Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Z nucených prací v dole se stalo zaměstnání na celý život
narozen do sudetoněmecké rodiny 29. října 1931 v Rýchorách
pochází z rodu Braunů, kteří od 16. století obývali Velkou a Malou Úpu
zažil stavění vojenských bunkrů od roku 1937, jeden byl na jejich pozemku
po vyhlášení všeobecné mobilizace v roce 1938 jej rodiče poslali do kláštera v Hannoveru
válku prožil v Rýchorách
po roce 1945 jeho rodinu neodsunuli díky bratrově práci na šachtě
roku 1947 poslán na práce v textilní firmě Texlen
v letech 1948 až 1952 byl na nucených pracích v Jáchymově, poté onemocněl
pracoval v dolech v Radvanicích, Bečkově a do roku 1992 v Žacléři
v roce 2023 žil v Domově pro seniory v Žacléři
Franz Braun se narodil do německé rodiny. Před druhou světovou válkou ho jako sedmiletého poslali rodiče do bezpečí do kláštera do německého Hannoveru. Po válce byla celá jeho širší rodina odsunuta do Německa. Braunovi ale díky bratrovi, který pracoval na šachtě, směli zůstat. Franz Braun se nevyhnul perzekuci německého obyvatelstva. Komunistický režim ho poslal do nechvalně proslulých jáchymovských uranových dolů. I když ho tam práce stála zdraví, hornictvím se živil až do roku 1992.
Franz Braun se narodil 29. října 1931 na Rýchorách v nejvýchodnější části Krkonoš. Maminka Anna, rozená Haase, i tatínek Franz Braun měli německou národnost. Tatínek bojoval v první světové válce. Hned na začátku padl do ruského zajetí a drtivou většinu války tak strávil v zajateckém táboře někde na Sibiři. Často o svém pobytu tam a cestě domů vyprávěl. „Putovali hlavně pěšky. Když měli ošlapané boty, a někde byla nějaká mrtvola a měla dobré boty, tak jí ty boty vzali. A tak cestovali přes rok. Až v roce 1920 stanul táta na našich hranicích,“ vzpomíná pamětník.
Braunovi hospodařili na vlastním malém statku. Práce bylo vždycky hodně a zapojit se musel i Franz a jeho sourozenci. „Ještě mi nebylo dvanáct let a už jsem uměl dojit krávy. Každý den jsme museli pomáhat, pořád bylo co dělat,“ vzpomíná Franz Braun. „Chodili jsme bosí. Až když napadl první sníh, tak jsme si teprve obuli boty,“ vypráví dále. Za války navštěvoval německou školu, v zimě do ní jezdil na saních a na lyžích. Obživa na horách byla prostá. Pěstovali žito, oves a ječmen, ze všeho byla povinnost odvádět pravidelné odvody. Museli také pěstovat len. Usušený len odevzdávali, ze semen si v Albeřicích v mlýně u sedláka Hybnera nechávali vyrobit olej. „To byla pochoutka. Z toho jsme pekli třeba koblihy. Nebo jsme měli třeba brambory na loupačku. Každý jsme dostali do hrnečku trochu oleje a do toho brambory,“ vzpomíná pamětník. „V dvoumetrových závějích jsme vyhrabali tunel a až do jara jsme měli ze zabijačky čerstvé maso.“
V roce 1937 se začala za Rýchorami stavět linie lehkého opevnění. Nedaleko pamětníkova domova vznikly dva objekty. Jeden vyrostl asi sto metrů za chalupou v lese, druhý trochu dál na poli. „Ten rok jsme na tom poli měli brambory. A táta povídal, že je dobře, že tam nemáme obilí, protože by to všechno rozšlapali,“ vysvětluje pamětník. „Celkem jsem bunkrů od Albeřic do Stachelbergu napočítal patnáct, těch, co byly nad zemí,“ dodává Franz Braun. Na loukách pak umisťovali takzvané prasečí ocásky – překážky z betonu a železa spojené ostnatým drátem. Pamětníkův otec je během války použil na dostavbu části domu.
Braunovi tak byli v každodenním kontaktu s dělníky, kteří měli výstavbu bunkrů na starosti. „Vždycky přišli ráno a máma uvařila kafe, aby měli něco teplého. To jsem musel všechno oběhat já. ‚Franz, běž a zavolej do lesa, ať přijdou na kafe.‘ Tak jsem musel vyběhnout, to bylo pár kroků do lesa, a tam jsem řekl: ‚Koffe ist fertich!‘“ vypráví pamětník (v německém krkonošském nářečí to znamená: ,Káva je hotova!´). Ačkoliv byli dělníci české národnosti, nechovali vůči Němcům žádnou zášť. Brali se navzájem jako sousedé.
Zábor pohraničí už Franz neviděl, rodiče ho totiž společně s bratrem Helmutem roku 1938, kdy byla vyhlášena mobilizace, poslali do Německa. „Babička mě vedla pod sukní přes hranice, aby na nás nepřišli. Vedla mě a mého bratra Helmuta,“ vzpomíná pamětník. „Tatínek říkal, že kdyby byla válka, abychom se alespoň my dva zachránili a mohli to tu převzít.“ Vlakem je a další děti odvezli do ženského kláštera v Hannoveru, kde se o ně řádně starali. „Domů jsme se dostali, až když byl sníh,“ dodává.
Během války i před válkou spolu dle Franze Brauna vycházeli Češi s Němci bez problémů. O válečném dětí toho moc nevěděli. „Tatínek se o tom, kdo padl, dozvěděl v hospodě, když šel na pivo,“ vypráví Franz Braun. Otec vzhledem ke svému věku už narukovat nemusel a starší bratři Otto a Helmut dostali povolávací rozkaz až na konci války, a tak odjet na frontu už nestihli.
Pamětník také vzpomíná na židovské dívky, které pracovaly v textilním závodě firmy G. A. Buhl v Žacléři. Od roku 1944 se žacléřský a bernartický tábor staly pobočkou koncentračního tábora Gross-Rosen. Vzpomíná také na zajaté sovětské a francouzské vojáky, které nacisti využívali pro práci v dolech.
Ke konci války utíkali němečtí vojáci před frontu i přes Rýchory. „Nejdříve šli němečtí vojáci, pořád chtěli na západ, aby přišli k Američanům. Měli strach z Rusáků. Vždycky u nás přespali v seně na půdě a ptali se na směr na Vrchlabí,“ vypráví Franz Braun. Sovětská armáda na Rýchory nedošla, zůstali jen v Žacléři. „Tam se lidi hodně báli, schovávali se, utíkali do lesa.“
Na odsun německého obyvatelstva v rámci Benešových dekretů se Braunovi připravovali, sbalili si dvacet kilo na osobu a čekali. Vysídlena byla v podstatě celá širší rodina. Jen Braunovi zůstali. „Nejprve šly ženské, pak byl druhý transport – sedláci. A u nás chodil bratr na šachtu, takže tím jsme byli před odsunem chráněni,“ vzpomíná Franz Braun. Dům, ve kterém bydleli však zabavil československý stát. „Koncem padesátých let mohl tatínek barák od státu odkoupit a byl rád, že zase měl svůj vlastní dům,“ vysvětluje pamětník.
Po válce Československo z Rýchor nuceně odsunulo více než polovinu obyvatel. Franz Braun vzpomíná ale i na rodinu Svědků Jehovových, která měla těžký osud nejen během války, ale i po ní. „Že byl jehovista, tak ho pak vysídlili někam do kraje. Mysleli jsme, že se bude mít po válce líp, ale nebylo to tak,“ vysvětluje pamětník. Prázdné domy čekal často podobný osud jako v jiných sudetských oblastech. Z některých se staly postupem času chaty, některé si lidé rozebrali na stavební materiál. „Někdo se o dům přihlásil, zplundroval ho a šel dál,“ dodává.
Z Braunových se díky bratrovi stala hornická rodina, což jim také pomohlo při začlenění se do poválečné společnosti „Drželi jsme pospolu jako rodina. Na šachtě nebylo znát, jestli jsi Čech nebo Němec,“ vysvětluje Franz Braun. On sám byl na fárání ještě malý, a tak díky známému nastoupil do Texlenu, továrny na zpracování lnu. Měl tehdy pětačtyřicet kilo a pracoval skoro bez pauzy u velkých mašin.
I přesto zažil Franz Braun několik okamžiků, kdy si plně uvědomoval, že je příslušníkem Čechy nenáviděného národa. Jednoho večera před Vánocemi po cestě z práce potkal se svým kamarádem české policisty. Franz Braun neměl na rukávu správně nasazenou bílou páskou, kterou museli tehdy nosit všichni Němci. „Jeden policajt na mě šel, mluvil na mě, jenže já jsem česky neuměl. Tak jsem dostal ránu, měl jsem pak zub venku,“ popisuje pamětník.
V létě 1945 se museli také povinně účastnit promítání filmů o hrůzách, které nacisti napáchali během války. Pokud neodevzdali vstupenky z kina, nedostali potravinové lístky. „Táta povídal, co budeme chodit do kina, teď musíme sušit seno,“ vzpomíná Franz Braun na tatínkovu reakci. Braunovi ale byli docela soběstační, takže omezení v potravinách jim zas tolik nevadilo. Jako Němci také nedostávali plný plat, ale o třetinu méně. Když na vánočním pracovním večírku v roce 1946 dostal jako všichni ostatní zaměstnanci malou vánočku, dojalo ho to. „Brečel jsem, nevěděl jsem, jestli si to zasloužím, když nám všichni nadávají. Nechápal jsem, že i já můžu něco dostat.“
V roce 1947 ho převeleli do Texlenu do Malých Svatoňovic. Sice směl domů jen jednou za čtrnáct dní, ale jednu velkou výhodu to mělo, protože tam byla většina Čechů a Franz Braun se díky tomu naučil česky. Jídla moc neměli, hlad byl pořád. Z domu si vozili marmeládu, ale měli málo chleba. Toho využil místní obchodník. „Říkal, že máme furt hlad a že s námi vymění potravinové lístky na maso za chleba. Tak jsme ho jedli s tou marmeládou. Samozřejmě na tom vydělal, byl vyčůranej“ vzpomíná Franz Braun.
Na podzim roku 1948 dostal povolání do transportu. Věděli, že ho s největší pravděpodobností pošlou do jáchymovských uranových dolů. První termín zmeškal, na úřadu práce jemu a tatínkovi poradili, aby si našel zaměstnání, že nařízení přišlo shora. V sedmnácti letech se díky úplatku dostal na šachtu. „Dvě kila másla a dvacet vajec musela máma dát na šachtu tomu, co mě vedl,“ vysvětluje pamětník.
Dlouho ale v dole nepobyl. Týden před Vánoci vyfáral, odevzdal známku č. 505, jak si doteď pamatuje, a už na něj čekali. Jako těžké zločince vezli policisté pamětníka a jeho kolegu, který se pokusil přejít hranice, vlakem do Prahy a pak rovnou do Jáchymova.
V Jáchymově si Franz Braun prošel snad všemi známými šachtami. Ubytování získal v lágru v Horním Žďáru. „Měl jsem tu smůlu, že jsem bydlel hned u dveří, napravo, takže když přišli a někoho hledali, byl jsem první na ráně,“ vzpomíná. Bylo mu sedmnáct let a vážil ani ne padesát kilo, možná i proto se nedostal na šachtě do první linie, ale dělal jiné práce. V lágru se soustředili vězni z celé republiky. Zajímavým se pro pamětníka stalo setkání s Němci ze Šumavy, kteří nerozuměli krkonošskému dialektu a on nerozuměl jim. Potkával se i se sovětskými vojáky. „Musím říct, že jsem si na ně nemohl stěžovat,“ vzpomíná.
V roce 1951 postavili nový lágr a přibyli k nim němečtí vojáci, které do Jáchymova přemístili ze Sovětského svazu. Od té doby měli trochu volnější režim a dostávali dokonce malý plat. V tom samém roce ho přesunuli do Horního Slavkova, kde budovali nové šachty.
Protože začal mít horečky a nemohl dýchat, poslali ho do Karlových Varů na rentgen. V březnu se ho zželelo vedoucímu lágru, a tak ho na propustku poslal domů do Krkonoš. Místní doktor Žemlička, který se staral o horníky, okamžitě poznal, že má vodu na plicích, a poslal ho do nemocnice, kde si poležel přes dva měsíce. Díky tomu se ale v nemocnici seznámil se svou první ženou Eliškou. Díky zdravotnímu stavu se mu podařilo přesvědčit nadřízené, aby ho přeřadili na šachtu do Radvanic, kterou měl blíže domů.
S první ženou Eliškou, taky původně Němkou, zplodil dva syny. Eliška pracovala jako zdravotní sestra, ale vyřizování účtů s německým obyvatelstvem se nevyhnulo ani jí. Komunisti ji zakázali pracovat v nemocnici, skončila jako krmička býků a pracovala také jako uklízečka. Během měnové reformy v roce 1953, kdy takzvaně padla měna, zrovna mladí manželé Braunovi šetřili na kuchyň. „Měli jsme ušetřené asi tři tisíce. V pondělí ráno byla měna! Já měl ušetřené peníze na kuchyň a o všechno jsme přišli,“ vzpomíná pamětník. „Museli jsme začít znova. Hodinový plat byl u ženské čtyři koruny, já mál tenkrát na šachtě osm devět korun. To už byly velké peníze.“
V roce 1954 dostal povolávací rozkaz. I když chtěl k pétépákům tedy Pomocnému technickému praporu, aby si trochu přivydělal, byl jediný, kterého přiřadili k ženistům. Přijímač strávil na zámku ve Stružné u Karlových Varů. Protože byl vycvičený z lágru, neměl na vojně vlastně žádné problémy, a tak se dostal do Litoměřic do poddůstojnické školy. Vojnu zakončil jako desátník a velitel družstva.
S okupantskou zlovůlí se potkal až v květnu 1969. Jeho žena byla tehdy v nemocnici a pamětník se rozhodl zajít si do hospody na pivo. Tam vtrhli sovětští vojáci. „Vedle u našeho stolu někdo říkal: ‚Okupanti! Okupanti!‘ Když to uslyšeli, přišli k našemu stolu a vzali mě a kolegu vojáka,“ vzpomíná Franz Braun. Sovětští vojáci ho zmlátili a odvezli sebou do lesa na Rýchory, kde měli tábor.
„Po cestě v lese už zastavili a mlátili mě. Ale jak. A furt říkali: ‚Sibiř! Sibiř!‘ Pořád vyhrožovali, že mě pošlou na Sibiř,“ vypráví. Po noci plné bití strávené v zemljance v lese ho ráno zakrváceného jen tak nechali jít. Franz Braun vše nahlásil na policii, všichni slibovali, že se s tím bude něco dělat, ale nic se nestalo. Pamětník byl rád, že vyvázl bez velkých zranění a okupantům se snažil od té doby co nejvíce vyhýbat.
Franz Braun se mohl se svou ženou sice do Německa několikrát podívat, děti ale museli nechat doma, protože komunisti měli strach, že by se jinak nevrátili. Měl v plánu odejít do Německa v roce 1968, nestihl si ale vyřídit všechny potřebné dokumenty. Kvůli tomu mu pak v sedmdesátých letech nedovolili jet ani na podnikovou dovolenou do Jugoslávie.
Po celý život až do roku 1992 pracoval jako horník. Dvakrát se oženil a vychoval tři syny. V roce 2023 žil v Domově pro seniory v Žacléři.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Pavlina Pavlovcova)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Anna Kuchařová)