Václav Bradáč

* 1950

  • "Co v tom měli prsty [v deportaci Bradáčových do Bãrãganu], tak byli naši příbuzní, ale nebral jsem to... Oni ty jeho [předsedy] děti a z té druhé rodiny, ty za to nemohly. To měl v hlavě on... později se omlouvaly. Když jsem měl svatbu, tak ten co byl tenkrát na obecním úřadě, byl můj kmotr, křtil mě v kostele. Pak když jsem měl svatbu, kmotříček se pozve, musí být při oltáři, stojí vedle ženicha a nevěsty. Rodiče jako... ale já říkal, že jsme katolíci a povídám: ‚Svoji povinnost si udělám a pozvu si ho.‘ Křtil mě, tak jsem si splnil svou povinnost. Druzí to brali, že byli vinni, a když je potkali, tak jim nadávali. Po jedné stránce jsem tomu rozuměl tak, protože jeho syn a dcery toho nebyli vinni, nemohli jste jim to vyčítat, že rodiče byli takoví. Stalo se to a tak jsem to bral. Nebral jsem to, že mu budu vyčítat, že mě někam poslal. Tak se to mělo stát a stalo se. Co můžeme dělat."

  • "Pak se mi to povedlo a jel jsem až do Călărasi, my jsme byli v Ciulnița a do Călărasi se jelo na tu stranu na Bărăgan, jak jsme byli. Když jsem přijel do Călărasi, šel jsem na poštu, že se tam skládají vagóny, chodí tam pošta a rozváží ji po vesnicích. Napadlo mě, že tam půjdu a zeptám se, abych tam [do Ezeru] nešel zbytečně. Tak tam byl nějaký starší pán, se kterým jsem hovořil. Říkal mi, že nemá cenu, abych tam chodil, že tam stejně nic nenajdu, že vesnice jsou zorané, že některé zůstaly, ale tam, kde jsme byli my, tak je všechno zorané, jen pole a sázeli tam kukuřici a slunečnici."

  • "To víte, když vám řeknou, že vás odstěhují a dají vám byt. Jenže přišli, rozměřili to, zatloukli vám čtyři kolíky, že je to váš pozemek a bylo. Až pak, když přivezli nějaký materiál, abychom si vystavěli barák. Už přicházela pomalu zima, kdyby to nestihli, kde byste bydleli? Venku? To se nemohlo, tam foukal vítr a byla zima. Kam jste viděli, tam nebyly lesy. Byla jen pláň a rovné pole. Pro ně [rodiče] to bylo těžký, ten začátek, tři děti..."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 06.12.2023

    (audio)
    délka: 02:34:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přestože nás kmotr vybral na seznam deportovaných, pozval jsem ho na svatbu

Václav Bradáč, Gerník, 80. léta
Václav Bradáč, Gerník, 80. léta
zdroj: archiv pamětníka

Alois Bradáč se narodil 2. dubna 1950 v české obci Gerník v rumunském Banátu. Vyrůstal v rolnické rodině s dvěma staršími sourozenci, otec pracoval jako veterinář a dědeček vlastnil kovárnu a palírnu. Pětičlenná rodina Bradáčových byla v červnu 1951 určena k deportaci do oblasti Bărăgan, kam komunistický režim soustředil více než 40 000 obyvatel západo-rumunského Banátu, včetně několika rodin z Gerníku. Vojáci v noci vpadli do hospodářství Bradáčových a oznámili jim, že se musí připravit k vysídlení. V letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași. Deportovaní zde trpěli hladem, žízní, nemocemi, izolací. Bradáčovi bydleli nejprve v zemljance a později si postavili chatrč z truploviny. Otec rodiny, odsouzený k pětiletému trestu za neodevzdání zbraně, byl poslán na výstavbu vodního kanálu Dunaj–Černé moře, kde pracovalo a zemřelo velké množství politických vězňů. Zpátky k rodině se vrátil v roce 1953. Dodatečně čekala deportace do Bărăganu i dědečka z Gerníku. Po návratu do Gerníku v roce 1956 museli Bradáčovi vyčkat nejméně další dva roky, než jim bylo umožněno znovu obývat zdevastované hospodářství. Pamětník po návratu neovládal český jazyk jako jeho vrstevníci, ale s nástupem do školy (1957) se rozdíl setřel. V roce 1969 se oženil, na svatbu pozval kmotra, který stál za deportací Bradáčových do Bărăganu. V květnu 1970 narukoval do rumunské armády. Průběh vojenské služby dle pamětníka negativně ovlivnila otcova trestní minulost z 50. let. V druhé polovině 90. let se natrvalo přestěhoval do České republiky. Za deportaci ho stát po roce 1989 finančně odškodnil. V době natáčení žil na Plzeňsku (prosinec 2023).