Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Bröder (* 1928  †︎ 2022)

Partyzánovi zavraždili nacisté židovské rodiče. Na Slovensku zažil pogrom i po válce

  • narozen 26. července 1928 v Lučenci na Slovensku

  • od léta 1942 až do konce srpna 1944 žila rodina Bröderova v pracovním táboře v Novákách

  • později bydlela krátce v Banské Bystrici

  • říjen – prosinec 1944 - po potlačení Slovenského národního povstání následoval útěk do hor

  • rodiče byli zatčeni a zavražděni

  • smrt mladšího bratra Richarda

  • útěk Mikuláše k partyzánům

  • 13. února 1945 přešly partyzánské jednotky i s Mikulášem Bröderem přes řeku Hron

  • Mikuláš Bröder se připojil se k Rudé armádě

  • 24. září 1945 zažil pogrom v Topoľčanech

  • 1948-1958 emigroval do Izraele

  • v roce 1958 se vrátil s manželkou do Prahy, kde žil i v roce 2018

  • zemřel 22. února 2022

Topoľčany před válkou

Na střední Slovensko přicházeli Židé z Uher od konce 17. století. S vyhlášením emancipace a náboženské tolerance přestaly pro Židy platit restrikce, mohli se volně stěhovat, studovat a všestranně rozvíjet. V období československé republiky už tvořili třetinu populace Topoľčan. Ve městě byly tři synagogy, narodilo se tu několik významných osobností židovského původu, z nichž bychom si měli připomenout např. Rudolfa Vrbu (narozeného jako Walter Rosenberg v roce 1924). Podařilo se mu nemožné: útěk z Osvětimi a podání svědectví o neskutečných hrůzách. Jestliže v roce 1939 žilo na Slovensku 90 tisíc Židů, z nichž 75 % bylo ortodoxních, pak rodiče Mikuláše Brődera mezi ně nepatřili: „Rodiče dodržovali náboženské zvyky, ale nebyli nijak nábožensky fanatičtí. Měli jsme dvě kuchyně, jednu masnou a druhou mléčnou, to dodržovali.“

Tatínek Nátan Brőder byl obchodník. Spolu se svým strýcem vlastnil firmu na zpracování kůry. „Dělníci nejprve v létě oloupali kůru z některých stromů v lese, naložili ji do obrovských selských vozů a dovezli do podniku v Topoľčanech. Kůra se dále posílala do Baťových závodů, kde se používala na zpracování kůže.“ Mikuláš vyrůstal se starším bratrem Gejzou a mladším Richardem, všichni museli na svátky chodit do synagogy. Pamětník vzpomíná na dvě události ze svého dětství a na otcovu reakci: „Jednou jsme byli v kostele a já jsem odešel ještě s jedním kamarádem. Byl den půstu a my jsme nic lepšího nevymysleli než jít do cukrárny. Jenomže někdo to na nás prásknul. Já jsem se potom vrátil do synagogy jako že nic. A otec to už věděl a říkal: ‚Až se vrátím domů, tak si to s tebou vyřídím.‛ Já jsem šel rychle domů a dělal jsem, že jsem nemocný. Táta na mě hned zhurta. Maminka mě zachránila a říkala: ‚Nevidíš, že je nemocný?‛“ Maminka Serafina Brőderová byla dobrá duše, bránící slabší. Tatínek vyžadoval disciplínu, poslušnost a dodržování základních náboženských pravidel: „Můj bratr byl dobrý sportovec, brankář. V Topoľčanech měli hrát v sobotu nějaké důležité utkání a přišli za mým otcem: ‚Prosím vás, udělejte výjimku, nechte svého syna chytat za Topoľčany v brance.‛ On to odmítnul: ‚Ne, nesmí.‛“  

Za Slovenského štátu

Rodina Brőderova, stejně jako ostatní židovští majitelé nemovitostí a podniků, přišli o veškerý majetek. Arizace na Slovensku probíhala po celou dobu existence Slovenského štátu. Arizátoři byli jednotlivci, ale i celé společnosti, organizace a komunity, včetně jediné povolené politické strany v zemi – Hlinkovy slovenské ľudové strany. V roce 2008 byla na internetových stránkách slovenského Ústavu pamäti národa zveřejněna jména arizátorů židovského majetku. V seznamu bychom našli i jména německá, možná i jméno člověka, jehož pamětník označuje za „spolupracovníka“ svého otce a strýce, za „dobrého Němce“. V létě 1944 po porážce Slovenského národního povstání (SNP) pomáhal Mikuláš dělníkům z otcovy firmy loupat kůru a odvážet do Topoľčan. „Ten Němec-arizátor se mě ptal: ‚Ty jsi byl u těch dělníků, co pro nás pracují?‛ ‚Ano.‛ ‚Nevracej se tam na to nádraží, oni tě určitě udali.‛ Zdálky jsem se díval. Když jsem vystoupil, bylo tam pusto, nikdo na nádraží nebyl. Když jsem se vracel, tak nádraží bylo plné gardistů. Už na mě čekali, mysleli, že se vrátím. Naštěstí on mně to tenhle, řekl bych dobrý Němec, ten mi říkal: ‚Jestli tě viděli naši dělníci, tak už se nesmíš vrátit na stanici.‛ Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem šel o stanici dřív, než byla stanice Topoľčany. A šel jsem na záchod a tam jsem se zamknul. Naštěstí nikoho nenapadlo, aby se podívali i na záchod. A tím pádem jsem se dostal zase do Banské Bystrice.“    

Nováky

„Narodil jsem se ve špatnou dobu a na nesprávném místě.“

Na Slovensku v období Tisova klerofašistického Slovenského štátu zřídili jeho představitelé tři pracovní tábory pro židovské obyvatele - v Seredi, ve Vyhniach a v Novákách. Rodina Brőderova se ocitla v Novákách u Prievidze. Podle dokladů vydaných v Bratislavě v roce 1974 byl Mikuláš československým politickým vězněm od 1. července 1942 do 29. srpna 1944. Do Novák tedy přišel zhruba rok po tom, co byl tábor postaven. V té době z něj byly vypravovány vlaky plné vězňů směr koncentrační tábory v dnešním Polsku. Zpočátku v táboře hlídali krutým, nelidským způsobem slovenští gardisté. Později Němci změnili charakter tábora na jakousi průmyslovou zónu. Vyrábělo se tam všechno možné: boty, čepice, koberce, nábytek, byla tam farma, lékárna i fotografická dílna. „Je to divné, že papež nezasáhnul, když na Slovensku byl prezidentem kněz, a že on vlastně spolupracoval s Němci, dokonce je vyznamenával, když potlačili SNP.“ Tábor přestal fungovat 30. srpna 1944, když vypuklo povstání. ˇŽidé byli najednou volní. Brőderovi, tak jako mnozí jiní spoluvězni, se vydali do centra povstání, do Banské Bystrice.

Do hor

Po potlačení SNP, které netrvalo déle než dva měsíce od 29. srpna do 28. října 1944, obsadili Banskou Bystrici Němci. Jediná záchrana byl útěk do hor. Lidi ustupovali, a jak se škrábali do prudkých kopců, postupně se zbavovali zátěže. Odhazovali těžké a v tu chvíli nepotřebné věci – například kožichy. Pokud se pokoušeli uniknout auty, i ta museli nechat u cesty, často auta uvízla v nepřístupném terénu. Nejdřív šel Mikuláš spolu s rodiči, ale v horách se rozdělili. „Starší lidi šli kosodřevinou, aby se mohli podržet. Mladší šli vedle. Gardisti a Němci je předběhli, měli motorky, výzbroj, začali střílet. Od rodičů jsem byl několik metrů. Tam jsem se od nich ztratil.“ Mikuláš ve výstupu do hor nepokračoval, rozhodl se vrátit do Banské Bystrice. Doufal, že rodiče najde. Podařilo se mu projít přes německou stráž, dostal se do bytu, kde před potlačením SNP bydleli. Rodiče už nenašel. Z dokladů vyčteme, že Nátan a Serafina Brőderovi byli od 8. do 20. listopadu 1944 vězněni v Banské Bystrici. 20. listopadu byli odvlečeni na neznámé místo a pravděpodobně na Kremničce zavražděni. Mladší bratr Richard byl jako voják-mladistvý členem židovské vojenské jednotky. Válku nepřežil. Kremnička je dnes součástí Banské Bystrice. Od listopadu 1944 do konce války tam Němci zastřelili téměř 800 lidí, mužů, žen a dětí. Nejmladšímu byly dva roky. Masakru civilistů se zúčastnili Němci a slovenští gardisté.

Nejmladším partyzánem

Mikulášovi bylo 16 roků, zůstal úplně sám, neměl ke komu a kam jít. Všem říkal, že je Slovák a jmenuje se Janko. „Já jsem chodil po slovenských vesnicích a nabízel jim, že budu zdarma pracovat, že mi nemusejí nic dávat. Ale většinou to končilo tak, že po nějaké době mně ti vesničané řekli: ‚Janko, to je dobrý, jsme s tebou spokojení, jak pracuješ, ale musíme jít k četníkům a nahlásit, že jseš u nás.‛ A to byl konec. Já neměl žádnou legitimaci. Tak jsem šel hledat partyzánskou skupinu, protože jsem viděl, že nemám jinou možnost.“

Ve vesnici Zlatno hlídali slovenští vojáci. Místní děti se právě vracely ze školy a jeden z vojáků ho zastavil: „Kam jdeš?“ Mikuláš se duchapřítomně přidal k dětem: „No přece domů.“ Měl štěstí, přešel i přes poslední stráž. Cesta k partyzánům teď byla volná.

Přechod řeky Hron

Mikuláš se jako šestnáctiletý dostal do Nitranské partyzánské brigády. Nebyla to pro něj snadná situace: Věděl, že nemá kam a ke komu jít. V tu chvíli byli partyzáni jedinou možnou volbou. Partyzáni byli opatrní. Dlouho trvalo, než si Mikuláše – teď si nechává říkat Miky – prověřili. Obavy, že by mohlo jít o tzv. volavku, špióna, byly na místě. Když už byl prověřený, zavolali na něj: „Miky, my ti vezem  nevěstu!“ Ta „nevěsta“ byla puška a výzbroj. Nezjistili, že je z židovské rodiny, a on sám jim to radši zatajil, ale viděli, že je spolehlivý a že od nich neuteče.

13. února 1945 byla nebývale krutá zima. Partyzáni dostali příkaz: přejít Hron a připojit se k Rudé armádě. Šlo o to přejít frontovou linii a spojit se s vojsky ukrajinského frontu. Ve výjimečně náročných podmínkách, kdy po řece pluly obrovské ledové kry, hrozilo, že se partyzáni utopí. Mikuláš se naivně domníval, že jim Rudá armáda poskytne čluny. Nestalo se tak. Ruský důstojník sedící na koni přikázal Mikulášovi: „Zatáhni mojeho koně do vody.“ Kůň se zdráhal. Miky ještě s jedním partyzánem se ho chytili za ocas, pevně se drželi a kůň je přetáhl na druhý břeh. „Partyzáni mi svěřili takový ruksak z teletiny, se tomu říkalo. A to všechno se nasáklo vodou – a ještě ty dokumenty, co tam byly. Tak jsme přišli k sovětské armádě.“ Veškeré oblečení měli nasáklé vodou, voda byla i v bagančatech a v té zimě „všechno na nás zmrzlo.“ Vesnice, kterými pak procházeli, byly už osvobozené Rudou armádou. Viděli, že v každé chalupě spí vojáci. Byli všude. Miky se chtěl taky vyspat, byl unavený a vyčerpaný. „Nakonec už jsem byl tak slabý, že jsem si řekl: ‚V té další chaloupce já už zůstanu taky.‛ Tam byl jeden voják ruský a on spal v takové velké kolíbce pro děti. Nakonec jsem si řekl: ‚Nedá se nic dělat.‛ Tak jsem si lehnul k němu a on hned s automatem na mě a já mu říkal, aby spal. Když jsem se probudil, oni už byli pryč.“

Přechod přes Hron si vyžádal životy více než šedesáti partyzánů.

Život partyzánský

„Bohužel, i v partyzánských skupinách byli antisemité.“ Mikuláš vzpomíná, že se v sousední partyzánské jednotce měl konat partyzánský soud. Odmítl jít s ostatními. Mnoho židovských žen mělo za války u sebe jed, pro sebe, pokud by se dostaly do nebezpečné situace, jako poslední řešení. V té partyzánské jednotce bylo židovské děvče, zřejmě mělo u sebe jed a partyzáni si mysleli, že je to něco proti nim. To děvče zastřelili. Za války se Židé stali obětí partyzánů na mnoha místech – v bunkrech, kde se ukrývali, byli oloupeni o majetek a zavražděni.

Od ruských vojáků byla vyžadována tvrdá disciplína. Nebylo myslitelné, že by voják dostal strach, že by se otočil a utíkal zpátky. Kulometčík by ho okamžitě zastřelil.

S armádou a partyzány chodili i nevojenské profese – obuvník, ale taky kuchař: „Náš kuchař jednou řekl: ‚Já nemám z čeho vařit.‛ A poslali skupinu do lesa ulovit nějaké zvíře. Daněk myslím se tomu říká. A tak jsme šli do lesa a tam jsem uviděl skupinu daňků. Já jsem holt neměl tolik trpělivosti, zastavil jsem se jako první a střelil jsem na toho daňka. Najednou celé stádo zmizelo. Ostatní mi začali nadávat: ‚Neměli jsme tě brát, teď nebudeme mít co jíst.‛ Já jsem utíkal nahoru v domnění, tak naivní, že třeba se daňci zastavili a já ho ještě jednou trefím. Nic jsem neviděl. Přišel jsem na vršek a zakopnul jsem o něco. Neuvědomil jsem si, co to je. Tak jsem skoro upadnul, podíval jsem se a ten daněk tam ležel. Takže najednou jsem byl hrdina.“  

Pogromy po holocaustu

„Po válce se vztahy mezi židovskou a nežidovskou komunitou zhoršily“, říká Mikuláš a má na mysli událost, která se tragicky zapsala do dějin poválečné střední Evropy jako pogrom v Topoľčanech. Před válkou žilo v Topoľčanech 2 500 Židů, z koncentračních táborů se vrátilo 500 lidí. Topoľčanský pogrom byl jednou ze 14 protižidovských akcí, které se udály  na různých místech Slovenska během let 1945-1946. Pogrom v Topoľčanech nese datum 24. září 1945. Doktor Berger měl i před válkou pověst dobrého doktora. „Léčil všechny děti, židovské i nežidovské. Obvinili ho, že uškodil křesťanským dětem.“ Neuvěřitelná iracionální nenávist k těm málo lidem, co přežili, měla kořeny v hluboce zakořeněném lidovém antisemitismu, ale taky v touze podržet si židovský majetek – arizátoři nebyli ochotni se ho po šesti letech vzdát. Jak pogrom prožívala Mikulášova rodina? Starší bratr Gejza, který jediný kromě Mikuláše přežil válku, „se schoval na četnickou stanici. Ve městě byla kasárna. Odtamtud povolali vojáky, aby uklidnili situaci, ale oni se přidali k pogromistům. Bratr byl naštěstí schovaný, tak slyšel, že volají četníky z jiné stanice. Ti byli ‚hodní‛: ‚To jste je nemohli pozabíjať, než jsme my přišli?‛ vytkli těm místním.“ Tak vypadala situace na Slovensku po válce.

1. až 5. srpna 1946 se v Bratislavě konal sjezd slovenských partyzánů. Mikuláš byl též pozvaný. „Sjezd se však zvrtl v protižidovský pogrom. Ve vlaku zpět jsem slyšel: ‚My bychom si mohli pogrom udělat i v Topoľčanech.‛“

Selhaly složky armády, v SNB se projevily antisemitské názory, partyzáni se po válce jen stěží zařazovali do normálního života. Sice se v dubnu 1950 (po čtyřech letech!) konal v Bratislavě soud, hlavní viníky (500 osob) odsoudil, ale následně je amnestoval.

Nebudeme žít na hřbitově našich rodičů – bylo heslem sionistů

Mikuláš došel k názoru, že na Slovensku pro něj není budoucnost. V poválečných letech se konaly nábory mezi mládeží, aby vycestovala do tehdejší Palestiny. Pamětník měl osobní zkušenost s antisemitismem a pogromy a v roce 1948 se vystěhoval do právě vzniknuvšího státu Izrael. Byl mladý, měl chuť pracovat a začít nový život. Společně s budoucí manželkou a ostatními přistěhovalci postavili kibuc Lehavot Chaviva, dostali půdu. Ale jen těžko si zvykali na život v pustině plné hadů a na to, že v kibucu byly děti vychovávány nikoli rodiči, ale v kolektivu. Manželka Dagmar si na tamní život nemohla zvyknout. Mikuláš pracoval v chemické továrně, už se slušně domluvil, ale po deseti letech se rozhodli, že se vrátí do Československa.

Zpět do socialistického Československa

Manželé se vrátili v roce 1958. Nikoli na Slovensko, ale do Prahy, kde žila Dášina maminka. Samozřejmě, že zde měl Mikuláš problémy. Několikrát ho vyslýchali. „Byli tady i takoví poradci ze Sovětského svazu. A ti mě vzali na výslech a já jsem najednou viděl, že ten, kdo mě vyslýchal, měl před sebou něco na stole, ale já jsem vlastně neviděl co. A potom jsem si všimnul, že tam byl závěs a za ním mu někdo něco dával. Já mám dojem, že to byl ruský poradce. A ten mu dával otázky, co se mě má ptát. Protože mě podezřívali, snad že jsem sem přišel, že budu provádět nějakou špionáž nebo co.“

Návrat do Prahy po deseti letech nového života v jakékoli cizí zemi, obzvláště do atmosféry 50. let, nebyl snadný. Návrat z Izraele musel být o to složitější.

StB ho chtěla ulovit, ale vysmekl se jí

V první polovině 70. let minulého století se o Mikuláše Brödera začala zajímat komunistická Státní bezpečnost (StB). Vytipovala si ho s ohledem na jeho desetiletý pobyt v Izraeli jako kandidáta tajné spolupráce. Mikuláš Bröder se sice musel příslušníky několikrát sejít, spolupracovat s ní ale nechtěl. StB ho nakonec vyhodnotila jako člověka, který by jí nemohl být užitečný. Jak vyplývá ze svazku vedeného na Mikuláše Brödera, jednomu z důstojníků StB připadal kromě jiného příliš plachý.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století