„To byl průšvih, tato písnička - celé to představení jsme končili písní, kterou měl taky Václav Havel ve svém pořadu Hovory z Lán a která končila: ,A na shledanou v lepších časech.‘ Tak to bylo jasné, že jsme to měli jednoznačně napsané a měli jsme kliku, že jsme odehráli tři představení. Po tom třetím definitivní zákaz.“
„A já říkám: ,No a tak já to neodvolám.‘ Tak jsme se ještě s ředitelem trochu dohadovali. No a pak teda přišlo hlasování a já jsem neodvolal, takže v sedmdesátém roce byly prověrky komunistů. No a já po necelých dvou letech svého pobytu v KSČ jsem byl pochopitelně vyloučen, protože jsem jednak podepsal Dva tisíce slov, neodvolal jsem rezoluci proti vstupu sovětských vojsk, vstoupil jsem do KSČ na Dubčekovu výzvu a hrál jsem v divadelní hře Caesar.“
„V roce 1961 se stavěla berlínská zeď a nás... My jsme měli pochopitelně jako první, co jsme jeli na tu čáru, jsme měli bojový poplach, museli jsme nastoupit plná polní a všechno. Fasovali jsme ostré náboje - jak pro minomety, tak do samopalů. A velitel pluku si nás nechal nastoupit a říkal: ,Soudruzi, jedeme naostro, v případě, když něco začne, tak když vydržíte dvacet minut, splnili jste vlasteneckou povinnost.‘ No a tam někdo zařval: ,A to jako za dvacet minut bude po tom?‘ A velitel říkal: ,Ne, za dvacet minut za vás máme náhradu.‘ Takže jak se tenkrát říkalo, my jsme byli kanónenfutr, čili potrava pro děla.“
Rudolf Brázdil se narodil 10. listopadu 1940 v Prostějově, ale vyrůstal v Kroměříži. Od dětství se věnoval recitacím a divadlu, které ho pak provázelo celý život. Během vojenské služby zažil v roce 1961 pohotovost v době stavby berlínské zdi. Po vojně nastoupil na pedagogický institut do Zlína. V roce 1964 dostal umístěnku na učilišti v Mělníku. Po okupaci v roce 1968 podepsal rezoluci proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy a zároveň na výzvu Alexandra Dubčeka vstoupil do komunistické strany. Jelikož později odmítl tuto rezoluci odvolat, byl ze strany vyloučen a musel opustit i mělnickou školu. Pár let učil na učilišti v Neratovicích, ale v roce 1974 musel školství opustit definitivně a nastoupil jako dělník do továrny Kaučuk. Po roce 1989 byl rehabilitován a vrátil se zpět na mělnické učiliště, kde učil až do roku 2004. Celý život se věnoval amatérskému divadlu, během normalizace však i v této sféře čelil řadě problémů.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
