečností (StB). Ukázalo se, že některé z nich Stb ‚ulovila‘. „Snažili se to vysvětlovat, obhajovali se. Člověk něco chápal a něco ne. Těžko hodnotit, koho ke spolupráci donutili a zda někdo opravdu někomu ublížil. Já jim nic nevytýkám. Každý má své svědomí a musí sám vědět co dělal a proč to dělal. Jejich zdůvodnění byla různá a nakonec pokračovali v práci v redakci dál. Já jsem nedokázal nikoho z nich odsoudit. Musel bych mít konkrétní důkazy, že někoho udali nebo zavinili to či ono,“ vzpomíná Eustach Broulík.

V redakci Moravskoslezského dne pracoval až do penze. Označuje se za smířlivého člověka a necítí k nikomu nenávist ani kvůli tomu, že musel léta dřít na šrotovišti. „Časem jsem zjistil, že tam nebyli jen kriminálníci, ale také různí zajímaví lidé. Poznal jsem tam jiné prostředí než tntelektuální. Mezi dělníky se vše říkalo na rovinu. V redakci byla snaha dělat kličky, kudrlinky. Kdybych musel udělat rozhodnutí, kde pracovat, raději bych se vrátil k dělníkům. Připadali mi upřímnější,“ říká.

Za nejdůležitější nepovažuje, kde člověk pracuje, ale zda se cítí svobodný. „Myslím, že v životě je dobré dělat vše pro to, abych co nejvíce věděl, co nejvíce uměl a dovedl uživit sebe a rodinu,“ shrnuje.