Několik podzimních dešťů nám ukázalo, že v Bărăganu se bez přístřešku žít nedá
Alois Bradáč se narodil 23. března 1943 v české obci Gerník v rumunském Banátu. Vyrůstal v rolnické rodině s dvěma mladšími sourozenci, otec pracoval jako veterinář a dědeček vlastnil kovárnu a palírnu. Pětičlenná rodina Bradáčových byla v červnu 1951 určena k deportaci do oblasti Bărăgan, kam komunistický režim soustředil více než 40 000 obyvatel západorumunského Banátu, včetně několika dalších rodin z Gerníku. Vojáci je v noci zadrželi a během několika hodin se rodina musela připravit k vysídlení. V letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași. Deportovaní zde trpěli hladem, žízní, nemocemi a izolací. Bradáčovi bydleli nejprve v zemljance a později si postavili chatrč z truploviny. Otec rodiny, odsouzený k pětiletému trestu za neodevzdání zbraně, byl poslán na výstavbu vodního kanálu Dunaj – Černé moře, kde pracovalo a zemřelo velké množství politických vězňů. Zpět se vrátil v roce 1953. Dodatečně čekala deportace do Bărăganu i dědečka z Gerníku. Pamětník zde docházel do školy vystavěné deportovanými, ve které navíc pracovala matka jako pomocná síla. Po návratu do Gerníku v roce 1956 museli Bradáčovi vyčkat nejméně další dva roky, než jim bylo umožněno znovu obývat zdevastované hospodářství. Pamětník navštěvoval školu v Nové Moldavě a od roku 1961 pracoval na místním národním výboru. Podal si přihlášku do komunistické strany, avšak jeho přijetí nebylo vyhověno. Až do roku 2007 žil v Gerníku, poté se přestěhoval do České republiky, kam již dříve odešel jeho mladší bratr. Za deportaci do Bărăganu ho stát po roce 1989 finančně odškodnil. V době natáčení, v prosinci 2023, žil na Plzeňsku.