„Umýt. Zatáhl jsi za sprchu, rez. Hajzl byl turecký. Smrad, špína. Otevřel jste barák, a než jste se nadál, tak jste byl plnej blech. Fakt hrozný, zablešený, špína. Nejhůř na tom byly ženský. Když jste chytil dvacet blech denně, tak to bylo zlatý. A plno štěnic. Umýt se nebylo čím. My, když jsme chtěli vodu, tak jsme museli vzít takovou káru. Koně nebyli, tak jsme se do toho zapřáhli a jeli k Lužnici, abychom měli vodu na umytí. Když jsme si chtěli lehnout, tak jsme si museli nejdřív vytáhnout podhlavníky a štrozoky, vymést to tam, spálit obsah štrozoků a jít do toho nacpat slámu. Dlouho jsme tam ale nebyli. Do 5. května. Takových čtrnáct dní nebo tři týdny.“
„Na tom našem baráku ve Veveří, to bejvaly ubytovny pro rotu, a nás tam bejvalo možná čtyři sta. Byli jsme tam naňahňaní jak králíci. Dva jsme spali na jedné posteli. Já jsem měl to štěstí, že jsem spal s otcem, ale když otce odvezli, tak pak krátkej čas sám a pak s někým jiným. Otec, protože měl zkušenosti z války, tak říkal: ,Čistota, hygiena. Jakmile dostaneš vši, jedeš.‘ Měl jsem jedno oblečení. Takovou růžovou košili. Pokud byl ještě podzim teplý, a ve čtyřicátém roce byl dost dlouho, tak jsem to denně v těch korytech pral. Hlavně límec. Člověk takhle získával zkušenosti, jak se vyhnout nemoci.“
„Žrádlo žádný. Když jsme přišli první den, tak jsme nedostali nic. Až druhý den ráno černý kafe z cikorky, krajíček chleba. V poledne kvaka, polívka. Žlutá jak slepičí polívka, jak byla vyvařená z řepy. V tom čtyři nebo pět nudlí z řepy, jedna brambůrka, kousek chleba. Večer to samý. Vodnatý jídlo. Potom jsem z toho dostal vodnatelnost, vředy na kolenou. A to jsem nedělal to, co ostatní chlapi, kteří když měli málo, tak si to dolévali studenou vodou, aby toho měli víc v žaludku.“
Stanislav Bodlák se narodil 24. dubna 1924 v Uherčicích. Jeho bratr Miloš odešel v roce 1940 v pouhých sedmnácti letech do Anglie, kde se stal pilotem 311. československé bombardovací perutě RAF. Na základě německého rozkazu zatknout rodinné příslušníky ilegálně emigrovavších osob uvěznili v roce 1942 Stanislava Bodláka. Několik měsíců strávil ve věznici Pod kaštany v Brně, než ho v březnu roku 1943 přemístili do internačního tábora Svatobořice. Tam se také setkal se svou matkou a sestrou. Otce převezli do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 14. dubna 1943 zahynul. Válku nepřežil ani bratr Miloš. Zemřel při letecké nehodě 1. ledna 1945 na severu Velké Británie.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
