„Vyučil jsem se v Sudetech v roce 1938, taky v obchodě, v obchodě se střižním zbožím. Přišla okupace. Musel jsem odejít nazpět do Napajedel a čekali jsme, co bude dál. Chtěli jsme se dostat pryč, jelikož to bylo hrozný pro nás. Nesměli jsme chodit do restaurací. V osm hodin jsme museli být doma. V Napajedlech, když jsme vyšli po osmé hodině na korzo, zastavil nás policista a slušně nám řekl, že tam již nemůžeme chodit. Byl to totiž náš český protektorátní policista. Řekl nám, že se tam nesmíme pohybovat. To se ještě nemusely nosit hvězdy, toto nařízení přišlo v roce 1942, 1943, až když jsme s bratrem odešli. Rozhodli jsme se s bratrem, že odejdeme za hranice. Potom náhodou přišlo z Prahy písmo, že se máme dostavit do Brna, že je tam sraz. Jeli jsme tam 1. září 1940, dostali jsme se na brněnské nádraží, bylo tam asi tři sta padesát lidí. Nejen mužů, ale ženy i děti. Nastoupili jsme do rychlíku směr Vídeň."
„Když ta naše jednotka jela do Tobruku, tak se tam dalo jet jedině torpédoborcem. Naložili nás celou jednotku na dva torpédoborce, bylo nás asi sedm set lidí. A bránili jsme Tobruk. To byl náš začátek. Vydrželi jsme tam asi půl roku, pak přišla protiofenziva ze strany Angličanů a osvobodili nás. Naše druhá rota s nimi pak šla ještě až do Benghází jako pěší obrana britského generálního štábu, velitelem byl kapitán Svoboda. Po šesti měsících služby v Tobruku nás odveleli celou jednotku zpět do Palestiny."
„Jeli jsme tam 1. září 1940, dostali jsme se na brněnské nádraží, bylo tam asi tři sta padesát lidí. Nejen mužů, ale ženy i děti. Nastoupili jsme do rychlíku směr Vídeň. Vagony se zamkly a otevřely se až v přístavišti. Tam jsme nalodili na loď Melk. Bylo nás asi tři sta padeát, čekali jsme na příjezd dalších lidí z Prahy a z Čech. Přijelo jich asi také tři sta padesát, takže nás bylo asi sedm set. Lodí Melk jsme se vydali na cestu po Dunaji. Německé gestapo nás uvolnilo. Dostali jsme se legálně na loď. Chystali jsme se utéct. Snad náš otec nás tehdy přihlásil na (židovské) obci, sám se nepřihlásil. Rodiče zůstali tady. Byl to snad poslední transport, který se dostal přes hranice tímto způsobem."
Jak jste byli ubytovaní v Tobruku? - „Byly tam pevnůstky po Taliánech. My jsme měli takovou ,pevnost‘, nebylo to uměle udělané, byla to jeskyně. Tam bylo kulometné hnízdo, tam jsme žili. Bylo tam špatné zásobování, jídlo se mohlo přivézt jen v noci. Řidiči tam byli chudáci. Bílými stuhami bylo vyznačené, kudy může jet, jak trochu vyjel, tak už byl v minovém poli. Nebylo to tam hezké. Ale vydrželi jsme to.“ - Dalo se poznat, zda proti vám stojí Němci nebo Italové? - „To se dalo poznat. Italové nebyli moc velcí válečníci. Němců tam asi nebylo tolik. Rommel tam sice něco měl. My jsme tomu ušli, jelikož v té době, kdy byla bitva u El-Alamejnu, my jsme tam už nebyli.“
„Chvilku jsme stáli na Krétě, pak na Kypru. Pak už nám došlo uhlí. Topilo se dřevem, aby nás mohla loď vézt dál, museli jsme udělat sbírku, abychom nakoupili uhlí. Kdo vezl nějaké zlato, tak se složili, bylo toho málo, protože Němci nám nepovolili nic, žádné zlato. Oni nám to potom vrátili, byli moc slušní na tom Kypru. Dali nám i to uhlí, tak jsme se doplácali až k břehům Palestiny. Tam nás čekalo překvapení."
„Pětadvacátýho listopadu 1940 se to stalo. Najednou ta Patrie bouchla. Jak byla přivázaná k molu, tak se otočila na bok. Ti, co byli v kajutách na té špatné straně, ti tam zůstali, nepřežili to. Zahynulo okolo dvou set osmdesáti lidí. Já i můj bratr jsme měli štěstí, on byl zrovna přímo na palubě, čistil palubu, byl v trenýrkách, pětadvacátýho listopadu bylo ještě horko. Spadl do moře a pak čekal na mne. Já jsem byl v té době dole na zádi lodi. Slyšel jsem tlumený výbuch, zpočátku jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, až když nám začaly padat věci z polic, jsem si uvědomil, že není něco v pořádku. Tak jsem se oblékl, ještě jsem vzal nějaké věci i bráchovi na sebe. Šel jsem se podívat do mezipalubí, tam už běhala ta mezinárodní posádka. Bylo zle. Dostal jsem se k nějakému otvoru a spadl jsem do moře. Připlaval jsem k molu, přímo k mému bratrovi, který mne již vyhlížel na břehu. Mysleli jsme si, že už jsme volní."
„My jsme chodili na noční hlídky, když byl Tobruk obležený. Velitelem čety byl nadporučík Jandl, on byl dřív v cizinecké legii. Tak jsme chodili na hlídky. Nejhezčí bylo, když nás osvobodili z obležení. Jak to probíhalo? Původně měla naše rota dobývat takový kopec, z kterého na nás stříleli Němci a Taliáni. Tedy většinou Taliáni. Měli jsme dobýt ten kopec, Medaur nebo Meduár, já už nevím. Byli jsme připraveni, že půjdeme nahoru, bylo to velmi nebezpečné, to by byl masakr. Pak přišel od Angličanů rozkaz: Nikam nepůjdete, teď začíná naše ofenziva. My jdeme dopředu. To byla naše největší radost."
Otakar Braun se narodil 20. ledna 1920 v Napajedlech v rodině židovského živnostníka. Vyučil se v roce 1938 v obchodě se střižním zbožím a měl se připravovat na převzetí živnosti svého otce. V září 1940 odjel spolu s bratrem jedním z posledních legálních transportů přes Dunaj a Černé moře do Palestiny. Do Haify připlul na řecké lodi Milos. Britové uprchlíky z této lodi převedli na loď Patria, kotvící u přístavu Haifa. Otakar Braun byl tak přímým svědkem potopení lodi Patria, při kterém zahynulo přes 260 židovských uprchlíků. Pan Braun i jeho bratr byli pak internováni v táboře Atlit. Až po devíti měsících se mohl přihlásit do československé armády. Bojoval u pěších jednotek u Tobruku, po návratu jednotky do Palestiny byl přeškolen k obsluze protileteckých děl. Účastnil se protiletadlové obrany Bejrútu i Tobruku. Po příjezdu vojáků ze Středního východu do Británie byl přeškolen na tankistu, nasazen při obléhání přístavu Dunkerque. Po válce pracoval jako účetní v pražském ČKD.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
