Přestože nás kmotr vybral na seznam deportovaných, pozval jsem ho na svatbu
Václav Bradáč se narodil 2. dubna 1950 v české obci Gerník v rumunském Banátu. Vyrůstal v rolnické rodině s dvěma staršími sourozenci, otec pracoval jako veterinář a dědeček vlastnil kovárnu a palírnu. Pětičlenná rodina Bradáčových byla v červnu 1951 určena k deportaci do oblasti Bărăgan, kam komunistický režim soustředil více než 40 000 obyvatel západo-rumunského Banátu, včetně několika rodin z Gerníku. Vojáci v noci vpadli do hospodářství Bradáčových a oznámili jim, že se musí připravit k vysídlení. V letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași. Deportovaní zde trpěli hladem, žízní, nemocemi, izolací. Bradáčovi bydleli nejprve v zemljance a později si postavili chatrč z truploviny. Otec rodiny, odsouzený k pětiletému trestu za neodevzdání zbraně, byl poslán na výstavbu vodního kanálu Dunaj–Černé moře, kde pracovalo a zemřelo velké množství politických vězňů. Zpátky k rodině se vrátil v roce 1953. Dodatečně čekala deportace do Bărăganu i dědečka z Gerníku. Po návratu do Gerníku v roce 1956 museli Bradáčovi vyčkat nejméně další dva roky, než jim bylo umožněno znovu obývat zdevastované hospodářství. Pamětník po návratu neovládal český jazyk jako jeho vrstevníci, ale s nástupem do školy (1957) se rozdíl setřel. V roce 1969 se oženil, na svatbu pozval kmotra, který stál za deportací Bradáčových do Bărăganu. V květnu 1970 narukoval do rumunské armády. Průběh vojenské služby dle pamětníka negativně ovlivnila otcova trestní minulost z 50. let. V druhé polovině 90. let se natrvalo přestěhoval do České republiky. Za deportaci ho stát po roce 1989 finančně odškodnil. V době natáčení žil na Plzeňsku (prosinec 2023).