Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Franz Braun (* 1931)

• narozen do sudetoněmecké rodiny 29. října 1931 v Rýchorách

• pochází z rodu Braunů, kteří od 16. století obývali Velkou a Malou Úpu

• zažil stavění vojenských bunkrů od roku 1937, jeden byl na jejich pozemku

• po vyhlášení všeobecné mobilizace v roce 1938 jej rodiče poslali do kláštera v Hannoveru

• válku prožil v Rýchorách

• po roce 1945 jeho rodinu neodsunuli díky bratrově práci na šachtě

• roku 1947 poslán na práce v textilní firmě Texlen

• v letech 1948 až 1952 byl na nucených pracích v Jáchymově, poté onemocněl

• pracoval v dolech v Radvanicích, Bečkově a do roku 1992 v Žacléři

• v roce 2023 žil v Domově pro seniory v Žacléři

Rozvětvený rod Braunů obýval Velkou a Malou Úpu ve východních Krkonoších už od 16. století. Jedná se o sudetské Němce původem z jižních Tyrol. Roku 1820 se Franzovi předci usadili na horských hřebenech Rýchory, kde postavili dům. Tam se v roce 1894 narodil pamětníkův otec Franz - tesař, který postavil Rýchorskou boudu. Ten za první světové války narukoval do armády, ale skoro celou ji strávil v ruském zajetí. Do Československa se vrátil až v roce 1920. Při práci na statku se pak seznámil se svojí budoucí ženou Annou, maminkou Franze. V roce 1928 měli svatbu a spolu se pak usadili na velikém rodinném statku, kde začali hospodařit.

Franz Braun se narodil 29. října 1931 v Rýchorech, nejvýchodnější části Krkonoš. Už jako dítě musel se svými sourozenci na rodinném statku pomáhat. Ze školy šli vždycky rovnou pracovat a volno měli jen v neděli, když se šlo do kostela. V takové dřině tak nemohli mít ani žádné koníčky, až na lyžování v zimě. Zároveň šetřili, kde se dalo, takže například boty děti nosily jen v zimě. Franz měl tři bratry, starší dvojčata Ottu a Helmuta a mladšího Manfreda. Vzpomíná, jak se právě o Manfreda musel starat, protože maminka už den po porodu začala pracovat. ,,Já jsem ho přebaloval, flašku jsem mu dával, všechno. Kočárek jsme neznali. Když jsme šli na pole nebo na louku sušit seno, zabalili jsme ho, dali na trakař a tam jsme ho vybalili. A já jsem se občas musel podívat, jestli spí a jestli nemá dostat flašku.“

Manfred se ale narodil až během války a Franz má živé vzpomínky i z doby předválečné. V Rýchorech byl například svědkem výstavby vojenských bunkrů. S přituhující atmosférou a strachem z německé invaze byli totiž jednou z pohraničních oblastí Československa, kde se začalo budovat vojenské opevnění.

Koffe ist fertich!

Bunkry se v Rýchorech začaly stavět v roce 1937 a jeden takový vyrostl i na pozemku Franzovy rodiny. Braunovi tak byli v každodenním kontaktu s dělníky, kteří měli výstavbu bunkrů na starosti. ,,Vždycky přišli ráno a máma uvařila kafe, aby měli něco teplého. To jsem musel všechno oběhat já. ,,Franz, běž a zavolej tam do lesa, ať přijdou na kafe.“ Tak já jsem musel vyběhnout, to bylo pár kroků do lesa a tam jsem říkal: ,,Koffe ist fertich!“ (v německém krkonošském nářečí: Káva je hotova!),“ vypráví pamětník. Ačkoliv byli dělníci české národnosti, nechovali vůči Němcům žádnou zášť. Brali se navzájem jako sousedé. Právě od dělníků se Braunovi také dozvěděli, že bude válka. 

Zábor pohraničí už Franz neviděl, rodiče ho totiž společně s bratrem Helmutem roku 1938, kdy byla vyhlášena mobilizace, poslali do Německa. Přes hranice je vzala jejich babička a skončili až v Hannoveru, kde bydleli v klášteře. S nimi tam odjelo i několik dalších dětí ze Žacléřska. ,,Táta říkal, že když bude válka, alespoň nás dva by zachránili, že alespoň já a Helmut bychom přežili,“ vzpomíná Franz. V klášteře strávili dva měsíce a když se situace v pohraničí uklidnila, vrátili se zpátky. 

Válku pak prožila rodina v Rýchorách a tvrdě pracovala na svém hospodářství. Franz navštěvoval německou školu, kde byli jen němečtí žáci. Otec Franze naštěstí nemusel tentokrát narukovat do armády díky svému věku. Bratři Otto a Helmut povolávací rozkaz sice dostali, ale až v roce 1945, a tak už je na frontu nestihli poslat. 

Nucené práce v Jáchymově

Po válce vešly v platnost dekrety prezidenta Edvarda Beneše o odsunu Němců z Československa. ,,Bylo vysídleno přes půl vesnice. Byly prázdné baráky a pak přišli rekreanti a zabrali to. Otevřeli si barák a vytáhli truhly, to bylo to první, co si odnesli,“ říká Franz. Některé rodiny ale mohly zůstat, pokud někdo z členů zastával potřebnou práci. Bylo tomu tak i v případě Braunových. Díky tomu, že Franzův bratr byl zaměstnaný na šachtě, se nemuseli vystěhovat a dokonce jim zůstalo i hospodářství. V tvrdých podmínkách Rýchor se totiž nikomu z příchozích hospodařit nechtělo.

Přesto to neměli pro svůj původ jednoduché. Franz začal ve 14 letech pracovat v textilní firmě Texlen a vypráví, že jako Němec dostával za trest méně přídavkových lístků a také mu sráželi třetinu platu. Na podzim roku 1947 pak musel do Texlenu v Malých Svatoňovicích. Po roce byl poslán společně s kamarádem transportem z Trutnova - od známého se dozvěděli, že směřuje do Jáchymovských dolů: ,,Říkal, nejezděte tam, jede to do Jáchymova a špatně tam dopadnete.“ Kamarád do druhého dne zmizel a Franz i přes varování nakonec do Trutnova odjel, ale transport nestihl. Bratr mu proto domluvil práci na dolech v Žacléři. Jáchymovským dolům se ale i tak nevyhnul, ještě v roce 1948 si pro něj přišli do práce. ,,Já jsem vyfáral a už tam stáli dva policisté. Fárací číslo jsem měl 505, hned, jak jsem řekl 505 a oni to slyšeli, sebrali mě,“ říká. Na stanici se potkal i se svým kamarádem, kterého chytli na hranicích. Franze pak odvezli na nucené práce do Jáchymovských dolů do tábora ve Vykmanově.

Pustit tě nemůžeme

V roce 1951 ho přesunuli do dolů v Horním Slavkově. Práce v lágrech byla opravdu náročná a Franz v těžkých důlních podmínkách zanedlouho onemocněl. ,,Kašel jsem měl, dýchat jsem nemohl. Vždycky, když nás po práci rozpustili, tak jsem upadl.“ Vedoucí tábora ho tak poslal na vyšetření do Karlových Varů, ale v nemocnici nic nezjistili. ,,Jenže lagerführer (německy: vedoucí pracovního tábora) viděl, že jsem na tom opravdu špatně, a druhý den pak povídal: ,,Prosím tě, to není možný, to je vidět, jak ty nemůžeš dýchat vůbec a kašleš. Víš co, já ti napíšu propustku a jeď si domů. Když máš umřít, můžeš aspoň umřít doma.“ Franz tak odjel do Rýchor a lékař v Žacléři zjistil, že má vodu na plicích. Poslal ho do nemocnici, kde strávil delší dobu. Seznámil se tam i se svojí budoucí ženou Eliškou, která v nemocnici pracovala. V roce 1952 měli svatbu a poté se přestěhovali do Žacléře. Společně vychovali dva syny.

Ačkoliv ho tenkrát doktoři propouštěli z nemocnice se zprávou, že nesmí pracovat na šachtě, neměl na vybranou. ,,Já jsem s tím šel do Jáchymova - Horního Slavkova a oni řekli: ,,Tohle na nás neplatí, dostaneš jinou práci, ale pustit tě nemůžeme.“ Nakonec se mu podařilo domluvit práci na dolech v Radvanicích u Trutnova, a tak mohl alespoň bydlet doma. Později pracoval na dolech v Bečkově a od roku 1959 v Žacléři.

Mlátili mě celou noc

Srpnovou okupaci v roce 1968 prožil Franz v Žacléři. Téměř rok od invaze, v květnu roku 1969, se dostal do konfliktu se sovětskými vojáky. S přáteli horníky seděli v hospodě, když tam zastavila vojenská auta. Vojáci si chtěli dát pivo, ale místní protestovali. ,,Vedle mě seděl náš voják, měl asi dovolenku, byl ve vojenském. A on povídal: ,,Copak tady chtějí ti diverzanti.“ A já taky. Ten to slyšel, jeden Rusák, koukal na nás dva a v tu ránu nás oba sebrali do transportéru... Zmlátili mě, ale jak! Já jsem měl rozbité obočí, hodinky mi sebrali. No já vypadal... Celý od krve.“ Potom ho odvezli na Rýchorskou boudu, kde měli vojáci stan. ,,Hodili mě do zemljanky, byla prázdná, bláto v ní. Vytáhli mě nahoru, něco mluvili rusky, zmlátili mě zase a pořád dokola.“ Po noci plné násilí jej propustili.

Ještě za komunismu Franz navštívil v Německu sestry otce, které byly vysídlené z Československa v roce 1946. Zároveň tam jezdili za příbuznými jeho ženy Elišky, která byla také Němka. Po její smrti se podruhé oženil a narodil se mu třetí syn.

Franz Braun strávil většinu svého života na šachtě. Začínal v Jáchymovských dolech, kde byl jako Němec povinně nasazen na nucené práce a postupně pracoval v dolech v Radvanicích, Bečkově a Žacléři. Na poslední šachtě zůstal až do roku 1992. V době natáčení v roce 2021 bydlel v Domově seniorů v Lamperticích.