Erich (Eliahu) Brodavka

"Říká mi, hlas se ráno k raportu ke Klapálkovi. Já jsem ráno v Beit Shanu hlásil: ‚Pane podplukovník, já jsem, poslušně hlásím, lhal!‘ – ‚Co jsi lhal?‘ – ‚Já jsem, prosím, řekl, že mi je 21 let, a mně je 17 let.‘ – ‚Proč jsi to udělal?‘ – ‚Protože jsem chtěl sloužit v armádě.‘ On se tak uchechtl a říká mi: ‚Voják nelže, ale ty jsi lhal, když si byl posraný civilista, tak běž do kanceláře a ať to spraví.‘ – A tím to skončilo. Od té doby, co mne viděl, tak mi říkal, ‚baby‘ (bejby). Já ho měl moc, rád on byl skvělej člověk, ale on se potom úplně změnil. Šli k němu potom kluci v Praze a on říkal: ‚Pánové, já vás vůbec neznám.‘"

"Máma to nějak zařídila přes židovskou obec v Praze. V půl šesté ráno 2. září z Masarykova nádraží asi tisíc nás odjelo. Byl to snad poslední transport, měli jsme pasy od Němců a ty byl vystavené někam, snad do Ekvádoru. Řekli jo, jo, Ekvádor, hlavní město Jeruzalém. Přijedeme za vámi – ‚wir kommen nach…‘ Jeli jsme dolů po Dunaji na rakouském parníku Melk."

"Jednoho dne, jezdil jsem zrovna v Karlových Varech, nastoupili [do autobusu] dva lidé. Okamžitě jsem nějak tušil, ti přišli za mnou. Já jsem věděl, že je tady [v Izraeli] válka, ale mně na tom moc nezáleželo. Já jsem se cítil, jako Čech a chtěl jsem tady žít. Co udělají se zahraničními vojáky, to jsem ještě netušil. Nebyl jsem ve straně, ale mohli ze mne udělat výborného komunistu. Uměl jsem jezdit autem a nevěděl jsem jinak nic. Přišli ke mně a řekli mi lámanou češtinou/slovenštinou, že se mnou chtějí mluvit. Já už jsem věděl, kdo jsou. Řekl jsem jim, kde bydlím a kdy mi končí směna. Přijďte a já budu doma. Když jsem přišel, již seděli v kuchyni s Jiřinou a řekli mi: ‚Víte, že je v Izraeli válka?‘ – ‚Vím.‘ – ‚A to tě nezajímá.‘ – ‚Ne.‘ – ‚A za peníze bys tam šel?‘ – ‚Přijde za kolik.‘ – ‚Kolik tady vyděláváš?‘ – ‚3000 korun.‘ – ‚Devět tisíc tobě a ještě jednou pro manželku.‘ Ještě jsem chtěl, aby to bylo se souhlasem českých úřadů, československé armády. Tak mne sem poslala československá armáda jako instruktora na těžké kulomety. Šel jsem odevzdat nářadí. Skladník mi říká: ‚Erichu nech si to u sebe, ty se hned vrátíš.‘ Všechno jsem nechal doma. Chtěl jsem, aby manželka a dcera Hanička jely se mnou. … Chtěl jsem ukázat mamince svoji manželku a dceru. Nic jsme neměli, všechno jsem nechal v Karlových Varech. Byl jsem v uniformě a v jedné ruce jsem měl nočník a v druhé flašku na mléko pro dceru."

"Bylo nás tam nějakých 1800 až 2000. Byla to velikánská loď. Ta loď vypadala jako fungl nová, ale byla jen čerstvě namalovaná barvou. Byla to stará rezatá loď. Angličani zapálili kotle, abychom odjeli z přístavu, než přijde odpověď z Anglie, žádali jsme o milost [podali odvolání? – pozn. aut.]. Zdejší Hagana rozhodla, že poškodí kotle, aby loď nemohla odplout. Udělali bombu, já jsem se potom seznámil s člověkem z Haify, který byl pyrotechnikem u Hagany, který to udělal. Pronesli bombu s uhlím dovnitř lodi a 25. listopadu 1940 vybouchla deset minut před devátou ráno bomba a udělala díru 12 čtverečních metrů do boku, protože to byla samá rez natřená lakem. 268 lidí zahynulo. To bylo strašné. Podařilo se mi utéct z lodi, a pak jsem se vrátil. Byl jsem jen zraněn na prstech, jak jsem se škrábal z lodi. V okamžiku výbuchu jsem byl v podpalubí, ale vyškrábal jsem se nahoru. S mámou to bylo horší, ta nebyla se mnou, zůstala zavřená někde v kabině. Máma byla štíhlá, tak vlezla do kulatého okna, aby se dostala ven. Angličané nepomohli, nesundali jediný záchranný člun, taky jich tam hodně zahynulo. Jen Australané připluli na člunech. To jsem se dozvěděl až poté. Mámu jsem našel až večer. Ležela tam ve skladě, kde ošetřoval Červený kříž. Ležela tam úplně nahá, v pase sedřená z kůže, jak ji tahali ven. Jeden Australan sundal svetr, oni měli krásné zelené vlněné svetry, a dal jí ho. Maminka s tím deset měsíců v Atlitu chodila. To byly její jediné šaty."

"Vzal jsem cigarety, čokolády a naplnil jsem tím lodní pytel. Vzal jsem vše, co oni [východní vojáci] neměli a čeho my [západní vojáci] jsme toho měli dostatek. Přišel jsem, na zemi tam seděli důstojníci, většinou Ostraváci, generace mého otce, některé z nich jsem přes tátu již znal. Seděli v kruhu a kouřili machorku, hrozně to smrdělo, až hrůza. Vysypal jsem ten pytel mezi ně. Oni se na to vrhli, zapálili si, vzali si čokoládu a koukají na mě. Jeden říká, podívej se na něj: ‚Jak z výkladní skříně…‘ Já tam stojím a oni se smějí. Táta se smál s nimi. ‚Víš, tu první medaili dostal omylem a ty další dostal, že měl tu první.‘ A jiné vtipy dělali a já mlčel. Táta vstal a říká: ‚Jsi desátník, kdyby jsi byl u nás, buď bys byl důstojníkem, nebo by jsi byl už mrtvý.‘ Řekl jsem: ‚Promiň, že žiju.‘ Udělal jsem čelem vzad a šel jsem."

"Ve vesnici se mluvilo, že jsem Žid. Musel jsem pryč. Šel jsem do jedné vesnice u Klatov. To byl syčák veliký. Tento český sedlák byl velký fašista, Vlajkař. Jeho syn mne varoval, že mě chce udat gestapu. Po válce, když jsem byl v Nepomuku, tak jsem tam jel. Jeho dcery klekly na zem, abych ho dostal ven, oni ho zatkli, zavřeli do Černé věže a pověsili ho. Byl to svině mizerná, měl navíc hospodu a udal za války druhého hospodského. Plivnul jsem před nimi, že mu nepůjdu přidat, ale byl jsem rád, že pověsili tu svini mizernou."