„My jsme měli chatu a měli jsme ji u Nových Mitrovic, mezi Novými Mitrovicemi a Spáleným Poříčím, a tu chatu nám vykradli Rusové. Tam byl nějaký celý… brigáda, divize, prostě bylo tam strašně vojáků v lese. Oni nám tu chatu vykradli, ale takovým zvláštním způsobem. My jsme tam dohromady nic neměli, takže oni nám odnesli hodiny s kukačkou a kamna. A kamna nám odnesli, protože jim byla zima. A tam policajt, nějaký pan Brož, to šel vyšetřovat, pustil psa po stopě, vrátil se zpátky, byl žlutozelený, bylo mu špatně. A řekl: ‚Pes mě dovedl k těm, co ukradli ta kamna, a jejich velitel vzal pistoli a všechny zastřelil a odešel a bylo to vyřízené.‘ Máma z toho měla obrovské trauma, protože vlastně tři více méně nevinní lidé – protože já nepokládám za trestný čin, že někdo, komu je strašná zima, někde sebere kamna –, že takhle dopadli.“
„Oni ho [otce] potom zavřeli, protože tady byl nějaký doktor Reimann, který dělal za války a těsně po válce náměstka ministra zahraničí, oni byli přátelé. A ten doktor Reimann napsal nějakou protikomunistickou brožuru a táta mu ji vytiskl. No a oni na to přišli. Mezitím byly takové žertovné příhody, jako například v tiskárně dělali to, že v tiskárně když dáváte dohromady sazbu, skládá se to z písmen a stahuje se to takovými svorkami dohromady. Je to takový komplex, takže není jednoduché z toho písmenko vyndat. A oni dělali to, že vzali horký hřebík a tím hřebíkem odtavili to písmeno, tu literu. No a když sem přijel Chruščov, tak někdo, ví pán bůh kdo, ale stalo se to na tátově stroji, tak tam bylo napsáno 'Nikita Chruščov je posel míru a přátelství', a on to 'P' někdo vymazal, takže tam bylo 'Nikita Chruščov je osel'. Odsouzený nikdy nebyl, byl jen dlouho ve vyšetřovací vazbě a vrátil se jako zlomený člověk, nikdy nebyl jako dřív. Nevydržel ten psychický nátlak, oni ho i vyhodili z práce, takže spáchal sebevraždu.“
„V tom ČSAO [Československé automobilové opravny] jsem udělal školu, teď jsem si začal dělat vysokou školu a řekli, že ze mě udělají, soudruzi, vedoucího opravny Koterov. Zavolal si mě náměstek pro kádrovou a personální práci a řekl mi: ‚Soudruhu, máme s tebou obrovské plány, budeš dělat tohle a tohle, co ty na to?‘ Já: ‚Jo, to by se mi líbilo, dělat vedoucího.‘ Ale on mi povídá: ‚Má to, soudruhu Brejcha, jeden háček, musíš vstoupit do strany.‘ A protože ten náměstek měl holku tady z Plzence, tak mu říkám: ‚Pane Motlíku, to já ale nemůžu, to by mě chodil táta každou noc strašit, kdybych vstoupil do komunistické strany.‘ A on řekl: ‚Tedy nevstoupíš?‘ A já jsem řekl: ‚Tedy nevstoupím.‘ ‚Tak víš co? Zůstaneš napořád jenom přijímací technik.‘“
Petr Brejcha se narodil 15. května 1951 v Nezvěsticích. Vyrůstal ve Starém Plzenci, kde jeho rodina už od první republiky vlastnila tiskárnu a knihkupectví. Rozvoj slibně se rozvíjející firmy přerušil rok 1948 a zestátnění soukromého majetku. Otec pamětníka Ervín Brejcha byl souzen a po návratu z vazby dobrovolně ukončil svůj život. Petr Brejcha se z kádrových důvodů směl jen vyučit, později si ale dálkově doplnil střední školu. V zaměstnání v Československých automobilových opravnách (ČSAO) měl problémy, protože nechtěl vstoupit do strany. Účastnil se protirežimní demonstrace u nedostavěného pomníku americké armádě v Plzni v roce 1969. V 80. letech se začal přátelit s Janem Rumlem a jeho bratrem Jiřím, se kterými si názorově rozuměl. Právě Jiří mu dal podepsat petici Několik vět, pamětník poté musel přejít do dělnické profese. Po sametové revoluci byl za Občanské fórum v Přešticích navržen jako kooptovaný poslanec Federálního shromáždění, ale funkci odmítl. Založil si vlastní autoškolu a později pracoval ve firmě na vyhledávání odcizených vozidel. Zemřel nedlouho po natáčení rozhovoru, 19. ledna 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
