Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Daniela Brodská (* 1944)

• narozena 29. srpna 1944 v Růžďce u Vsetína

• v roce 1962 maturovala na strojní průmyslové škole v Břeclavi

• v roce 1968 absolvovala Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

• v první polovině 70. letech jí úřady odebraly státní souhlas s výkonem duchovenské služby

• v roce 1977 podepsala Chartu 77

• doprovázela manžela během jeho působení na farnostech v Hrubé Vrbce a Horních Dubenkách

• v 80. letech se přestěhovali do Jihlavy

• v roce 1989 se zapojila do dění v Občanském fóru v Jihlavě

• v letech 1990–1991 starostkou Jihlavy

• v letech 1992–2020 farářka v Kostelci nad Labem, Kladně, Vrchlabí a Dvoře Králové nad Labem

Farář má jedinečnou moc měnit společnost k lepšímu od jednotlivce. To byl důvod, proč Daniela Brodská milovala svou profesi a vnímala ji jako poslání. K farářství se vracela, kdykoliv jí to životní situace a komunistický režim dovolily. Během studia teologie poznala i svého manžela a řadu přátel, se kterými mohla sdílet společné vidění světa i peripetie, které přinášela oddanost víře během totality.

Když už jí byl farářský talár komunisty odepřen, nezalekla se boje za svobodu a podstupovala veškerá rizika se svým manželem Petrem Brodským. Věděla, že tu pro ni byli přátelé disidenti, a naopak byla vždy připravená podat pomocnou ruku, když to potřebovali oni. Podpis prohlášení Charty 77 pro ni byl samozřejmým a nezbytným aktem vyjádření nesouhlasu se stavem věcí a stejně tak nezbytně chápala svůj vstup do politiky na konci další dekády. Ačkoliv zjistila, že toto prostředí je jí cizí, vždy ráda vzpomínala na období, kdy se stala aktivní součástí společenské změny, a na kolektiv, který tuto změnu provázel prostřednictvím Občanského fóra v Jihlavě.

Věřící člověk nedokáže vymyslet stroj

Daniela Brodská se narodila 29. srpna 1944 v Růžďce u Vsetína do rodiny Horákových, evangelického faráře a učitelky. Když byly Daniele čtyři roky, narodil se jí ještě mladší bratr. Tatínek se ale znelíbil komunistům, a tak se rodina stěhovala v roce 1950 do Rumburku ve Šluknovském výběžku. Změnu prostředí nejhůře snášel mladší bratříček, býval často nemocný a nevyhovovalo mu tamní klima. Rodiče proto dělali všechno pro to, aby si sjednali vhodnější umístění. Za pomoci přátel a známých, včetně například profesora Josefa Hromádky, se jim nakonec podařilo vyjednat přeložení do Hustopečí u Brna. Tatínek tam však byl pod velkým tlakem komunistů, aby podporoval místní sedláky ve vstupu do JZD. Maminka byla zase vyhlášena nejlepší učitelkou, nicméně když si někdo o tři roky později všiml, že je manželkou faráře, zpětně o titul přišla.

V Hustopečích nastoupila Daniela na základní školu, a když v roce 1958 vycházela z osmého ročníku, musela její rodina opět využít veškeré své kontakty, aby mohla Daniela pokračovat na strojní průmyslovou školu v Břeclavi. Tam úspěšně odmaturovala v roce 1962. Ještě po letech si vzpomínala, že si ji na konci studia zavolal tehdejší zástupce ředitele Ing. Huťa: „Věřící člověk nedokáže vymyslet stroj,“ rozmlouval jí pokračování studia v technickém oboru. Daniela však nevěděla jistě, zda chce studovat dál, a proto nastoupila do Jihokovu v Hustopečích, kde strávila jeden rok na pozici konstruktérky.

V roce 1963 směla tehdejší Komenského evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze nově přijmout deset místo pěti studentů. Za Danielou přišel v Hustopečích její kamarád farář, aby ji přesvědčil ke studiu teologie. Jelikož byl farářem i její otec a ona věděla, co duchovní služba obnáší, rozhodla se to zkusit. Následně skutečně uspěla u přijímacích zkoušek a nastoupila na pětileté studium v hlavním městě. 

Bratr Ochotník

Studia v Praze šedesátých let přinášela dosud nepoznané možnosti vyjadřování názoru. Pamětnice se například účastnila demonstrace na dvoře synodní rady. Studenti protestovali v sedě s plakáty, protože v budově rady sídlila také křesťanská konference poplatná režimu. V rámci výuky se nadšeně účastnila přednášek Josefa Hromádky a Milana Makovce, kteří studentům ukazovali, jak je možné vést s totalitním režimem diskuzi. Mimo výuku také docházela na tajné semináře v bytě Ivana Havla. Na těchto sešlostech se seznámila například s manželi Němcovými, duchovními Václavem Malým a Milošem Rejchrtem nebo pedagožkou Marií Rút Křížkovou.

Daniela nastoupila do čtvrtého ročníku na fakultě, když na školu nastoupil jistý Petr Brodský z Jablůnky u Vsetína. S Danielou se seznámil během společných obědů v jídelně, kde měli studenti možnost potkávat se napříč ročníky. „Protože byl hrozně hodný a ochotný, tak jsem mu říkala bratr Ochotník. Pak jsem si všimla, že mě potkává častěji, než je běžné,“ vzpomíná Daniela. Tehdy měla vztah s jistým Klausem Baudyšem, nicméně Petr si šel za svým a Danielu si brzy získal. Tehdejší školní vyhláška zakazovala vzájemné návštěvy na dívčích a chlapeckých kolejích, a tak se pár rozhodl v roce 1967 vstoupit do manželství, čímž získali nárok na společný pokoj.

Když Daniela dokončila studium, poslala ji církev na pozici vikářky do Červeného kostela v Brně. Petr se rozhodl přerušit studium kvůli nástupu na vojnu. Službu strávil právě v Brně, novomanželé proto netrpěli odloučením.

Nedlouho po příchodu do Brna se k Daniele dostala zpráva o příchodu vojsk Varšavské smlouvy. 21. srpna ráno vstala a pustila si rádio, kde hráli netradičně státní hymnu. „Co je to za divnou divadelní hru, bylo to jak Orson Welles, Válka světů, jak to lidi vyděsilo, že svět obsadili mimozemšťané, pak už hlásili, že na Ruzyni přistávají letadla, všude možně vojska, tanky, že jsme obsazení,“ vypráví Daniela. Cestou do kanceláře z Pellicovy do Opletalovy ulice již potkala tanky. Téhož dne odpoledne se ještě propletla vojenskými kolonami na kraj města a stopem dojela k rodičům do Hustopečí. „Určité věci jsem dokázala vnímat tak, že jsou, že se s nimi musím vypořádat a uvidím, co bude,“ vzpomíná Daniela na dojmy z invaze.

Když manželovi skončila vojenská služba, vrátil se do Prahy, aby dokončil studium teologie. Daniela se rozhodla přijmout místo vikářky ve Hvozdnici u Prahy. Tam se stěhovala už s malou dcerou, která se narodila v roce 1971. O dva roky později se manželům narodil ještě syn Štěpán. Danielin předchůdce Svatopluk Karásek proměnil podkroví fary na noclehárnu, což ve spojení s krásnou přilehlou zahradou a příjemným venkovským prostředím lákalo evangelickou mládež z Prahy. A právě v době, kdy Daniela krátce před porodem odjela k rodičům na jižní Moravu, se státní úřady rozhodly jednat. Dřív, než se vrátila z porodnice, volal Petr, že jí církevní tajemník odebral souhlas k výkonu duchovenské služby. „Museli to tam delší dobu sledovat, myslím si, že to bylo velice protiprávní, připravit během mateřské dovolené ženu o zaměstnání, bylo to podle zákoníku práce nezákonné,“ stěžuje si s odstupem času Daniela. Nicméně Petr krátce poté dokončil studium a jeho první místo výkonu církevního povolání se stal Libštát v Podkrkonoší.

Faráři se tajně scházeli ve sklípku

V Libštátě se rodina opět ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti. „Navštívili nás naši kolegové, přijelo jich asi patnáct, dvacet k nám na faru. Povídali jsme si o tom, jak žijeme a pracujeme v církvi, a do toho vtrhl krajský církevní tajemník z Hradce Králové Jonáš a jeho okresní kolega. Měli s sebou příslušníky SNB. Svolali si nás dolů do kanceláře a oznámili nám, že jsme nepovolené shromáždění Nové orientace,“ vypráví Daniela. Po rozehnání se skupina sešla večer u hrnce guláše a vyprávěli si, jak probíhaly jejich výslechy.

Další a nepříjemnější následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Petrovi přišel dopis, podle kterého mu byl odebrán souhlas k duchovenské službě a pozastaven plat. Rodina hledala východiska, jak si zajistit obživu, a obracela se při tom na přátele i kontakty v církvi. Oslovila také synodní radu – a tehdy jim svitla naděje. Petrovi byl navrácen souhlas a byl přeřazen do Hrubé Vrbky na pomezí Moravy a Slovenska. Manželé se později dozvěděli, že se tak stalo díky probíhajícím sporům mezi ministerstvem vnitra, kterému podléhali církevní tajemníci, a ministerstvem kultury, které spravovalo samotné církve. Ministerstvo v tomto boji protlačilo zájmy církve, a tak se rodina Brodských mohla odebrat do Hrubé Vrbky. Petr sloužil jako vikář a Daniela jako sborová sestra.

V roce 1977 Daniela i Petr podepsali Chartu 77. Stalo se tak při jedné návštěvě u manželů Němcových, kteří stáli u zrodu dokumentu. „Synodní rada si pozvala manžela do Prahy na kobereček. My jsme tam jeli oba, stavili jsme se u Němců v Ječné a oba jsme podepsali Chartu,“ vysvětluje Daniela. Následovalo krátké období klidu, následované honem StB na všechny evangelické faráře – chartisty. Těch bylo prý asi jedenáct a vzájemně se znali ze studií. Uvědomovali si možná rizika a podporovali se v okamžicích, kdy je pronásledovala StB.

Jednotlivé rodiny se například mezi sebou domlouvaly, kdo by se staral o zbytek rodiny, kdyby otce či matku zavřeli. Setkávali se ve vinném sklípku v Hustopečích u Brna, kde sloužil jako farář Danielin otec a nechával skupinu přespávat na faře. Kromě pozornosti StB se farářům – chartistům dostávalo také kárných postihů ze strany synodní rady. Ta rozdávala důtky, které vymezovaly trestané z církevního života. Daniela takto dostala zákaz účastnit se mládežnických akcí a na jedno takové setkání se se svými dětmi propašovala jako pomocnice v kuchyni.

Se zakázanými knihami pomáhaly i děti

Daniela s rodinou žila v Hrubé Vrbce do roku 1981. Tehdy manžela přeřadili na farnost do Horních Dubenek na Vysočině. Petr byl opět vikářem a Daniela se starala o domácnost, později působila opět jako sborová sestra, nějaký čas také jako dělnice ve sklárnách. Manželé však přikročili k další činnosti, která přinášela velké riziko. Čas od času k nim na faru přijelo auto s cizinci, kteří přiváželi propašovanou literaturu. Pocházeli z Holandska, Anglie, Německa, ale stalo se, že přijeli i Američané. Vše probíhalo zcela anonymně, žádná jména, čísla ani seznamy. Daniela a Petr uměli obstojně německy, s angličtinou to bylo horší. Někteří cizinci jezdili opakovaně, jiní se jen společně pomodlili a hned zase odjeli.

Auto, často s přívěsem, museli večer pod rouškou tmy zaparkovat do garáže, kde následně odkryli tajné prostory plné knih a Petr s Danielou je uložili na bezpečné místo. Přestože byli převozníci občas dopadeni na hranicích, státní bezpečnost manžele nikdy nepřistihla při činu, ačkoliv určité podezření měla. Podle Daniely vždy záleželo na okolních sousedech a na tom, jakou měl kdo pozici.

„Jednoho souseda estébáci zmobilizovali, aby nás hlídal, kdy k nám přijede auto s cizí poznávací značkou,“ vzpomíná Daniela. Ten soused přišel za jejím manželem, vše mu prozradil a požádal ho, aby v případě takové návštěvy zaparkoval své auto před faru a vůz cizinců schoval do garáže. Manželé Brodští se vše snažili držet v tajnosti i před vlastními dětmi. Jednou za Petrem přišel ředitel základní školy v Horních Dubenkách. „Pane faráři, je potřeba něco udělat, protože vaše děti si myslí, že se děje něco tajemného, a špitají si o tom ve škole,“ upozornil ho. Rodiče se proto rozhodli děti nadále nedržet stranou a nechali je pomáhat s pytlováním knih a jejich přenášením. Děti měly pocit, že dělají něco užitečného, a přestaly o tom mluvit před ostatními.

V prvních dodávkách knih se jednalo o náboženskou i politickou literaturu, ale protože manželé měli okruh známých spíše duchovně zaměřených, politické publikace vystřídaly bible, zpěvníky a další náboženské texty. Rodina je následně společně roztřídila do pytlů, které rozdávala několika dalším lidem. Přestože všichni zapojení museli při navazování kontaktů myslet na to, aby se někdo nedozvěděl příliš mnoho, s některými cizinci si vybudovali přátelství.

Kromě knih se tak Brodským od počátku dostávalo podpory také v podobě peněz, aby si mohli zajistit místo a prostředky pro distribuci knih. Jeden mladý pár zhruba v jejich věku u nich zůstal několik dní a z rozhovoru vyplynulo, že rodina nemá auto, kterým by mohla knihy rozvážet. Dívka z onoho páru před cestou do Československa zdědila nějaké peníze a rozhodla se je Brodským darovat právě na nákup auta. Manželé tedy koupili za 60 tisíc korun Ladu – „žigulíka“. Peníze dostali v hotovosti. Daniela s Petrem se tím nikde nechlubili a utratili je tak, aby to nebudilo pozornost okolí, Státní bezpečnost si proto ničeho nevšimla.

U Jirousové v kuchyni seděl Havel se Schwarzenbergem

V první polovině osmdesátých let byli manželé Brodští již zavedenou součástí sítě propojující církev, disent a underground. Sami se již od studií setkávali s pro režim nepohodlnými lidmi, tento okruh se neustále nabaloval a pomohla tomu také Charta 77. Daniela studovala evangelickou fakultu současně se Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem, kteří později splynuli s okruhem lidí kolem Plastic People of the Universe, s dalšími lidmi je propojili manželé Němcovi. Daniela se také účastnila jednoho z koncertů kapely ve stodole, kde se poprvé setkala s Olgou Havlovou.

Když byl již po několikáté vězněn spolupracovník ‚Plastiků‘ Ivan Magor Jirous, podle domluvy, kdo o koho se bude starat v případě zadržení StB, podporovali manželé jeho manželku Julianu a jejich dvě malé dcery. Juliana Jirousová bydlela ve Staré Říši, vzdálené asi 40 kilometrů od Horních Dubenek, Brodští ji tedy jezdili navštěvovat. „My jsme tam jezdili na kafe, jako rodina. Přišli jsme do kuchyně a tam s Julianou seděl Václav Havel s Karlem Schwarzenbergem, něco přijeli vyřizovat. Tam jsem se poprvé setkala s těmito dvěma,“ vzpomíná Daniela na zajímavé setkání. Daniela s Petrem také Julianu vozili za manželem na návštěvy do Valdic a podporovali ji v nelehkých časech.

Petr se dostával pod tlak Státní bezpečnosti. Žigulík, který koupili, byl nový, měl tedy vše v naprostém pořádku. Petra často stavěli esenbáci pod záminkou dopravních kontrol, on ale dbal na pořádek a nikdy u něj nenašli nic protizákonného. Petr pak každé dva roky auto prodal a koupil nové, které mělo vše v pořádku. Státní bezpečnost ho následně začala vyšetřovat kvůli podezření z manipulace s majetkem. Jeho sbor totiž krátkou dobu využíval dům v sousední vesnici k setkávání věřících evangelíků. Stalo se tak poté, co ho původní majitelé pro tyto účely věnovali sboru, ale později se situace změnila a místo setkání již nebylo třeba. Petr se za sbor domluvil, že si rodina dům vezme zpět, aby nechátral. Měl smysl pro pořádek ve financích a byl schopný doložit svou nevinu skrze své účetnictví. Přesto mu byl počátkem srpna 1984 odňat souhlas a rodina musela uvolnit faru.

Petr sháněl zaměstnání, aby uživil rodinu, ale jako bývalý farář dělal jen tu nejhorší práci. Co hůř, agenti Státní bezpečnosti si dávali záležet, aby ho vždy zaměstnavatel vyhodil před koncem zkušební lhůty, a on tak musel vystřídat několik míst kotelníka, pošťáka či průvodčího. Opakovalo se to nejméně desetkrát a Petr byl na dně svých psychických sil. V práci zažíval posměšky a ponižování, přitom v teplotách hluboko pod bodem mrazu přehazoval zmrzlé haldy uhlí. Daniela už také propadala zoufalství při pohledu na to, jak jí komunisté ničí manžela, a tak ho chvíli přemlouvala k emigraci. Nemusel by to pro ně, jakožto studované duchovní, být problém, stačilo napsat nějaké odborné texty a pak využít kontakty v zahraničí k pozvání na zahraniční stáž. Petr ale jakožto jedináček nechtěl opustit ve stáří nemocné rodiče a bál se jazykové bariéry. Nakonec po čase našel klid a zálibu v práci pro poštu, kde třídil a rozvážel korespondenci.

Byt od funkcionáře KSČ

Bezútěšná situace rodiny se také uklidnila poté, co za peníze získané od „bezejmenných“ přátel ze zahraničí pořídili byt v Jihlavě. Prodávající byl funkcionářem místní KSČ a zařídil, aby prodej proběhl v urychleném řízení. Později ho potkal Petr v Jihlavě a on neváhal si postěžovat: „Pane Brodský, co já jsem si kvůli vám musel vytrpět výslechů a podezření.“

V Jihlavě Daniela našla zaměstnání nejprve jako skladnice v zámečnictví v Rantířově. Zvěsti o tom, že je vystudovanou farářkou, se všude rychle rozšířily a brzy za ní přicházeli ostatní zaměstnanci s nejrůznějšími problémy. Později jí její vedoucí prozradil, že ji dostal na starost a měl ji kontrolovat, sledovat a hlídat, aby nepřicházela do styku s ostatními pracovníky. Ona se však stala oblíbenou součástí kolektivu a ve skladu pracovala dva roky.

Po odchodu zkusila krátce práci v sodovkárně, ale rychle přestoupila na pozici dispečerky nákladní dopravy v ČSAD. Práce dispečerky probíhala v čistě mužském kolektivu a Daniela si v něm musela vybudovat své místo. Kamioňáci ji testovali mnohdy nevybíravým humorem, ale Daniela byla zvyklá na mužské prostředí z průmyslové školy i evangelické fakulty a nejrůznějším narážkám s úsměvem odolávala. Po odchodu z této práce ji zdravila nákladní auta po Jihlavě burácivým troubením.

Když nastal listopad roku 1989, její dcera pracovala v nemocnici v Praze a účastnila se veškerého dění v hlavním městě. Telefonicky každý večer Danielu informovala o všech událostech přímo z centra dění. Mimo to poslouchala zprávy ze Svobodné Evropy a brzy se začali z Prahy domů vracet studenti. Daniela navštívila první mítinky u kašny na náměstí. Podle Daniely Jihlava rychle zachytila první náznaky společenských změn. V Občanském fóru se sešel dobrý kolektiv. Manžel Petr byl v 28. prosince zvolen v rámci kooptačního zákona do Federálního shromáždění.

Na počátku roku 1990 započala obměna v komunálních zastupitelstvech po rezignujících komunistech. Bylo to devět měsíců před prvními svobodnými komunálními volbami po dlouhých desetiletích a Občanské fórum hledalo, kým obsadit prázdné funkce, aby byl zajištěn chod úřadů do voleb. Jelikož se jednalo o krátké období, většina mužů se na úřední pozice nehrnula, nechtěli kvůli několika měsícům odcházet z civilních zaměstnání. Ing. Pavel Novák a MUDr. Pavel Svítil, dvě výrazné tváře Občanského fóra v Jihlavě, přesvědčovali Danielu: „My, Danielo, my teď nechceme jít do politiky, protože nechceme ztratit zaměstnání. Když bychom v komunálních volbách nebyli zvoleni, kdo bude živit naše rodiny? Běž do toho a buď předsedkyní městského národního výboru,“ říkali jí. A tak se rozhodla, že je to další nevyhnutelný krok, pokud chce dotáhnout do konce společnou snahu o změnu ve společnosti.

Dubček nešel přes mrtvoly

Daniela tedy byla zvolena předsedkyní Městského národního výboru v Jihlavě. Do úřadu vstupovala, aniž by prakticky znala náplň své práce, naštěstí se mohla opřít o sekretářku Marušku, kterou zdědila po předchozím komunistickém vedení. Ta znala nezbytnou administrativu i procedury doprovázející například zasedání výboru či přijímání návštěv. Do úřadu s Danielou přišli dva lidovci, jediným setrvávajícím komunistou byl pan Čapek. Daniela se o něm později dozvěděla, že dříve tajně materiálně podporoval manželku Pavla Nováka, když byl zavřený.

Ve vedení města se ocitla evangelická farářka s dvěma katolíky. Daniela s úsměvem vzpomíná, jak v prvních měsících každý pracovní den začínal společnou modlitbou. Asi po čtyřech měsících ovšem dva lidovci přišli s návrhem, že v Praze vznikla česko-italská společnost Christiania, která za symbolické částky odkupovala a rekonstruovala objekty, na jejichž správu neměla města finance.

Slibovala renovaci budov, nová pracovní místa pro místní občany v budovách, které měly následně sloužit potřebám občanů města. Dva lidovci již sjednali schůzku se zástupci společnosti. Na tu podle Daniely dorazili dva Italové mafiánského vzezření. Vyslechla je, a uzavřela tím, že nemůže sama nic rozhodovat a vše je třeba projednat na městské radě. Členem rady byl také Ing. Novák a s Danielou se domluvil, že vyrazí do pražského centra společnosti Christiania. Oba nakonec po této návštěvě usoudili, že celá věc působí nekale a neprůhledně, což přednesli v Jihlavě oběma lidovcům. Tím ale proti sobě celou stranu poštvala.

V dubnu 1990 na popud okresního národního výboru přišel návrh na vybudování pamětního místa Evženu Plockovi, jihlavskému obyvateli, který se v dubnu 1969 upálil na náměstí. Bylo schváleno zasazení pamětní plakety na místě, kde k činu došlo, a na slavnostní odhalení měl přijet Alexandr Dubček. Daniela neměla do svého přistěhování s Jihlavou žádný kontakt a o události, kterou ve své době komunisté v celku úspěšně ututlali, se v podstatě dozvěděla až z návrhu na vytvoření plakety. Chápala nicméně význam celé věci pro obyvatele Jihlavy a rozhodla se do věci nezasahovat. V rámci organizace odhalení pak byla oslovena, zda by se postarala o čestného hosta Alexandra Dubčeka. Ten na Danielu působil vcelku pozitivně, jako někdo, kdo chce dělat politiku, ale nechce chodit přes mrtvoly. Když se po příjezdu dozvěděl, že mu bude dělat společnost evangelická farářka, rozvyprávěl se, jak v dětství jezdil k dědečkovi, luteránskému knězi na Slovensku.

Po komunálních volbách v listopadu roku 1990 byla znovu zvolena do nové funkce starostky, tentokrát již jako bezpartijní. Atmosféra v úřadu se však změnila. Ostatní přátelé v politice jí radili, aby vstoupila do některé politické strany. Daniela se ovšem rozhodla zůstat nezávislá, což zpětně hodnotila jako politickou naivitu. Lidovci při každé příležitosti kritizovali Danielinu práci a ke kritice se připojili také republikáni, kteří požadovali její odvolání.

Když se k němu schylovalo, Daniela v přátelském duchu navštívila schůzi republikánů, kde přítomným převyprávěla historku s lidovci a Christianií. Ti okamžitě opáčili, že kdyby to věděli, o její odvolání by v žádném případě neusilovali. „Já jsem ráda, že se z toho vyprostím, chci se vrátit ke svému povolání. Politika mě stejně živit nebude, to nechci,“ odpověděla jim s klidem. Daniela skončila ve funkci s čistým svědomím, devět měsíců po komunálních volbách a po osmnácti měsících v komunální politice.

Návrat k církevní službě

Petr zůstal ve Federálním shromáždění do voleb v roce 1992. Po rozpadu Občanského fóra byl členem Občanského hnutí. Daniela si úspěšně zažádala o navrácení církevního souhlasu a v lednu 1992 nastoupila jako vikářka do farnosti v Kostelci nad Labem. O dva roky později povýšila na pozici farářky a v Kostelci sloužila ještě čtyři roky. V říjnu 1998 přestoupila do Kladna, kde jako farářka působila do roku 2014. Následovaly ještě dvě zastávky, jedna dvouletá ve Vrchlabí a poslední ve Dvoře Králové nad Labem, kam se přestěhovala za dcerou a v roce 2020 odešla do důchodu.

Manželství Petra a Daniely se po revoluci rozpadlo. On po odchodu z politiky začal pracovat na evangelické fakultě v Praze nejprve jako ředitel Husova bohosloveckého semináře, následně jako tajemník evangelické teologické fakulty. Od roku 2006 do odchodu do důchodu v roce 2015 působil jako celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě, kam prováděl výjezdy.

Z jejich dětí zůstal v církvi jen syn Štěpán, který působil jako farář v Třebenicích a Hradci Králové. Dcera se stala lékařkou. V roce 2021 žila Daniela Brodská v dobrém zdraví i náladě s dcerou a vnoučaty ve Dvoře Králové nad Labem.