Mgr. Jan Breník

„Já jsem tedy stál před rozhodnutím, co dál. Průmyslovka nevyšla ani jedna, třetí přihláška už byla bezpředmětná, protože se nedal stihnout termín. Sešla se tedy „rodinná rada“ a byla tu nabídka buď od mého nejstaršího bratra do Otrokovic, do Moravanu, a nebo od mého švagra, manžela mojí sestry Mileny, do Ostravy, do Nové Huti. Do učení. A protože v učilišti a na internátě Nové Huti se nic neplatilo, tak ekonomické důvody samozřejmě hrály svoji roli a já jsem se ocitl ve svých 14 letech v Ostravě. Bylo to pro mě hrozné město, špinavé, nesympatické a jako Pražák jsem tady na tom učilišti, v té naší třídě, také neměl na růžích ustláno, nicméně postupně jsem se s tím vyrovnal a vyučil jsem se.“

„Šok byl potom samozřejmě ten 21. srpen. Na to taky nezapomenu. Pracoval jsem na noční směně a nějak kolem půlnoci jsme v tom traťovém rozhlasu dostali zprávu, že nás obsadila okupační vojska. Tak jsme okamžitě zareagovali a zastavili jsme výrobu, na protest proti tomu. A byli jsme nesmírně zklamaní, nesmírně roztrpčení, naštvaní. Vyšli jsme z haly ven, a když jsme viděli, že nejen ta naše hala, ale všechny ostatní kolem kontidrátové trati jsou obestavěny houfnicemi a tanky a obrněnými transportéry, tak si možná dovedete, možná nedovedete představit, jak nám bylo.“