Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bradáč (* 1950)

• narozen 2. dubna 1950 v české obci Gerník v rumunském Banátu

• v červnu 1951 byli společně s dalšími rodinami z Gerníku deportováni do oblasti Bărăgan

• v letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași

• nejprve obývali zemljanku a později chatrč z truploviny

• otec byl odsouzen k pětiletému trestu (nuceně pracoval na výstavbě vodního kanálu Dunaj–Černé moře)

• deportace dodatečně postihla také pamětníkova děda

• hospodářství v Gerníku nalezli po návratu v roce 1956 zničené a zanedbané

• na svoji svatbu pozval kmotra, který rodinu Bradáčových zařadil na seznam vysídlených rodin

• průběh vojenské služby měla negativně ovlivnit otcova trestní minulost

• po roce 1989 odškodněn za deportaci do oblasti Bărăgan

• od konce 90. let žije v České republice

Do svých šesti let Václav Bradáč vyrůstal ve vyhnanství, v rovinatých pláních Bărăganu, kde deportovaní trpěli hladem a bídou v nelidských podmínkách. Rodiny se ocitly na holých strništích, od domovů, příbuzných i přátel je dělily stovky kilometrů. Komunistický režim v Rumunsku do této oblasti v 50. letech soustředil více jak 40 000 obyvatel pohraničí, vysadil je v polích, kde první měsíce přežívali jen ve vykopaných jámách. Masová deportace se nevyhnula ani českým rolníkům z Banátu. Vládnoucí garnitura, která si kladla za cíl zlomit odpor proti nadcházející kolektivizaci zemědělství, zvýšit osídlení řídce osídlené oblasti Bărăganu a nevyužitou stepní půdu získat pro zemědělské potřeby, je označila nálepkou „chiabur“ (v překladu venkovský boháč nebo-li kulak).

Peníze si uměli vydělat

Václav Bradáč se narodil 2. dubna 1950 v české vesnici Gerník v rumunském Banátu. Křestní jméno dostal po svém otci a ze svých sourozenců byl nejmladší, na svět přišel v pořadí jako třetí, po svém bratrovi Aloisovi a sestře Anně. Bradáčovi hospodařili na polích podobně jako ostatní zdejší rodiny, vlastnili palírnu, kovárnu a taky mlátičku na obilí a benzinový motor. Jelikož otec pracoval jako veterinář, dokázal vydělat i peníze, za které si mohli pořídit i nějaké polnosti. Další polnosti a majetek získali od Bláhových, matčiných rodičů, kteří odešli do Československa s vlnou poválečné reemigrace. „Naši měli přístup k penězům, dokázali si je vydělat, na rozdíl od jiných lidí z Gerníku, kteří pracovali jen na polích,“ vysvětluje tamní poměry Václav Bradáč.

Koho vyberou do Bărăganu, záviselo na komunistech z výboru

Po roztržce mezi komunistickými vůdci Stalinem a Titem vyvolané odlišnými pohledy na ekonomický a politický vývoj ve vznikajícím východním bloku, došlo v červnu 1948 k vyloučení Jugoslávie z Kominformy, čímž vzrostlo napětí mezi Jugoslávií a prosovětským Rumunskem. Z tohoto důvodu rumunské vedení vypracovalo plán na vyčištění pohraniční oblasti od politicky nespolehlivých obyvatel. Část obyvatel západo-rumunského Banátu tak označila rumunská vláda jako bezpečnostní riziko. Odpůrci komunismu a kapitalisté měli být zneškodněni pomocí deportace. „Záleželo na lidech, kteří seděli na výboru. Když řekli, že ve vesnici boháči nejsou, do Bărăganu nešli,“ poznamenává k deportaci pamětník.

V červnu 1951 pohraniční oddíly uzavřely dvaceti pěti kilometrové hraniční pásmo, které již nikdo nesměl opustit. Deportace v Gerníku začala o letniční noci roku 1951, prováděli ji příslušníci milice a vojáci podle předem vyhotoveného jmenného seznamu, který vytvořila lidová rada a místní komunistická buňka. Do Bărăganu poslali několik rolnických rodin: Bradáčovy, Cizlerovy, Němečkovy a dodatečně také Merhautovy. „Když nás vojáci kolem dokola obsadili a my se museli vystěhovat, zůstaly po nás v domě sudy s benzinem a petrolejem. Nepustili tam ale ani babičku, když potřebovala petrolej do lampy.“

Vojáci doprovodili deportované do obce Gornea na břehu Dunaje, kde byl zřízen dočasný tábor. Odsud pokračovali v nákladních vozech na nádraží do Oršavy a v dobytčích vagónech je transportovali dále na východ. Nikomu z deportovaných nesdělili, na jaké místo budou odvezeni, ani jaký bude jejich další osud. V přeplněných dřevěných vagónech se tísnilo několik rodin a cesta trvala celou věčnost, při níž deportovaní trpěli žízní a neskonalým horkem. Právě suchá léta s vysokými teplotami byla pro bărăganskou step typická. Naopak v zimě oblast sužovaly nízké teploty a po pláních se proháněl silný vítr zvaný crivăț.

Ve stanici Ciulnița byly vagóny odděleny a obyvatelé Svaté Heleny, Gerníku, Lubkové a Berzásky pokračovali po trati směrem na jih, do města Călărași. Připravené vozy u nádraží je pak přepravily několik kilometrů za město, kde vysídlence s věcmi vyložili do polí. „Přišli, rozměřili a zatloukli čtyři kolíky s tím, že je to váš pozemek. Až pak, když přivezli nějaký materiál, abychom si vystavěli barák, už přicházela pomalu zima. Kdyby to nestihli, kde bychom bydleli? Venku? To se nedalo, foukal vítr a byla zima. Kolem nebyly žádné lesy, ale jen pláň a rovné pole. Pro rodiče musel být začátek neuvěřitelně těžký, když s sebou měli ještě nás,“ popisuje pamětník.

Bodláčí se zapichovalo do chodidel

Doposud neosídlené místo se pod rukami nových obyvatel začalo přeměňovat ve vesnici, úřady ji pojmenovaly Ezeru (Cacomeanca Nouă). Jejími obyvateli se kromě Čechů stali Němci, Srbové, Rumuni, Maďaři, ale i další etnika. Jako obydlí jim zprvu sloužily vyhloubené jámy a později začali deportovaní s výstavbou jednoduchých domků s truplovaným zdivem, což znamená, že se dům odlévá po vrstvách z hlíny smíchané s plevami do bednění. Střechy chatrčí pokrýval rákos z říční delty Dunaje a okna, dveře nebo krov jim dodal stát. Pec uvnitř domu si postavili taktéž z hlíny, v níž se pálilo bodláčí, trní nebo kukuřičné stvoly, neboť dřevo tu vůbec nebylo.

Do nadcházející zimy si vysídlenci postavili čtyři stovky domů a postupně vznikly budovy školy, policie, zdravotní středisko i kulturní dům nebo obchod. V hliněných příbytcích žilo v Ezeru podle archivního dokumentu z roku 1954 na 515 rodin, v sousedství tu bydlela i většina deportovaných banátských Čechů.

Podle nařízení museli vysídlenci pracovat u státních statků, kam byli vysláni, jelikož se jednalo o jejich jediný zdroj obživy. Statky zaměstnávaly i obyvatele z přilehlých rumunských vesnic, přičemž vysídlenci dostávali tu nejtěžší a nejpodřadnější práci: pěstování rýže, sklizeň rákosu, sázení, sklizeň a zpracování bavlny. „Když rodiče a děda odešli do práce, bratr se sestrou do školy, chodil jsem k Cizlerovým a dalším sousedům. Jako kluci jsme dováděli po venku bosí. Všude tam poletovalo bodláčí. Když jste utíkal, zapíchalo se vám do nohou. Musel jste si sednout a bodláky vytahat z chodidel. Pamatuji si, jak na mě křičeli, abych nezdržoval a šel, ale já brečel, že nemůžu dál, že mě píchají trny,“ vybavuje si internaci v Bărăganu.

Rumunský soud uložil pamětníkovu otci pětiletý trest a pokutu za nedovolené držení střelné zbraně. Výkon trestu si odpykal nucenými pracemi na výstavbě vodního kanálu Dunaj – Černé moře, kde pracovalo velké množství politických vězňů, z nichž několik desítek tisíc při stavbě zahynulo. Trest mu byl však po odvolání zkrácen a do Ezeru se vrátil v květnu 1953 a u státních statků pracoval jako krmič prasat.

Do Bărăganu byl dodatečně odveden také dědeček Bradáč z Gerníku, žádal, aby se mu vrátil vnuk Alois zpátky domů a pomohl mu v hospodářství. Prosba se ale obrátila proti němu, neboť komunisté ho deportovali do Ezeru za rodinou. V hospodářství po sobě nechal jen samotnou babičku a po příchodu za rodinou svého syna se i přes svůj postarší věk musel zaměstnat u státních statků v Balta Dunării, kde pracoval jako kovář, opravoval vozy i jiné zemědělské nářadí a stroje.

Děti mi nerozuměly a pokřikovaly na mě

V prosinci 1955, několik dní před Vánoci, vydalo rumunské ministerstvo vnitra výnos o ukončení trvalého pobytu deportovaných v Bărăganu. Zpáteční cesta domů nebyla v tom ročním období ani přinejmenším jednoduchá, napadlo velké množství sněhu, což podmínky pro návrat jen komplikovalo. „Po příchodu nás odmítli pustit do našeho domu. Nevím, co všechno museli rodiče zkusit, aby ho získali nazpátek. Bydleli jsme proto nejprve u Bláhových, maminčiných rodičů, kteří po válce odešli do Československa a zůstal po nich prázdný dům,“ vypráví pamětník. Popis zanedbaného a zpustlého hospodářství pak podrobně ve svém vyprávění popsal pamětníkův starší bratr Alois.

Gerník byl pro šestiletého Václava Bradáče tehdy docela neznámým místem, neboť na rodné místo neměl jedinou živou vzpomínku. „Než jsme odešli z Bărăganu, mluvil jsem srbsky, česky i rumunsky. Když jsme přišli zpátky na Gerník a hrál jsem si s dětmi, nikdo z nich nerozuměl.“ V příštím roce 1957 nastoupil do prvního ročníku místní školy, a to učitelům odpovídal v rodném českém jazyce, který se tu všude běžně používal.

Kmotr je poslal do Bărăganu, přesto ho pozval na svatbu

Čtyřicet let se o deportaci nesmělo v Rumunsku veřejně hovořit. I ti, které vysídlení zasáhlo, o tom mluvili jen zřídka, protože v sobě měli hluboce zakořeněný strach. Devastující zkušenost nešla z životů vymazat. „Nechtěl jsem o tom nikdy vyprávět, není to nic příjemného, o čem bych chtěl mluvit,“ svěřuje se pamětník.

V roce 1969 oslavil devatenácté narozeniny a ve stejném roce se oženil. Dobrým zvykem bylo k oltáři přizvat kmotra, který je dle křesťanských zvyků brán jako druhý rodič. V případě Václava Bradáče se jednalo o Františka Nedvěda, bývalého předsedu místního národního výboru. To on v červnu 1951 rozhodl o vystěhování Bradáčových do Bărăganu.

„Byla to má křesťanská povinnost, kterou jsem si splnil. Nikdy jsem s ním o tom, proč nás do Bărăganu poslal, nemluvil. Druzí to vnímali tak, že byli vinni a nadávali jim. Jeho syn za mnou přišel a pověděl mi, že si je vědom, proč ho nenávidím. Odpověděl jsem mu, že toho není vinen a respektuji ho jako člověka. ‚To, co udělal tvůj táta, udělal, a to už nikdo nezmění.‘ Neměl jsem mu to za zlé, ale starší lidi to snášeli hůř,“ popisuje vztahy, jaké na vesnici panovaly.

Ezeru zmizela, rozorali ji

V dalším roce přišel Václavu Bradáčovi povolávací rozkaz a narukoval do řad rumunské armády. Ve vojenské knížce měl uvedeno, že je Čech, což nebylo nic, co by mu vojnu komplikovalo. Horší to bylo s kádrovými materiály, neboť se v nich objevovala otcova trestní minulost z 50. let, kdy byl souzen na pět let za nedovolené držení zbraně, což se negativně propsalo do průběhu pamětníkovi vojenské služby.

„Bráchu to nedoprovázelo tolik jako mě. Byl jsem vyučený truhlář a po měsíčním výcviku mě měli poslat do dílen. Jenže když nás začali rozdělovat, přišel komandant, který mě vyvolal, a všechno bylo jinak a já skončil na železniční dráze. V jednom kuse jsem vykládal vagóny, bez zastavení. O sobotě a neděli mi odmítali dát volno, a to kvůli tomu, že táta byl politický vězeň, to se se mnou táhlo po celou dobu,“ poznamenává Václav Bradáč.

Z Ciulnițy, kde si odbýval vojenskou službu, jezdil vlak přímo do Călărase. Lákalo ho podívat se na místo, kde prožíval útlé dětství. Byl zvědavý, jak Ezeru po dvaceti letech vypadá, kdo v ní žije. Když vystoupil na nádraží v Călărasi, oslovil náhodného postaršího muže, jemuž se letmo zmínil o deportaci. Zpátky se mu ale dostalo nečekané odpovědi: „Řekl mi, že nemá cenu, abych tam chodil, protože tam nic nenajdu. Že vesnice jsou rozorané a zůstaly stát už jen některé. Ale ta naše vesnice – Ezeru, kam nás deportovali, je jen pole s kukuřicí a slunečnicí,“ vypráví pamětník.

Nedokáží si domyslet, co lidi v Bărăganu prožili

I když to nejprve vypadalo, že bude Václav Bradáč pracovat v truhlárně, rodiče ho požádali, aby se vrátil a hospodařil s nimi v Gerníku. Spolu s manželkou zřídili mlékárnu, která jim určitou dobu přinášela peníze do rodinné kasy. Poté, co manželka onemocněla, nastoupil jako hlídač v uhelných dolech a do převratu v roce 1989 provozoval ve vesnici obchod s občerstvením. Aby pomohl svému synovi, rozprodal majetek a na sklonku devadesátých let se rozhodl přestěhovat do České republiky. Zpočátku pracoval v zemědělském družstvu a dělal v přidružené výrobě v truhlárně.

Obětem deportací po roce 1989 přiznal stát finanční náhradu, které se dožili i Václavovi rodiče. Přeživší tragické události z 50. let bývají často napadáni, že odškodnění pobírají neprávem, neboť období deportace prožili jako nezletilí, a tudíž nečelili každodenním hrozbám jako dospělí. „Už je to tolik let a lidi nám odškodnění závidí. Vyčítají nám vystěhovaní. Nemají rozum, nedokáží si domyslet, co lidi protrpěli,“ sdílí svou zkušenost Václav Bradáč, a není jediný. Na problémové jednání upozornilo několik dalších obětí deportace.