Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Bohatý (* 1913  †︎ 2010)

• narozen 2. 2. 1913 v Libánovce na Volyni

• v roce 1933 narukoval na vojnu k 8. pluku hulánů do Krakova

• rodina za války zachránila život židovské dívce Mindě - Milce, později provdané Sobotkové

• Minďu přijali za vlastní dceru a reemigrovali s ní do Československa

• při přepadení Polska v roce 1939 Antonín Bohatý vozil po Volyni polské vojáky

• v roce 1944 vstoupil do československého armádního sboru

• zúčastnil se bojů u Krosna, kde byl těžce raněn

• po vyléčení v Jaroslavi ještě bojoval na Slovensku a na Moravě

• po válce sloužil krátce v Žatci a v Hodoníně

• při návratu na Volyň byl zařazen do sovětského vojska určeného na pomoc USA proti Japoncům

• po svržení atomových pum na Hirošimu a Nagasaki byl z vojska propuštěn

• v roce 1947 reemigroval do Československa a usadil se v Úsově, kde až do důchodu pracoval v JZD

• zemřel 14.11.2010 v Šumperku

Antonín Bohatý se narodil v roce 1913 v Libánovce na Volyni v tehdejším carském Rusku. Od roku 1920 po polsko-sovětské válce připadla západní část Volyně Polsku, a tak malý Antonín prožil podstatnou část dětství v Druhé Polské republice. Po absolvování obecní školy v Libánovce pracoval doma na statku.

Na vojně u hulánů v polské armádě

V roce 1933 byl Antonín Bohatý povolán na vojnu k 8. pluku hulánů (polská kavalerie) do Krakova. V době jeho mládí shodou okolností jeden hulánský pluk cvičil v Libánovce. Mladý Antonín je se zalíbením pozoroval a potom se sám se svým koněm cvičil doma ve stodole. Takto na to sám vzpomíná: „Doma jsme měli dvacet hektarů, tak jsme měli dva páry koní. Přes cestu jsme měli stodolu a tam byl takový velký plac. A ti uláni se zrovna, když byly manévry, usadili u té zahrady a stodoly a tam cvičili. Já jsem na ně koukal, jak cvičí. Pak jsem vždycky přišel domů do stáje a cvičil jsem se na svých koních. Pak když jsem přišel do Krakova a ten kaprál mně povídá: ,Bohatej, běž.‘ To byla taková velká kůlna a dokola tam běhal kůň a já jsem na něj musel vyskočit a převracet se. Všechno možný. No tak já jsem šel. Teď když jsem všechno udělal, on povídá: ,Slez dolů!‘ No tak jsem slezl. A on mi povídá: ,Kde ses to naučil?‘ Já jsem mu řekl: ,Kde? Byli tam a já jsem se to naučil.‘ On zavolal majora a povídá: ,Podívej se na něj!‘ Tak major se na mě koukal, kouká a povídá potom kaprálovi: ,Podívej, nemorduj koně na něm zbytečně. On to všechno zná.“ Zakrátko dostal dovolenou, protože jeho velitel zjistil, že je pro něj výcvik zbytečný. To vyvolalo nevoli ostatních vojáků, kteří byli na vojně podstatně déle a ještě se domů nedostali.

Návrat z vojny a začátek druhé světové války

Po dvouleté službě se vrátil do rodné vesnice. I přesto, že Libánovka byla malou obcí, měla velmi rozvinutý kulturní život. Hrála se divadelní představení s českými hrami a pořádaly se české besedy. Místní lidé nikdy nezapomínali na svůj původ, a když v roce 1937 zemřel T. G. Masaryk, celá vesnice držela smutek. „Muzika přestala hrát, všechno přestalo. To jsme drželi smutek.“ Stejně tak obyvatelé Libánovky vnímali i mnichovskou dohodu a později obsazení protektorátu.

V záři 1939 vypukla 2. světová válka, která začala útokem Německa na Polsko. Do polské armády A. Bohatý nemusel, ale byl určen pro převoz utíkajících polských vojáků. Se svými koňmi a vozem je rozvážel po celé Volyni. Při návratu domů potkal ruské vojáky, kteří na Polsko útočili z východu v rámci německo-sovětského Paktu Ribbentrop-Molotov. Ti mu jeho koně i s vozem zabavili.

I když sovětská moc v této části Volyně vydržela jen dva roky, i to stačilo, aby místní obyvatelstvo poznalo, co komunistická vláda obnáší. Nejvíce byli lidé terorizováni kvůli zakládání kolchozu. Ani rodina Bohatých do něj vstoupit nechtěla. Než však na ně sovětský režim stačil použít silnějších donucovacích prostředků, přišel vpád nacistů. Německo na Sovětský svaz zaútočilo v červnu 1941. To pro obyvatele obce znamenalo další utrpení. „Oni přišli a řekli: ,Jestli tady padne jeden Němec, tak vymordujem celou vesnici‘…Lidi se báli.“ Z každého hospodářství se musely odevzdávat dodávky potravin. Bylo to Němci přísně kontrolováno. Ve vesnici probíhaly razie a kontrolovaly se půdy, jestli tam nejsou schované zásoby. I to se ale dalo obejít a obilí se zakopávalo do země, aby nebylo nalezeno. Nejenže panoval neustálý strach z Němců, ale vesnici terorizovali i banderovci. „Banderovci, ti byli nejhorší. Oni přišli. ,Daj, daj‘. Jídlo, šatstvo, obuv a člověk musel dát.“ Antonín Bohatý v té době už byl ženatý s Evženií a měli dceru Marii. O to větší strach ho musel v této těžké době doprovázet. Raději na zahradě vytvořil úkryt, do kterého se v případě nebezpečí schovali. „Když se něco dělo, tak jsme se tam schovali.“

Záchrana Židovky Mindi

Prvními oběťmi německé okupační moci byli Židé. Ti byli na podzim roku 1941 zahnáni do ghett a později fyzicky likvidováni. I soused rodiny Bohatých byl Žid. První manželka, se kterou měl dvě dcery, mu zemřela, a tak se znovu oženil. Jeho nová žena si ale příliš neoblíbila jeho dceru Minďu a dívka pak utíkala k rodině Bohatých. Když je Němci později odvezli do ghetta, maminka pamětníka Anna Bohatá se rozhodla, že ji nenechá umřít. Přestože riskovala nejen život svůj, ale i celé rodiny, odhodlala se k její záchraně. „Tam na Volyni byla sousedka a on tam byl Žid. Měl dvě dcery a manželka mu umřela a on se oženil. A tu jednu dceru ta jeho nová manželka nenáviděla. A ona měla vždycky hlad. Tak přeběhla silnici k nám. Tak jsme jí dali najíst a všechno možný. Tak ta holka se k nám přimkla. A pak Němci ji vzali do lágru. Maminka povídá: ,Mně té holky je škoda. Já půjdu, a jestli ji dostanu, tak ji přivedu sem.‘ Já povídám: ,No tak běž.‘ Tak ona šla a skutečně ji dostala z toho lágru. Tam nebyli Němci, ale Ukrajinci, které podplatila a řekla jim, že by chtěla tu a tu. Tak oni šli a prý: ,My ji dostanem.‘ Tak šli a naložili na vůz slámu a tu holku strčili na tu slámu a tou slámou ji zakryli. A Němci: ,Kam jedou?‘ –  ,Do kravína se slámou.‘ Tak ji přivezla až domů. Pak jsme ji přivezli až sem do Čech.“

V roce 1947 jí změnili jméno z Mindi na Milku Bohatou a při reemigraci do Československa ji uvedli jako svou dceru. Žila potom s rodiči pamětníka ve Strachotíně na jižní Moravě. Tam se později provdala za pana Sobotku a měla s ním tři dcery. Vždy se velmi pěkně starala o rodinu svých zachránců a nikdy nezapomněla, komu vděčí za svůj život. „Ta na nás nedala dopustit. ‚Vy jste mi zachránili život.‘ Staraly se o mě i její dcery.“  Když rodiče pamětníka zemřeli, vzdal se jejich statku a hospodářství přenechal Míle Sobotkové. Ta přišla na Volyni o celou rodinu kromě své sestry, která se díky strýci dostala přes USA do Izraele. Než zemřela, obě se ještě jednou setkaly v Československu.

V československém armádním sboru

Po bitvě u Stalingradu se situace začala otáčet a sovětská vojska postupně vytlačovala německou armádu. Na počátku roku 1944 se dostali až do oblasti Volyně. Přišla s nimi i československá brigáda, do které houfně vstupovali příslušníci české menšiny. Díky tomu byl vytvořen 1. československý armádní sbor. Do něj se přihlásil i Antonín Bohatý. Byl přidělen ke kulometné rotě. Po výcviku v Lucku a rumunské Bukovině byl nasazen na Karpatsko-dukelskou operaci. Zúčastnil se hned prvních bojů u města Krosna jako střelec těžkého kulometu Maxim. Na tyto první bojové zkušenosti nevzpomíná v dobrém. Hned třetí den byl těžce raněn. „A ti Němci pustili proti nám tanky. Musíme říct tak správně, že ještě byli chlapi, kteří si nevystřelili na Němce a padli tam. Padlo jich tam hodně. No já jsem viděl, co je, tak jsem pustil kulomet. Němci byli na těch tankách. Ti automatčíci viděli, že jsem po nich pustil palbu, tak poskákali a schovali se za tanky. Pak asi třetí den jsem to dostal taky. Jsem byl zezadu rozbitej. Tři měsíce jsem pak ležel v nemocnici v Rusku.“

Tři měsíce strávil v nemocnici v Jaroslavi a po vyléčení byl zařazen na týden do náhradního pluku. „A za týden mě vzali a hodili mě do boje ve Vrútkách.“ Odmítl jít ke kulometné rotě a raději se dal k pěšákům. Ještě zdaleka nebyl konec války a také tam propukly kruté boje. „Déšť, sníh, všechno. Seděli jsme v příkopě a jen jsme se krčili. Kdepak spaní. Najednou člověk slyšel střelbu a byl vzhůru a už mazal dál… Byly to ukrutný nervy.“ Ještě museli překonat slovensko-české hranice, než se konečně u Přerova dočkal konce války.

Návrat na Volyň

V armádě sloužil krátce i po válce. Zúčastnil se slavnostního defilé v Praze a potom byl krátce v Žatci a v Hodoníně. Za celou dobu pobytu v armádě neměl žádné zprávy o manželce a dceři. Až do Československa mu konečně přišel dopis od manželky. „Manželka psala, že jsou žně. Že neví, jak to všechno sklidí. No tak už bylo po válce a já jsem se sebral a jel jsem domů.“ Při návratu domů byl zadržen Sověty a určen do vojska, které se chystalo pomoct USA v boji proti Japoncům. Naštěstí pro něho byla válka s Japonskem svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki ukončena a Antonín Bohatý byl propuštěn domů.

Volyň ale byla stále nebezpečnou oblastí. Do jeho domu neustále chodili banderovci, kteří byli schopni bez sebemenší záminky začít střílet. Také ruští velitelé převlékali své vojáky jako banderovce, aby tak zjistili, kteří z domácích obyvatel banderovcům pomáhají. Jeden z takovýchto zážitků, za který byl málem odvlečen na Sibiř, zažil i Antonín Bohatý. „Právě to přišli a že chtějí jablka a tak. Já jsem měl velký jabloňový sad. Tak jsem šel do sklepa a přinesl jsem jim koš jablek a oni si je rozebrali. A ráno přišel Rusák a prý: ,U tebe byli banderovci.‘ Já povídám: ,Nebyli!‘ –  ,Byli!‘ –  ,Nebyli!‘ A tak jsme se hádali. Ale oni svině to nebyli banderovci, ale byli to ti jeho vojáci. Byli tam nasazení… On se svině tak na mně usadil, že vím, kde jsou banderovci. Já mu povídám: ,Já jsem bojoval a vím, kde co bylo. Ale né tady takový…‘ – ,Ale to mě nezajímá. Já tě na Sibiř odvezu.‘ A chtěl mě odvíst. To byl z NKVD. A NKVD, to byl sakramentskej politik. Ale komu se to nelíbilo, tak tě dokázal zničit a odvézt na Sibiř a všechno možný. Mě už to tak naštvalo a ještě i brácha byl. Povídá: ,Co budem dělat?‘ A já povídám: ,Podívej, nic.‘ Uvařili jsme dva litry kořaly a špeku a zajeli jsme k němu a dali jsme mu ji vypít. A on mně pak povídá: ,Víš co, vykašli se na ty banderovce.‘ A měl jsem od něj klid. Ale on mně řekl: ,Já vím. Vy utíkáte od nás od komunistů pryč do Čech. Ale my přijdem za vámi.‘ A skutečně potom přišli.“

V roce 1947 rodina v rámci reemigrace odjela do Československa. „Dostali jsme vagon, protože jsme brali svoje koně, krávu a prase. Byly to starý vagony pro dobytek. V tom nás převáželi do Československa.“

V Československu

Zatímco maminka s otcem a Milkou se usadili ve Strachotíně na jižní Moravě, Antonín Bohatý s manželkou a dcerou skončil v Úsově u Mohelnice, kde získali statek. Ten byl ale kompletně vykradený. „Začátky byly těžký. Bylo to všechno vybraný.“

Zanedlouho bylo v Úsově založeno JZD a po počáteční nevoli do něj nakonec vstoupil i pan Bohatý. Až do důchodu pracoval v místním kravíně. Nyní žije v domově důchodců v Šumperku.