„Já jsem tenkrát bojovala na svým políčku. Takže jsem maminkám říkala, že nemají dětem, když kojí, tak aby nejedly kubánský pomeranče, protože jsou napuštěný dezinfekčníma prostředkama a děti mají z toho kopřivku... Takže já jsem byla předvolaná před konzilium celýho porodnickýho oddělení gynekologickýho. Tam na mě svolali schůzi a teďka mě tam peskovali, co jsem si to dovolila, že tu mám takovou diverzi vůči Kubě. To bylo propojený v tom týdnu, kdy se tady bojovalo a kdy se vlastně už začínalo objevovat, že to praskne. Tak já jsem tam po svém musela odolávat tady těm kubánským atakům a tenkrát tu službu, jak jsem měla tu velkou, 17., 18., 19., to byl ten víkend, a 19. si mě zavolal šéf z toho porodního oddělení a začal na mě hodně nadávat. Byli jsme tam mezi čtyřma očima. Já už jsem od pátku měla informace, protože studenti, kteří v Praze studovali a byli z Frýdku, přišli za mnou v pátek, a tak mi řekli, co se děje, a celou tu službu jsem byla s nima v duchu a všechno jsem obětovala a měla jsem radost, že mám osobní přehled, protože ta studentka mě tam přišla pozdravit a to bylo fajn. Ten pátek jsem byla na koberečku u toho pána primáře porodnicko-gynekologickýho oddělení a ten do mě začal šít. Jednak ty kubánský pomeranče a potom ještě nějaký a já už jsem viděla, že je revoluce, že už to běží, a teďka já jsem se úplně v klidu posadila, opřela jsem se a říkala jsem si: ‚Teda, ten má odvahu, ještě teďka, jo.‘ To jsem si říkala sama pro sebe a ani špetku strachu jsem neměla, protože jsem věděla, že už to je marný. To byl takovej záchvěv komunismu.“
„No, takže mi byla [Růženka] biřmovací kmotrou. Ale ona tenkrát měla, to je jaro 1977, měla anginu pectoris a docela rozjetou, protože to bylo už po Chartě 77 a ona byla jedna ze signatářek, takže taky, to biřmování bylo teda na podzim, ale od jara to bylo takový jako už horší, že ji chodili navštěvovat a kontrolovali, jestli má návštěvy nebo tak, takže jsme tam chodili, prosila, abychom tam nechodili tak nějak často, abychom neohrožovali sami sebe. Ale já jsem se tam furt nějak vplížila, takže jsem tam chodila dál. Sama třeba, už jsme tam nebyli ve skupinkách, ale tak jsem k ní chodila. Takže jsem prosila o to, aby mi byla kmotrou a abych mohla mít její jméno. Právě tam taky chodila jedna maminka s dcerou, takový vzácný přítelkyně. Tak ta Jana Antonová byla kmotra v zástupu. Takže mám tu biřmovací kmotru v zástupu ještě na světě živou. Tak ta Růženka ji vyslala jako svou vyslankyni.“
„Bratři mě přivezli na přejezd, co je tady u hlavního nádraží, jak je magistrála, schválně, abychom pod tím mostem, kde je největší rachot, dohodli termín slibů. Takže ti moji bratři, které znám z toho pochodu, tak udělali takovej zátah, kdy bude mít otec Dominik čas, abychom se vůbec seznámili, protože my jsme se předtím ještě nikdy neviděli... Teď se dostáváme k tomu 20., 21. srpnu, kdy byly ty první sliby moje životní a doživotní... Bylo to v kapli pana provinciála, která byla zbudovaná ve sklepě v Revoluční ulici a tam se tajně konaly takový věci. Tam byla ta kaple už krásně vyzdobená a sestřička, pro kterou jsem nesla hábit, už tam byla. Takže jsme se tam setkali ještě s dalšími přáteli a bylo to hrozně hezký. Já furt nevěděla, co budou dělat se mnou. Otec Dominik měl takzvaný fakulty. Protože v tomhletom totalitním systému měl povoleno určitý kroky, který směl vykonávat, jako by byl ve funkci magistra řádu. Takže on toho využil v tuhle chvíli, tak když viděl, jak tam takhle pobíhám a kmitám, tak, protože my jsme se potkali jen tenkrát pod tím mostem a podruhé jsme se viděli na těch slibech, takže řekl, že to budou řeholní sliby se slibem čistoty, chudoby a poslušnosti s dominikánskou spiritualitou s nadějí, že až bude normální stav, mohu v tomto kontemplativním způsobu života pokračovat.“
zdroj: dobove foto: archiv pamětnice, současné foto: Marie Mrvová
zdroj: dobove foto: archiv pamětnice, současné foto: Marie Mrvová
Stáhnout obrázek
Jana Dominika Bohušová se narodila 21. prosince 1954 ve Frýdku-Místku. Vystudovala 2. lékařskou fakultu v Motole a promovala v roce 1981 v oboru pediatrie. Jako lékařka pracovala deset let na dětském oddělení a neonatologickém úseku gynekologicko-porodnického oddělení v nemocnici ve Frýdku-Místku. Přes své přátele, budoucí dominikány, se seznámila s prof. Růženou Vackovou a začala k ní spolu s ostatními studenty pravidelně docházet domů. Setkání a diskuse o duchovním životě, filozofii, umění a kultuře se pro ni staly důležitou životní formací. Na podzim roku 1977 přijala svátost biřmování a její kmotrou se stala právě Růžena Vacková. Seznámila se také s Otou Mádrem a Josefem Zvěřinou. Od dubna 1984 začala dojíždět na Moravec k mniškám dominikánkám, kontemplativním sestrám sv. Dominika. Doživotní řeholní sliby složila tajně v Plzni v noci z 20. na 21. srpna 1988. V březnu 1989 měla na Moravci obláčku a byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. V roce 1991 strávila tři měsíce ve formaci v klášteře mnišek dominikánek nejprve v Droghedě v Irsku a poté u sv. Anny v Čenstochové v Polsku. V prosinci 1991 složila oficiálně časné sliby mnišek dominikánek v kostele sv. Jiljí v Praze. V letech 1991-1997 žila v klášteře sester dominikánek v Praze, střídavě v Lysolajích a u sv. Vojtěcha. Poté pobývala rok v klášteře ve Znojmě a mezi léty 1998-2010 pracovala jako asistentka biskupa v Hradci Králové. Od roku 2010 žije v Praze a pracuje na sekretariátu pražského arcibiskupa Dominika Duky, kde se stará o duchovní zázemí a praktické záležitosti, domácnost otce Dominika, zpracování textů a péči o hosty. Zařizuje také věci týkající se kultury, umění a zdravotnictví. Na jaře roku 2011 se čtyři týdny intenzivně starala o zdraví prezidenta Václava Havla. Životem ji provází heslo pravda a pokora.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
