Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Několik podzimních dešťů nám ukázalo, že v Bărăganu se bez přístřešku žít nedá
narozen 23. března 1943 v české obci Gerník v rumunském Banátu
otec pracoval jako veterinář, dědeček vlastnil kovárnu a palírnu
v červnu 1951 byli společně s dalšími rodinami z Gerníku deportováni do oblasti Bărăgan
v letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași
nejprve obývali zemljanku a později chatrč z truploviny
otec byl odsouzen k pětiletému trestu (nuceně pracoval na výstavbě vodního kanálu Dunaj – Černé moře)
deportace dodatečně postihla také pamětníkova dědečka
své hospodářství v Gerníku nalezli po návratu v roce 1956 zničené a zanedbané
nastěhovat se zpátky do domu jim bylo umožněno až po dvou letech
od roku 1961 pamětník pracoval na národním výboru
vstup do komunistické strany mu byl znemožněn
za deportaci do Bărăganu získal po roce 1989 nárok na finanční odškodnění
od roku 2007 žije v České republice
První týdny a měsíce přežívaly deportované rodiny ve vykopaných jámách, v naprosto nepředstavitelných a nelidských podmínkách. Komunistický režim je během několika hodin vyhnal z domovů do pustých rovinatých plání Bărăganu, rozprostřených východně od Bukurešti. Tehdy v padesátých letech to byla ještě řídce obývaná a nehostinná oblast. „Převezli nás na otevřené pole čerstvě po žních pšenice, tedy na strniště, kde ještě zůstaly neodvezené mandele snopů pšenice. Naštěstí, že podzim byl dost suchý, pouze několik slabých dešťů nám ukázalo, jak je nemožné žít bez přístřešku v jámách, do kterých jsme navezli nábytek a zavazadla, s prozatímní střechou ze slámy a rákosí, nahoře přehozené zeminou,“ uvádí ve svých pamětech deportovaný Alois Bradáč.
Alois Bradáč se narodil 23. března 1943 v české obci Gerník v rumunském Banátu. Vyrůstal jako prvorozený v rolnické rodině, což znamenalo že od raného věku musel pomáhat v hospodářství, po škole vyvést kravku na pastvu a postarat se o drůbež i dobytek, případně ještě dohlédnout na dva mladší sourozence, Annu a Václava. Zdejší pastviny a drobná políčka, které ležely za vsí, poskytovaly místním obživu. Hospodařit tu ale nebylo nikdy jednoduché, neboť skromná políčka se rozprostírala v kopcovitém terénu, který byl navíc kamenitý a musel se obdělávat ručně.
Bradáčovi jako jedni z mála na vesnici vlastnili benzinový motor, který se nezastavil hlavně v období žní při pohánění mlátičky. Mohli si ho dovolit, neboť Aloisův otec i dědeček se kromě hospodaření věnovali řemeslu. Otec Václav Bradáč pracoval jako veterinář a občas pomáhal také dědovi v kovárně, který navíc vlastnil palírnu. Kořalku si od něho odnášela celá vesnice. Za vydělané peníze si Bradáčovi mohli dovolit přikoupit i nějaký ten hektar navíc. Další pozemky jim pak připadly po příbuzných Bláhových, kteří se v poválečném období zmítaném bídou a hladem rozhodli pro reemigraci do Československa. „Babička vždycky prohlašovala: ‚Ta palírna nás jednou dožene!‘“ připomíná slova své babičky Alois Bradáč.
Rumunský venkov zastihla podobně jako v Československu kolektivizace zemědělství. Po převzetí moci rozpoutaly obě komunistické strany v souvislosti se združstevňováním násilnou kampaň, jejíž součástí se staly drastické deportace obyvatel a zavírání bývalých velkostatkářů nebo středních rolníků s antikomunistickými názory do vězení.
Úlohu Rumunska navíc silně poznamenala roztržka mezi komunistickými vůdci Stalinem a Titem, vyvolaná odlišnými pohledy na ekonomický a politický vývoj ve vznikajícím východním bloku. Následkem toho došlo v červnu 1948 k vyloučení Jugoslávie z Kominformy, čímž vzrostlo napětí mezi Jugoslávií a prosovětským Rumunskem. Z tohoto důvodu rumunské vedení vypracovalo plán na vyčištění pohraniční oblasti od politicky nespolehlivých obyvatel. Část obyvatel západorumunského Banátu tak označila rumunská vláda jako bezpečnostní riziko.
V červnu 1951 pohraniční oddíly uzavřely pětadvacetikilometrové hraniční pásmo, které již nikdo nesměl opustit. Deportace v Gerníku začala o letniční noci, akci prováděli vojáci a příslušníci milice podle předem vyhotoveného jmenného seznamu, sestaveného lidovou radou a místní komunistickou buňkou. K vystěhování byly určeny rodiny Bradáčových, Cizlerových, Němečkových a o několik měsíců později i Merhautových.
Události osudové noci připomíná deportovaný Alois Bradáč, kterému v té době bylo osm let. „V noci 18. června 1951 zabouchali milicionáři kvérem na naše okna. Táta vstal a řekli: ‚Otevřete vrata a oblékněte se!‘ Táta otevřel vrata a oblékl se. ‚Teď se vyšikujte, budete deportovaní, ale neví se kam.‘ Tak se přečetly nějaké zákony... ‚A ne abyste utekli! Kolem baráku jsou vojáci a mají rozkaz vás zastřelit!‘ A že půjdou všichni z Gerníku, ale to byla lež. Ke konci řekli: ‚Spakujte si věci, co se vejdou do dvou vozů!‘“
Rodiny z Gerníku eskortovali vojáci do vesnice Gornea, asi 300 metrů vedle Dunaje, kde je složili a oznámili jim, aby eskortovaní setrvali do příjezdu nákladních vozů. Jenže Aloisův otec Václav odmítal vyčkávat, z vozu vyložil věci a s koňmi se rozjel směrem k městu Oršava. Po zbytek noci rodiny vyčkávaly, zda nákladní auta skutečně přijedou. Vozy vyzvedly deportované rodiny až nad ránem a odvezly je směrem, kterým se vydal otec – do Oršavy.
„Řidiči nákladních aut byli unavení, jelikož celou noc jezdili a ve dne bylo nesnesitelné vedro, takže téměř usínali, a proto jeden člen rodiny musel s nimi sedět v kabině, aby nezaspali a neocitli se v Kazanech v Dunaji,“ vzpomíná na převoz Alois Bradáč. „Kolem jedné hodiny odpolední jsme dojeli do Oršavy, kde na nás otec čekal a zajímal se, do kterých vagonů bychom mohli zavazadla naložit. Vedoucí stanice nám sdělil, že vagony budou až ráno. A skutečně, přistavili sedmdesát dobytčích vagonů. Transport trval týden, než jsme dojeli na nádraží města Călărași, župa Ialomița. V noci byla cestou zima, vody byl nedostatek. Přes den bylo teplo a vlak nikde nestavěl, neměl na to právo. Pouze ráno, aby doplnil vodu do lokomotivy.“
Do hromadného vystěhovaleckého transportu byla zařazena nemalá populace německého etnika, z nichž mnozí lidé už jednu internaci přežili, neboť poválečné roky strávili v koncentračních pracovních táborech na Sibiři, odkud se někteří vrátili teprve nedávno. Nyní se tak domnívali, že otroctví v gulazích se může znovu opakovat, a proto tento narativ zřejmě přejaly i další oběti, které své vysídlení prožívaly poprvé. Komunistická strana Rumunska měla svoji vlastní Sibiř. Kapitalisté a další odpůrci komunismu, které režim označoval za třídní nepřátele, měli být zneškodněni pomocí deportace do řídce obydlených oblastí Bărăganu a nevyužitá stepní půda měla začít sloužit pro zemědělské potřeby.
„Když jsme jeli do Bărăganu, jeden deportovaný Němec, profesor Ballman, který nás pak v Bărăganu učil, říkal, že máme štěstí, že Gheorghe Gheorghiu-Dej prohlašoval: ‚Já mám svůj národ kam dát!‘ Tak nás dal do Bărăganu, jinak bychom šli rovnou na Sibiř, kde předtím byli Němci, jak profesor povídal. Pomřeli tam zimou u lopaty...“
Na východě země mezi Bukureští a dolním tokem Dunaje se rozprostírá bezlesá a rovinatá krajina, označována jako Bărăgan. Jedna z osmnácti nově vzniklých vesnic, jaké si vysídlenci vystavěli, nesla název Ezeru. Kolonie vyrostla doslova v polích, několik kilometrů od obce Cacomeanca (dnes Grădiștea), a za své existence ji obývalo přes 500 rodin různých národností. Na neurčitou dobu se stala novým domovem i pro deportované banátské Čechy z Gerníku, Svaté Heleny, ale i z Berzásky a Lubkové. Jakmile je vysadili v polích, úřady jim vyznačily území pro další působení. Nejprve tu lidé žili ve vykopaných zemljankách a později si vystavěli skromné domy s truplovanými zdmi. „Od státu jsme dostali dvě okna, dveře a krovy. Když jsme si postavili domy, zavolali jsme obyvatele z obce Cacomeanca, kteří uměli pokrývat střechy rákosem. My z Banátu jsme to neuměli,“ vzpomíná Alois Bradáč.
Deportovaní byli nuceni tvrdě pracovat a plnit stanovené pracovní normy pro státní zřízení, většinou šlo o státní statky (Gospodărie Agricolă de Stat – GAS), které zaměstnávaly i místní obyvatele, přičemž vysídlenci často dostávali tu nejtěžší a nejpodřadnější práci. V Ezeru měli navíc povinnost vykonávat dobrovolnickou práci při stavbě budov národního výboru, sídla policejní stanice, nákupního a zdravotního střediska a sedmileté základní školy.
Toto období si Alois Bradáč pečlivě zaznamenal i do svých pamětí (viz Dodatečné materiály): „Denně musel jeden člen rodiny jít pracovat. Ti, kteří měli tažná zvířata, museli do práce i s vozem, aby přiváželi vodu ze vzdálenosti asi dvou kilometrů z Borcea (jedno vylité rameno Dunaje, pozn. edit.) a také stavební materiál. Jenže zvířata používaná k práci byla oslabená, nebylo krmení, nevydržela hladem přesto, že jsme dělali vše proto, abychom je nakrmili. Všechno bylo ale zbytečné, zvířata vydržela jen do pozdního podzimu. Když se objevil první sníh a vánice, nemohli jsme je vyhnat na pastvu, dávali jsme jim, co jsme mohli. Kradli jsme slámu ze stohů i zbytky, které zůstaly po vymlácení obilí. Dokonce ani to nepomohlo, stohy byly hlídané hlídkou s loveckými zbraněmi. Neměli jsme na výběr. Hřebce jménem Fabor jsme prodali, ale druhý kůň Pubi bohužel zemřel hlady. Celá rodina ho oplakávala, jako by to byl jeden z nás, byli naší pravou rukou.“
Situace Bradáčových se rázem zdramatizovala poté, co rumunský soud uložil Aloisovu otci Václavovi pětiletý trest a pokutu za nedovolené držení střelné zbraně. Musel opustit Ezeru a výkon trestu si odpykal nucenými pracemi na výstavbě vodního kanálu Dunaj – Černé moře, kde pracovalo velké množství politických vězňů, z nichž několik desítek tisíc při stavbě zahynulo. Ve zprávě komise, která prověřovala důvody trvalého pobytu deportovaných, stojí: „Bradavici Ventel disl. se 4 členy, narozen 28. 2. 1914 v Girnic - Caras, syn Ventela a Anny. Má 6 hektarů orné půdy, 1 statek, 1 usedlost. [...] V roce 1950 byl odsouzen k 5 letům vězení za nedovolené držení zbraní. Byly u něj nalezeny 2 pistole ZB, jedna vojenská pistole a pás nábojů. Po odvolání mu byl trest snížen na 14 měsíců. [...].“ (Viz Dodatečné materiály.)
Mezitím v hliněné chatrči zbyla na své tři děti jen Aloisova matka, kterou v Ezeru přijali přímo v tamější škole jako pomocnou sílu. Záhy nato následovala další nešťastná událost. Dědeček z Gerníku zaslal žádost, aby se jeho vnuk Alois vrátil zpátky domů a pomohl mu v hospodářství. Prosba se ale obrátila proti němu, neboť komunisté ho deportovali do Ezeru za rodinou. V hospodářství po sobě nechal jen samotnou babičku a po příchodu za rodinou svého syna na Bărăgan se i přes svůj postarší věk musel nechat zaměstnat u státních statků v Balta Dunării, kde pracoval jako kovář, opravoval vozy i jiné zemědělské nářadí a stroje.
Po návratu z vězení se Václav Bradáč vrátil zpátky ke své rodině v květnu 1953. Ta mezitím finančně strádala, což přimělo malého Aloise napsat své babičce do Československa (odešla v rámci poválečné reemigrace) dopis, v němž žádal, aby jim poslala nějaké oblečení. Kvůli vysoké částce a kontrole zásilek, kdy si pracovníci pošty nebo milicionáři z balíků brali všechno, co uznali za vhodné, a k deportované rodině se dostalo jen máloco, však další pokusy vzdali.
Úřady vysídlencům již od jejich příjezdu vystavily legitimace s razítkem DO (domiciliu obligatoriu), označujícím povinný pobyt. S tímto dokladem se směli pohybovat do vzdálenosti třicet kilometrů a byli upozorněni, že nesmějí opustit vesnici ani výrobní objekty, komunikovat s cizími osobami, přijímat návštěvy, korespondenci ani balíčky. Některá nařízení byla dodatečně upravována.
Když do Ezeru přijel pan Beránek z Gerníku, aby na smrtelné posteli viděl svoji nemocnou dceru, zpátky domů s ním tajně za svojí babičkou odjel i malý Alois Bradáč, který se vydával za jeho syna. Příliš dlouho u ní však nepobyl, někdo z místních ho totiž udal a už po jednom týdnu putoval v policejním doprovodu zpátky do Bărăganu. „Přijeli jsme na nádraží v Călărași a poté jsme se museli hlásit na policii. Jelikož byl večer, neodjeli jsme ihned, ale musel jsem přespat na stanici v pokoji pro vězně, kde tou dobou naštěstí žádný nebyl. V noci jsem ale nespal, i když jsem byl po cestě vlakem unavený. Byl tam se mnou policista, který mě doprovázel z Nové Moldavy, a odcizil mi peníze od babičky, která mi je dala na cestu, celkem 180 lei. Na druhý den ráno přišel policista z Ezeru a na řídítkách kola mě odvezl k rodině. Asi po hodině cesty jsme dojeli domů. Matka, sestra i menší bratr byli rádi, že jsem přijel a nic se mi nestalo,“ vzpomíná pamětník.
V Bărăganu nebylo na co čekat, peníze stále neměli, a proto Alois se sousedem Štefanem Němečkem, který byl o pět až šest roků starší, našli práci v Balta Dunării, kde se nacházela vila bývalého statkáře. Ve stejném místě pracoval i jeho dědeček kovář. Spolu se Štefanem sekali trávu sekačkou taženou koňmi, někdy i voly, a to do konce letních prázdnin. Po návratu do Ezeru pak začal nanovo s prací, kterou vykonával ještě předtím, než odjel do Balta Dunării. Pomáhal matce s úklidem a zametáním školy, po skončení vyučování pásl krávy, také sklízel bavlnu a vykonával jiné pracovní povinnosti.
Utrpení rodin ukončilo rumunské ministerstvo vnitra v prosinci 1955 a v příštích měsících se rodiny banátských Čechů začaly vracet do svých domovů. Většina z nich se na cestu vydala až zkraje roku 1956, ale Alois Bradáč odjel napřed, aby se zapsal do šesté třídy základní školy v Nové Moldavě. Rodiče přijeli později, jelikož odchod byl vázán dopravou, a to pronájmem vagonu, což v Călărași bylo tehdy obtížné. Na radnici obce Ezeru jim také sdělili, že kdo chce nadále zůstat v domech, které si postavili, může zůstat, musí se však dostavit na radnici, aby jim dali do pořádku dokumenty. Po několika letech, v roce 1958, byli evakuováni všichni, kteří v kolonii zůstali, jejich domy zbouraly buldozery a pozemky se převedly zpět ve prospěch zemědělství.
„Při návratu zpět na Gerník náš dům nebyl volný. Zřídili v něm obchod a ve stájích byli obecní býci a hřebci k reprodukci. Až po mnoha žádostech o uvolnění našeho domu jsme se po dvou letech mohli vrátit. Všechno bylo zničené, vrata do dvora rozpadlá, válela se po zemi, přes ně jezdily vozy i auta. Omítka otlučená až na cihlu a kámen. Býci ve stáji vybourali do zdi velkou díru a pohlíželi do silnice, přímo do středu obce na kapličku sv. Jana Nepomuckého,“ popisuje Alois Bradáč. Hospodářství a polnosti se Bradáčovým postupem let povedlo přivést k obnově.
Předseda národního výboru v Gerníku později přišel za Aloisem Bradáčem s nabídkou, zda by měl zájem stát se pracovníkem národního výboru. Jeho žádosti pamětník vyhověl a v roce 1961 nastoupil do zaměstnání. Postupně si doplnil patřičné znalosti a dovednosti, například v Aradu absolvoval dvouletý vzdělávací seminář. Nejprve dělal referenta, posléze se přidala práce na matrice a po odchodu účetního nastoupil na jeho místo, kde vydržel až do odchodu do předčasné penze. Jako účetní například evidoval odevzdání povinných zemědělských dodávek místních hospodářů, kterých se Ceaușescův režim tvrdě domáhal.
V Bărăganu se mu sice příčilo nosit pionýrský šátek a nesnášel všechno, co se s komunistickou ideologií vázalo, nyní se ale jeho postoj změnil a pamětník si z vlastní iniciativy zažádal o členství v komunistické partaji. „Nechtěli mě přijmout, shodli se na tom. Měli strach, že budu předsedou a vezmu jim funkce,“ vysvětluje pamětník, proč se navzdory svému zájmu nestal členem strany.
Aloisovi rodiče zemřeli v devadesátých letech v Gerníku, ale před svým úmrtím se ještě dočkali svržení komunistického režimu v Rumunsku a s ním i finanční nápravy, na niž obětem deportace vznikl nárok.
S přibývajícím věkem ubývaly Aloisovi Bradáčovi a jeho manželce síly a naopak přibývaly zdravotní potíže. Kvůli těmto starostem se v roce 2007 natrvalo přestěhovali do České republiky, kam již dříve odešel Aloisův mladší bratr Václav, který pro Paměť národa taktéž vyprávěl svůj životní příběh, poznamenaný deportací do Bărăganu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Rostislav Šíma )