Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Řekl ne okupaci. Z novin ho vyhodili, skončil na šrotovišti
narodil se 20. května 1936 v Doudlebech nad Orlicí
po ukončení gymnázia se stal redaktorem podnikového časopisu Partyzán Šverma v Ostravě
následovala práce v severomoravském krajském deníku Nová svoboda
v srpnu 1968 s kolegy vydával Spojené deníky, které objektivně informovaly o sovětské okupaci
při prověrkách v době normalizace odmítl vyjádřit souhlas s pobytem sovětských vojsk a okupací Československa armádami Varšavské smlouvy
nesměl pracovat v novinách, nemohl nalézt zaměstnání
až do revoluce v roce 1989 pracoval na šrotovišti v Ostravě
v roce 1990 nastoupil do deníku Moravskoslezský den založeného novináři, kteří přišli po sovětské okupaci o práci
Psal o ostravských hornících, o rekordech v rubání uhlí. Jenže mu postupně docházelo, že za dozoru komunistických cenzorů pravdivě psát nelze. Jeho iluze o tom, že může přispět k budování lepšího světa, definitivně vzaly zasvé, když v srpnu 1968 sledoval, jak Ostravu obsazuje sovětská armáda. Odmítl psát, že je to v pořádku, a tvrdě za to zaplatil.
Eustach Broulík se narodil 20. května 1936 v Doudlebech nad Orlicí. Dětství prožil v Chocni, poté se rodina přestěhovala do Frýdku-Místku, protože tam jeho otec dostal místo vedoucího přádelny. Po ukončení gymnázia získal práci redaktora v podnikovém časopisu Partyzán Šverma, který vydával ostravský důl Jan Šverma. Díky tomu detailně poznal hornické prostředí. Přestože vstoupil do komunistické strany a věřil, že komunismus přinese blahobyt a rovné podmínky pro všechny, časem začal vnímat, jak ideologie negativně zasahovala lidem do životů.
„V podniku bylo propagační oddělení, které vyrábělo takzvané bleskovky. To byly plakáty, které se denně vyvěšovaly. Bylo tam napsáno, že zítra čekáme splnění závazku, že horníci narubou tolik a tolik uhlí. Z krajského výboru komunistické strany tlačili na vedení, aby se těžilo co nejvíc. Je fakt, že lidé za to dostali zaplaceno. Horníci si mohli v obchodech přednostně koupit nedostatkové zboží. Peníze tvořily z devadesáti procent důvod, proč lámali rekordy. Ne že by byli z práce nadšení, to se jen tak psalo,“ vypráví pamětník. Vybavuje si, že politika zasahovala do života horníků různými způsoby. Když se někdo neobjevil v prvomájovém průvodu, dostal nižší nebo žádné prémie. „Peníze měly být za práci, za to, jestli člověk udělal víc. Nakonec se ale přihlíželo k tomu, jak se kdo projevuje politicky. Tak se tomu tehdy říkalo,“ podotýká.
Žil na dělnické ubytovně, Ostrava mu připadala špinavá a ošklivá a volný čas nejraději trávil s kamarády na horách. Zpětně svůj tehdejší život hodnotí takto: „Teď si uvědomuju, že jsem věřil tomu, co se mi říkalo. Věřil jsem, že to bude k něčemu dobré, a chtěl jsem, aby společnost k tomu dobrému dospěla. Jenže ne všichni takto uvažovali. Někteří členství v KSČ brali jako vlastní cestu k úspěchu, cestu výš. Se zpětnou platností jsem si uvědomil, že jsem de facto pomáhal režimu k tomu, aby tlačil na lidi, na společnost a prezentoval se navenek jako dobrý.“
Vliv komunistických funkcionářů vnímal pamětník ještě silněji poté, co z podnikových novin přešel do redakce deníku Nová svoboda. Vydával ho Krajský výbor KSČ v Ostravě a prodával se na území severní Moravy a ve Slezsku. V tiskárně měli při výrobě novin vždy službu cenzoři. Jejich úkolem bylo přečíst před spuštěním rotačky všechny tiskoviny, které ten večer vznikaly v ostravském Domě tisku, což byla budova, v níž sídlila většina redakcí a tiskárna.
„Každý večer přišli dva chlapi z Hlavní správy tiskového dohledu. Byli tam až do skončení tisku. Museli číst všechny noviny, a když se jim něco nezdálo, zavolali redaktora, který měl službu. Ten musel to, co se jim nelíbilo, vypustit nebo změnit formulaci. Muselo se to upravit podle jejich přání, a dokud nebyl podpis tiskového dohledu, tedy těch dvou chlapíků, nesměla vyjet rotačka,“ popisuje Eustach Broulík systém vydávání novin za komunismu.
Neustálý dohled vedl novináře k tomu, že vědomě psali tak, aby s cenzory neměli potíže. „I když člověk věděl, že někdo něco udělal špatně, nenapsal o tom, aby neměl potíže. Byla to naše chyba. Jenže stejně nešlo nic dělat, článek by nevyšel, protože cenzoři by zasáhli. Kontrolovali všechno, dívali se na hlavičku novin, jestli tam není něco, co tam být nemá. Hrozilo, že vyletíme za malicherné věci,“ vysvětluje pamětník.
V srpnu 1968 odjela jeho manželka s dětmi k rodině do tehdejšího Gottwaldova a on po večerech hrával s kolegy mariáš. Po jedné partičce si šel lehnout, ale v noci ho vzbudil telefon. Kamarád mu volal, ať se podívá z okna. Pak už jen sledoval, jak ostravskou část Poruba obsazují sovětské tanky. Jel do redakce. Tam už byli jeho kolegové. Napsali o tom, co se děje, zastavili rotačku, vyměnili původní hlavní článek a vyšly noviny popisující, jak byla Ostrava obsazena Rudou armádou.
Novináři z různých redakcí se dohodli, že připraví společně mimořádné číslo. „Ráno jsme totiž zjistili, že spojení s Prahou bylo přerušeno. Dálnopis nešel, nepřicházely zprávy, poslouchali jsme rozhlas a televizi, dokud nebyly přerušeny. Kolega Jiří Beránek přišel s nápadem, že se všechny krajské redakce spojí a budeme vydávat noviny pod jednou hlavičkou se stejným obsahem. Ne všechny zprávy byly ověřené, ale přesto jsme čtenářům dávali noviny, ze kterých si mohli udělat obrázek o tom, co se dělo,“ vzpomíná Eustach Broulík.
Následně k sídlu redakcí na Novinářské ulici v Ostravě přijel obrněný vůz, vystoupili z něho sovětští vojáci se samopaly a obsadili redakci. Novináři přesto dál vydávali deník, jezdili po městě a okolí a popisovali, co viděli. Vojáci nezasahovali a proti vydávání objektivně informujících novin neprotestovali ani tehdejší komunističtí funkcionáři z Ostravy. „V partaji tehdy bylo hodně takzvaných progresivistů a ti s invazí také nesouhlasili, takže neměli nic proti tomu, abychom o ní takto psali,“ vysvětluje Eustach Broulík.
Postupně se však atmosféra v redakcích začala měnit. Do vedení Krajského výboru KSČ se dostali noví lidé a začali tlačit, aby z novin zmizeli redaktoři, kteří vyjadřovali nesouhlas se sovětskou okupací. V první vlně byli vyhozeni ti, kteří se proti okupaci stavěli nejvýrazněji. Další čekali, až budou zavoláni k prověrkám. Znamenalo to, že každý musel předstoupit před komisi, jejíž členové mu kladli různé otázky, například zda změnil názor a s pobytem sovětských vojsk na území Československa souhlasí. Eustach Broulík nesouhlasil a nebál se to říct.
„Ti, kteří řekli, že souhlasí, prošli. Další byli vyškrtnuti ze strany, protože byli takzvaně pomýlení. A další byli ze strany vyloučeni. Všichni jsme tehdy byli v KSČ, Nová svoboda byla stranický deník. Vyloučení znamenalo, že jsme přišli o práci. Někdo musel odejít hned, někoho tam ještě nějakou dobu nechali. Já jsem z těch vyloučených čekal nejdéle. Byly to nervy, to se ani nedá popsat. Nechávali si mě tam, protože jsem byl vedoucí vydání a potřebovali mě,“ vypráví pamětník. Měl na starosti celou výrobu novin, zajišťoval její technickou stránku a tuto odbornou práci každý novinář neovládal. Noví nadřízení mu tedy prodlužovali smlouvu každý měsíc a on žil v nejistotě. Nakonec přišlo nařízení, že jako vyloučený ze strany musí v redakci skončit. Krátce si přivydělával brigádami v dalších redakcích, ale nakonec bylo zakázáno i to.
Dostal se do těžké situace. Z prvního manželství měl ve výchově dvě děti, s druhou ženou měl třetí a čtvrté bylo na cestě.
Jeho bývalí kolegové našli práci v dělnických profesích. Například jeho kamarád novinář Miroslav Tyrlík dělal dělníka na stavbě cesty na Lysou horu.
Eustach Broulík vzpomíná na redaktora Jana Ondráčka, který se rovněž proti okupaci postavil. Později v novinách vyšel text s názvem Slovo do vlastních řad, v němž lidé vyjadřovali lítost, že na okupaci reagovali negativně, a omlouvali se za to. Podepsala ho řada novinářů, kteří v této změně postoje viděli způsob, jak si zachovat práci v novinách. Objevil se tam i podpis Jana Ondráčka. „Honza tvrdil, že to nepodepsal, a docílil dokonce toho, že se pak v novinách objevilo, že to popírá. Poté musel během týdne opustit redakci. Skončil na šachtě v Karviné. Ani tam mu ale nedali pokoj, pořád mu někdo něco vyčítal. Jednoho dne přišel k odkalovací nádrži, na břehu nechal poskládané oblečení a skočil. Utopil se. Spáchal sebevraždu. Přitom měl manželku a děti,“ vypráví pamětník.
Když pochopil, že se situace nezmění a k práci v novinách se nevrátí, začal obcházet ostravské podniky a hledat zaměstnání. Jenže stačilo, aby vyšlo najevo, kdo je a co má za sebou, a všude ho odmítali.
Eustach Broulík nakonec našel práci na šrotovišti podniku Vítkovice. Pozice, na kterou byl zařazen, se nazývala žlábkař. Šlo o těžkou manuální práci, která spočívala v manipulaci se šrotem. Mnoho jeho kolegů tvořili bývalí vězni. Pracoval tam až do roku 1989. „Můj tamní vedoucí byl po roce 1968 podobně postižený jako já, předtím měl vysokou pozici na ocelárně, takže jsme si docela rozuměli. Kolegové se na mě zpočátku dívali s nedůvěrou, připadalo jim divné, že redaktor dělá žlábkaře,“ vzpomíná.
Přestal dávat najevo své názory a jeho svět začala tvořit práce a rodina. Často jezdil s dětmi do hor. „Atmosféra ve společnosti se změnila. Cítil jsem, že situace už lidi netlačí tak jako v srpnu 1968. Zvykli si, snažili se myslet na rodiny a na to, aby vydělali peníze. Byl jsem zvyklý na tvůrčí práci, ale bylo mi jasné, že se k ní nevrátím. Zpočátku jsem byl zdrcený, neměl jsem perspektivu a nevěřil jsem, že se ve společnosti něco změní. Na těžkou práci jsem si ale zvykl a nakonec jsme tam byli dobrý kolektiv. Pracoval jsem v nepřetržitém provozu, sobotu i neděli jsem měl volnou jen jednou za šest týdnů. Nakonec jsem se ze žlábkaře vypracoval do funkce předáka u přísunu šrotu,“ vypráví pamětník.
Listopadovou revoluci v roce 1989 Eustach Broulík přivítal, ale neočekával, že se v jeho životě něco změní. Když mu bývalí kolegové oznámili, že zakládají nový deník, byl překvapen. Dostal nabídku, aby se vrátil k novinařině. Váhal, nebyl si jistý, zda psát a vyrábět noviny po letech na šrotovišti ještě zvládne. Nakonec souhlasil. Stal se jedním z členů redakce deníku Moravskoslezský den. Šlo o první nezávislé noviny, které na severu Moravy začaly po roce 1989 vycházet. Zájem o ně byl obrovský. V některých dnech se prodávalo až sto šedesát tisíc výtisků a lidé stáli u trafik fronty. Čtenáři počátkem roku 1990 dávali přednost novým nezávislým novinám před těmi, které vycházely za socialismu a po revoluci je tvořili stejní lidé jako za totality. Naopak na Moravskoslezském dni oceňovali, že ho píší redaktoři, kteří si za minulého režimu zachovali čest. Spolu s nimi redakci tvořili i mladí, začínající redaktoři, kteří nebyli s minulým režimem spojeni.
Zakládající členové redakce se dohodli, že všichni předloží lustrační osvědčení dokazující, že za totality nespolupracovali se Státní bezpečností (StB). Ukázalo se, že někteří z nich byli jako spolupracovníci vedeni. „Snažili se to vysvětlovat, obhajovali se. Člověk něco chápal a něco ne. Těžko hodnotit, kdo byl ke spolupráci donucen, zda někdo opravdu někomu ublížil. Já jim nic nevytýkám. Každý má své svědomí a musí sám vědět, co dělal a proč to dělal. Jejich zdůvodnění byla různá a nakonec pokračovali v práci v redakci dál. Já jsem nebyl schopen nikoho z nich odsoudit. Musel bych mít konkrétní důkazy, že někoho udal nebo zavinil to či ono,“ vzpomíná Eustach Broulík.
V redakci Moravskoslezského dne pamětník pracoval až do svého odchodu do penze.
Označuje se za smířlivého člověka a necítí k nikomu nenávist ani kvůli tomu, že musel léta dřít na šrotovišti. „Časem jsem zjistil, že tam nebyli jen kriminálníci, ale také různí zajímaví lidé. Poznal jsem tam jiné prostředí než to intelektuální. Mezi dělníky se všechno říkalo na rovinu. V redakci byla snaha dělat kličky, kudrlinky. Kdybych musel udělat rozhodnutí, kde pracovat, raději bych se vrátil k dělníkům. Připadali mi upřímnější,“ říká pamětník.
Za nejdůležitější nepovažuje to, kde člověk pracuje, ale to, zda se cítí svobodný. „Myslím, že v životě je dobré dělat všechno pro to, abych co nejvíce věděl, co nejvíce uměl a dovedl uživit sebe a rodinu,“ shrnuje Eustach Broulík.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)