MUDr. Jana Dominika Bohušová

„Bratři mě přivezli na přejezd, co je tady u hlavního nádraží, jak je magistrála, schválně, abychom pod tím mostem, kde je největší rachot, dohodli termín slibů. Takže ti moji bratři, které znám z toho pochodu, tak udělali takovej zátah, kdy bude mít otec Dominik čas, abychom se vůbec seznámili, protože my jsme se předtím ještě nikdy neviděli... Teď se dostáváme k tomu 20., 21. srpnu, kdy byly ty první sliby moje životní a doživotní... Bylo to v kapli pana provinciála, která byla zbudovaná ve sklepě v Revoluční ulici a tam se tajně konaly takový věci. Tam byla ta kaple už krásně vyzdobená a sestřička, pro kterou jsem nesla hábit, už tam byla. Takže jsme se tam setkali ještě s dalšími přáteli a bylo to hrozně hezký. Já furt nevěděla, co budou dělat se mnou. Otec Dominik měl takzvaný fakulty. Protože v tomhletom totalitním systému měl povoleno určitý kroky, který směl vykonávat, jako by byl ve funkci magistra řádu. Takže on toho využil v tuhle chvíli, tak když viděl, jak tam takhle pobíhám a kmitám, tak, protože my jsme se potkali jen tenkrát pod tím mostem a podruhé jsme se viděli na těch slibech, takže řekl, že to budou řeholní sliby se slibem čistoty, chudoby a poslušnosti s dominikánskou spiritualitou s nadějí, že až bude normální stav, mohu v tomto kontemplativním způsobu života pokračovat.“

„Já jsem tenkrát bojovala na svým políčku. Takže jsem maminkám říkala, že nemají dětem, když kojí, tak aby nejedly kubánský pomeranče, protože jsou napuštěný dezinfekčníma prostředkama a děti mají z toho kopřivku... Takže já jsem byla předvolaná před konzilium celýho porodnickýho oddělení gynekologickýho. Tam na mě svolali schůzi a teďka mě tam peskovali, co jsem si to dovolila, že tu mám takovou diverzi vůči Kubě. To bylo propojený v tom týdnu, kdy se tady bojovalo a kdy se vlastně už začínalo objevovat, že to praskne. Tak já jsem tam po svém musela odolávat tady těm kubánským atakům a tenkrát tu službu, jak jsem měla tu velkou, 17., 18., 19., to byl ten víkend, a 19. si mě zavolal šéf z toho porodního oddělení a začal na mě hodně nadávat. Byli jsme tam mezi čtyřma očima. Já už jsem od pátku měla informace, protože studenti, kteří v Praze studovali a byli z Frýdku, přišli za mnou v pátek, a tak mi řekli, co se děje, a celou tu službu jsem byla s nima v duchu a všechno jsem obětovala a měla jsem radost, že mám osobní přehled, protože ta studentka mě tam přišla pozdravit a to bylo fajn. Ten pátek jsem byla na koberečku u toho pána primáře porodnicko-gynekologickýho oddělení a ten do mě začal šít. Jednak ty kubánský pomeranče a potom ještě nějaký a já už jsem viděla, že je revoluce, že už to běží, a teďka já jsem se úplně v klidu posadila, opřela jsem se a říkala jsem si: ‚Teda, ten má odvahu, ještě teďka, jo.‘ To jsem si říkala sama pro sebe a ani špetku strachu jsem neměla, protože jsem věděla, že už to je marný. To byl takovej záchvěv komunismu.“