„Jmenuji se Bouzek Václav, jsem narozený v bývalém Polsku, což říkají dnešní Volyň a dodnes je to Volyňská gubernie a bývalo to tak i dříve. Asi v roce 1870 a také v dalších letech začali Češi z Československa odjíždět na tu Volyň do tehdy carského Ruska. Tam dostávali zadarmo lesy, který káceli a pálili, aby dobývali ornou půdu, a tak se tam sjížděli z veškerých okresů od Plzně, Králového Dvora a z různých okresů Československa. Zakládali tam české vesnice. Po první světové válce, ve čtrnáctém roce až do roku 1918, potom se tam utvořila Polská republika.“
„Dovezli nás do Vrútek, ve Vrútkách jsme se dostávali až nahoru, protože tunely, mosty i silnice byly zbořený. Přes vrch jsme šli směrem na Žilinu, z kopců jsme tu Žilinu viděli i normálním okem, jak se Němci procházejí, na silnicích měli zátarasy. Pět takových betonových pilířů. Žilina byla dobyta bez boje, protože když oni viděli, že na kopcích je soustředěn větší počet vojáků, tak sami utekli. Tu jsme ovládli bez boje. Pokračovali jsme v pochodu. Nekladli velký odpor, akorát v noci nás zastavili a ráno jsme zase postupovali bez boje. Tak jsme se dostali až do Horní Marikové, kde jsme přecházeli slovensko–české hranice. Přišli jsme do Starýho Hrozenkova.“
„Došli jsme do vesnice Machnovka, kde sovětská armáda vycouvala a my jsme obdrželi svůj samostatný úsek, byl to tragickej nástup, protože bylo naplánováno, že bychom měli jít ještě 7 kilometrů. To se nestalo. Byli jsme překvapeni Němcem, protože jsme přišli přímo na dostřel. Naše průzkumná četa, která měla jít aspoň jeden kilometr vpředu, šla pouze 200 metrů. Silnici měli Němci zastřílenou, protože tam vede jedna silnice. Když večer uslyšeli rachot vozů, začali střílet minama. Koně i lidé byli zabiti, ještě štěstí, že byla ráno mlha, že nás neviděli. Měli obsazeny kopce, kdyby bylo slunečno, tak by nás tam vybili. To nás vlastně zachránilo. A potom deště, což byla špatná věc, ale pomáhala nám špatná viditelnost, tak nás tolik nepadlo.“
„Nedošel jsem ani na československé hranice. Pod horou Hejrová, říkají tomu hora smrti, jsem byl raněný střepinou do pravé čelisti. Dostal jsem kulku. Měla dokonce takovou špičku, jako kdyby se o něco narazila. To jsem měl 5 dní, přeraženou klíční kost. Zůstala mi v rameni. Tu mi vyndali až ve Lvově. Moje jediný štěstí bylo to, že jsem se snažil takových 10 metrů utíkat - došel jsem k silnici. Jelo auto našeho štábního kapitána, kde už byli 3 raněný. Vyskočil řidič a ještě jeden a hodili mě tam k nim. Tím mi zachránili život, jinak bych vykrvácel z pravé čelisti z tepny. Zavezli nás do vojenské nemocnice ruské.“
„Vytrhali mi kořeny, který tam zůstaly. Tam jsem pobyl 28 dní. Existovaly případy, kdy měl hladký průstřel celé pusy, tak mu musel být vytrhnut zub, aby ho mohli krmit. Civilní sestřičky nám dávaly mixovanou stravu skoro jako cucat z těch trychtýřů takovýma gumičkama. Když nám to sundali, tak ani jeden z nás hubu neotevřel. Byla zřízena taková tělocvična, kde jsme seděli naproti zrcadlu a kleštičkama různý velikosti jsme si museli denně otvírat hubu.“
Des. v. v. Bouzek Václav se narodil roku 1923 ve vesnici Maslenka, je volyňský Čech. Chodil do česko-polské školy. Po napadení Sovětského svazu Němci se přihlásil do československé armády. Výcvik prodělal v Lucku a pak v Rumunsku na Bukovině. Při bojích na Dukle byl zraněn, po vyléčení byl převelen zpět na frontu na Slovensko, prošel s armádou až do Čech. Poté ho přepravili v nákladním vagonu do nemocnice ve Lvově, kde se prováděly chirurgické zákroky, potom byl přepraven do Moskvy a tam pobyl skoro 4 měsíce, koncem prosince mu řekli, že dostane „komanděrovku“a bude převezen do města Rovna. Po vyléčení dostal papír s nálezem a přesunul se do Dubna. Z Dubna to bylo do rodné vesnice necelých 18 km. Poté byl převelen do Popradu, kde se formoval náhradní pluk. Spolu se dvěma volyňskými Čechy se dostal do 3. brigády 1. praporu 5. roty. Rotu převezli do Pivína - v záloze měli podpořit rumunskou armádu v případě, že by jejich ofenziva byla neúspěšná. Periskopy zjistili postavení nepřátelské armády. V 9.00 měl být útok. Poručík Kaňák však jednotce oznámil, že útok se odkládá. Při své druhé návštěvě, před 12.00, vojákům oznámil, že válka skončila. Ráno pochodovali pěšky směrem na Prahu až do Horních Počernic. V Horních Počernicích se 2 týdny zdrželi. Poté se šlo na defilé do Prahy. Po válce se vrátil za rodiči na Volyň, v roce 1947 se po repatriaci usadil na Moravě. Žije v Nedvězí u Olomouce. Zemřel v dubnu 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
