Antonín Bohatý

„Tam na Volyni byla sousedka a on byl Žid. Měl dvě dcery a manželka mu umřela a on se oženil. A tu jednu dceru ta jeho nová manželka nenáviděla. A ona měla vždycky hlad. Tak přeběhla silnici k nám. Tak jsme jí dali najíst a všechno možný. Tak ta holka se k nám přilnula. A pak Němci ji vzali do lágru. Maminka povídá: ,Té holky je škoda. Já půjdu, a jestli ji dostanu, tak ji přivedu sem.‘ Já povídám: ,No tak běž.‘ Tak ona šla a skutečně ji dostala z toho lágru. Tam nebyli Němci, ale Ukrajinci, které podplatila a řekla jim, že by chtěla tu a tu. Tak oni šli a prý: ,My ji dostanem.‘ Tak šli a naložili na vůz slámu a tu holku strčili na tu slámu a tou slámou ji zakryli. A Němci: ,Kam jedou?‘ - ,Do kravína se slámou.‘ Tak ji přivezla až domů. Pak jsme ji přivezli až sem do Čech.“

„A ti Němci pustili proti nám tanky. Musím říct, že ještě byli chlapi, kteří si nevystřelili na Němce a padli tam. Padlo jich tam hodně. No já jsem viděl, co je, tak jsem pustil kulomet. Němci byli na těch tankách. Ti automatčíci viděli, že jsem po nich pustil palbu, tak poskákali a schovali se za tanky. Pak asi třetí den jsem to dostal taky. Jsem byl zezadu rozbitej na sračku. Tři měsíce jsem pak ležel v nemocnici v Rusku.“

„Doma jsme měli dvacet hektarů, tak jsme měli dva páry koní. Přes cestu jsme měli stodolu a tam byl takový velký plac. A ti uláni (polská lehká jízda – pozn. autora) se zrovna, když byly manévry, usadili u té zahrady, stodoly a tam cvičili. Já jsem na ně koukal, jak cvičí. Pak jsem vždycky přišel domů do stáje a cvičil jsem se na svých koních. Pak když jsem přišel do Krakova, ten kaprál mně povídá: ,Bohatej, běž.‘ To byla taková velká kůlna, kůň tam dokola běhal a já jsem na něj musel vyskočit a převracet se. Všechno možný. No tak já jsem šel. Teď když jsem všechno udělal, on povídá: ,Slez dolů!‘ No tak jsem slezl. A on mi povídá: ,Kde ses to naučil?‘ Já jsem mu řekl: ,Kde? Byli tam uláni a já jsem se to naučil.‘ On zavolal majora a povídá: ,Podívej se na něj!‘ Tak major se na mě kouká a povídá potom kaprálovi: ,Podívej, nemorduj koně na něm zbytečně. On to všechno zná.“

„Právě to přišli a že chtějí jablka a tak. Já jsem měl velký jabloňový sad.Tak jsem šel do sklepa a přinesl jsem jim koš jablek a oni si je rozebrali. A ráno přišel Rusák a prý: ,U tebe byli banderovci.‘ Já povídám: ,Nebyli!‘ ,Byli!‘ ,Nebyli!‘ A tak jsme se hádali. Ale oni svině to nebyli banderovci, ale byli to ti jeho vojáci. Byli tam nasazení. Oni šli a když věděli, že to… a pak přišli a řekli, že jsem jim dal jablka.“

„Já jsem bojoval tady v armádě. Přijel jsem potom domů, protože mně psala manželka, že jsou žně a že neví, jak to dokáže sklidit. Tak jsem jel domů. Když jsem přijel domů, tak (litant ?) přišel asi za dvě neděle a povídá: ,Ty jsi byl v lese? Ty víš, kde jsou banderovci?‘ Já povídám: ,Já nevím, kde jsou banderovci.‘ Tak jsme se hádali. On se svině tak na mně usadil, že vím, kde jsou banderovci. Já mu povídám: ,Já jsem bojoval a vím, kde co bylo. Ale né tady takový…‘ ,Ale to mě nezajímá. Já tě na Sibiř odvezu.‘ A chtěl mě odvízt na Sibiř. To byl z NKVD. A NKVD, to byl sakramentskej politik. Ale komu se to nelíbilo, tak tě dokázal zničit a odvézt na Sibiř a všechno možný. Mě už to tak naštvalo a ještě i brácha byl. Povídá: ,Co budem dělat?‘ A já povídám: ,Podívej: Nic.‘ Uvařili jsme dva litry kořaly a špeku a zajeli jsme k němu a dali jsme mu ji vypít. A on mně pak povídá: ,Víš co, vykašli se na ty banderovce.‘ A měl jsem od něj klid. Ale on mně řekl: ,Já vím, vy utíkáte od nás od komunistů pryč do Čech. Ale my přijdem za vámi.‘ A skutečně potom přišli.“