Eva Bošková

„Z Ravensbrücku přijela nějaká žena a řekla nám: ,Vězni balíky dostanou, jen když nejsou zkažené. Pošta jde tři týdny. Upečte vánočku a chleba, nakrájejte je na kostičky, vysušte – a bude to dobré.‘ Maminka po té paní také vzkázala, že abychom rozpustili máslo a smíchali ho s kakaem. V Ravensbrücku maminka živila jednu Francouzku a jednu Rusku – Francouzky a Rusky v továrně v poledne nedostaly vůbec nic. A tak měla maminka přivázaný pytlík u pasu, a když šly na toaletu, každé dala hrst jídla. Díky ní tam spoluvězeňkyně vydržely. Po válce se mamince ještě ozvaly, ale jejich korespondenci jsem nenašla.“

„Paní učitelka Racková mi říkala: ,Víš, co stojí ve Starém zákoně?‘ Odpověděla jsem jí: ,Já nevím, co chcete slyšet.‘ A ona na to: ,Závist a nenávist, to je hnis v kostech.‘ To mě úplně oslnilo, pak mi citát ukázala v bibli. Člověk, který nenávidí, tím hrozně trápí sám sebe. Tomu, koho nemám ráda, je úplně fuk, co si myslím. Tak proč bych se měla trápit?“

„Já jsem dostala nový kolo – to mně bylo deset let, v tom devětatřicátým – a já jsem jezdila nejméně dvakrát týdně do Bystřice pod Hostýnem. Tam bylo spojení, který měl na starosti můj tatínek, západních a východních partyzánů. Já jsem se dostávala do všelijakých složitých situací, ale tím, že jsem byla ještě dítě... Tatínek a ti jeho přátelé z odboje napsali na japanový papír nějaký hesla, který už byly domluvený. Já jsem měla hrozně moc vlasů, takže jsem si to nalepila tady za ucho žvýkačkou, ty už taky tehdy byly, tak jsem jela úplně klidně. Když mě zastavili Němci, tak říkali: ,Kam jedeš?‘ Já jsem říkala: ,K dědečkovi a k babičce.‘ No, tak mě pustili.“

„Střídali se u nás lékaři a nikomu to nebylo divný, protože maminka byla těžká astmatička a každou chvíli se tam objevil někdo z lékařů. Když mu tu nohu dohojili tak, že se na to mohl postavit, sice s bolestí, ale šlo to… Oni mu to krásně vyčistili, vycpali mu tu patu do boty, dostali civilní obleky a odvezli je na Tesák. Dopadlo to naštěstí dobře, protože tam, cestou z Bystřice pod Hostýnem na Tesák, tam už byla ta trasa těch partyzánů a tam už každou chvíli někoho kontrolovali. Naštěstí se teda na ten Tesák dostali. Tam byli tři měsíce, než se tomu Henovi ta pata zahojila úplně. No, a na štábu německého letectva pracoval člověk, který byl taky členem té skupiny Obrana národa, a ten zařídil to, že do Přerova je dovezli a posadili je do rychlíku. Ten Hen neměl moc o nic zájem, ale ten Tom zase... já jsem přišla ze školy a museli jsme spolu zpívat písničky a básničky, protože chtěl tu češtinu dostat do pusy. Oni jim dali totiž KEN karty, to byly tehdy občanský průkazy, oni jim dali KEN karty s tak českýma jménama, že to bylo úplně hrozný.“

„Já jsem přišla domů a zvonil telefon. Oni věděli, že já odpoledne nebývám doma, že jo. Tam nějaký slušný hlas říkal: ,Mohl bych mluvit s panem doktorem Boškem?‘ Teď mně se to spojilo a říkám jim: ,Prosím vás, on nic nedělá, věřte mi to, ale už měl jeden infarkt, jestli bude mít druhej, tak mi umře.‘ A on říkal, oni to byli právníci, to nebyli zas takoví prosťáčci jako ty esenbáci: ‚To my se ho jenom na něco zeptáme.‘ No, ptali se ho čtyři hodiny a on přišel domů s černýma kruhama pod očima. A protože věděli, že se jich bojí, tak mu to vždycky hlásili týden dopředu a ten týden on nespal. A na to zemřel tedy, samozřejmě. Takže tatínka zabil Hitler a Pavla zabili naši estébáci.“