Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ideově politické požadavky pro práci učitelky nesplňovala. Nabídli jí pást ovce
narodila se 29. září 1931 v Plzni
před válkou chodili s rodiči do Sokola, tatínek byl činovník
druhou světovou válku prožila s rodiči a sestrou u babičky v Unhošti
studovala učitelský ústav pak gymnázium v Kladně
v roce 1948 se účastnila XI. všesokolského sletu v Praze jako dorostenka
v Sokole se setkala s budoucím manželem Rudolfem Bláhou
první učitelské zaměstnání dostala v Hostíně na Rakovnicku
26. ledna 1952 se vdala, v dubnu 1952 se jí narodil syn Petr a postupně další tři děti
s manželem se často stěhovali, nakonec zakotvili ve Vyškově
kvůli protirežimním postojům v roce 1968 dostala výpověď ze školy
po roce 1970 pracovala jako fakturantka, pak aranžérka
ještě před rokem 1989 se vrátila k učení
v roce 1990 byla rehabilitována
v roce 2019 zemřel manžel Rudolf
v roce 2024 žila ve Vyškově-Dědicích
„Museli jsme poslouchat, ale někteří se nedali. A mezi ně jsem patřila i já a někteří učitelé ze školy, i z jiných škol. A tak nastalo vyhazování. Já jsem byla jednou z nich. Nebylo to jenom ve škole, ale i v různých zaměstnáních. Potkalo to také mého manžela, který byl propuštěný z armády. Tak si představte, že my dva, kteří jsme měli čtyři děti, jsme najednou byli bez zaměstnání,“ vzpomíná na dobu po roce 1968 Irena Bláhová.
„Bylo toho hodně, co se nám nelíbilo. Odnesli jsme si to tři učitelé, kteří jsme napsali článek do novin. My jsme si troufli napsat, jak je to s demokracií. ,Do Vyškova demokratizační proces nezasáhne?‘ byl název článku [1],“ vzpomíná na jeden z hlavních důvodů propuštění ze školy. Navíc aktivně vystupovala na schůzi proti předsedovi ROH a podepsala dva tisíce slov.
„Ještě nedávno jsme našla lístek, kde jsem dostala jen tak rukou a tužkou na papíře napsáno, jaké mi doporučují zaměstnání. Mezi nimi byl ovčák, nebo práce v továrně, vyrábět nějaké stroje,“ vzpomíná.
Iréna Bláhova se narodila 29. září 1931 v Plzni jako druhá dcera Marie a Jiřího Valterových. „My jsme žili jako rodina velice chudá, protože tatínek málo vydělával jako notářský úředník, ale nám to nikdy nevadilo. My jsme byli spokojení. A do dneška jsem spokojená s tím, co jsem v mládí prožila, protože vím, že to bylo plné takového štěstí a vzájemné úcty, že jsme se měli rádi,“ říká.
„Tatínek s maminkou se nám snažili všechno vynahradit. Měli jsme potom další, tři sourozence. Bylo nás pět dětí,“ dodává. V Plzni žila rodina jen do začátku války. Irena Bláhová vzpomíná na předválečné velkoměsto moc ráda. „V Plzni bylo velice pěkně, protože auta tenkrát tolik nejezdila, bylo jich velice málo. Bylo hodně kočárů a koní. Policie jezdila na koních. Od té doby si pamatuju klapot koňských kopyt. Je to pro mě velice hezký zvuk, který už teď málokdy slyším. Byl to pro mě vzácný zážitek,“ vzpomíná.
V Plzni začala Irena chodit do Sokola. „To bylo velice důležité, že nás rodiče vychovávali ve sportovním duchu a my jsme byly věrné tomu Sokolu až do dospělosti,“ říká pamětnice. Celá rodina prý měla slavnostní i cvičební kroje. „Bylo hodně slavností a veřejných cvičení. Nejvíc se mi líbily průvody v krojích a alegorické vozy, které byly bohatě zdobené, několik kapel je doprovázelo a lidi zpívali,“ vzpomíná pamětnice. „Němci nás pak už nenechali cvičit v Sokole, a tak jsme byly odkázané jenom na tělocvik ve škole,“ dodává.
Na začátku války se rodina odstěhovala do Unhoště k babičce. V Plzni přestalo být bezpečno. „Dědeček s babičkou tam měli domek a my jsme tam byli chránění proti náletům, které ve válce hrozily. Jeden nálet na Škodovku jedna moje sestřenice, která tam byla zaměstnaná, odnesla životem,“ vysvětluje pamětnice.
V Unhošti začaly Irena se sestrou Jiřinou chodit do obecné školy. „Tam jsme se učily samozřejmě německy, musely jsme znát i švabach a učily jsme se německou hymnu. Učily jsme se, kdy se narodil Hitler. Knížky, které se zabývaly naší republikou, musely být vyřazené z knihoven. Musely jsme vyškrtat jména jako Masaryk, a nebo vůbec všechny důležité historické postavy,“ popisuje pamětnice.
Z Němců prý měly děti strach, že je odvezou na poněmčení do Říše. „To si pamatuju, že taky jednou přijeli do třídy a měřili nám hlavu a obličej. Jestli nejsme náhodou árijský typ. Jestli naše hlava je taková, jakou Němci potřebují. Zaplaťpánbůh dopadlo to dobře, nikdo z nás ze třídy nebyl vyřazený,“ dodává pamětnice.
Babička s dědečkem měli v Unhošti malé hospodářství, ale velkou část z toho, co vypěstovali museli odvádět Němcům. „Za války jsme museli být hodně skromní. To jídlo bylo velice ošizené, protože Němci potřebovali hodně jídla na pro vojáky, na bojiště. Sbírali nejen jídlo i kožešiny a boty. My jsme měly jako děti dřeváky. Všechno bylo na lístky i uhlí, neměli jsme uhlí kolik jsme chtěli, nemohli jsme topit,“ vzpomíná na válečné podmínky pamětnice.
„Konec války to byla pro mě zvláštní záležitost, nejen pro mě ale vůbec pro všechny. To si nedovedete nikdo představit tu náladu a to velikánské štěstí, když se objevily ruské tanky u nás v Unhošti,“ vzpomíná Jiřina Bláhová. Říká, že vojáci, kteří přijeli jako první, přijeli auty a byli velice slušní. Bydleli u lidí, kteří měli dost místa a mohli je ubytovat. „U nás bydlel kapitán, který měl za sluhu Nikolaje. Ležel na zahradě, hrál si na gramofon a vzpomínal na svou maminku, a hrozně se na ní těšil, až se vrátí do Ruska,“ popisuje pamětnice.
Jako čtrnáctileté dívce se jí mladí sovětští vojáci líbili. „Nikolaje si pamatuji a pamatuji si ještě na dalšího vojáka, a to musím říct, že to byla moje první láska. Když to byli takoví fešáci. Všichni měli takové rubášky, opasky kožené na nich, boty vysoké, takové slušivé, čepice na hlavách. Hráli na harmoniky, tancovali, zpívali a my jsme se na ně dívaly přes okno. Já jsem si netroufala k tomu vojáčkovi, který se mi líbil, samozřejmě ani přiblížit,“ popisuje.
Po motorizované jednotce ale přišel zbytek armády. „Pak přijeli Rusové, kteří měli koně a vozy, nebyli už s auty a byli taky mnohem divočejší. To jsme musely dávat pozor. Vím, že maminka hlídala moji starší sestru, aby nikam nechodila a schovávala ji do postele,“ říká.
Irena Bláhová vzpomíná, jak se jely se sestrou podívat do Plzně na americké vojáky. „Byly jsme nadšené z černých vojáků a vojaček a byli jsme nadšené tím, jak byli vyfešákovaní. Oni měli svoje uniformy tak vyžehlené, nažehlené faldy na zádech a takový frajeři to byli. I ta děvčata jako vojandy tam byla takový pěkná,“ vzpomíná.
Bydlely se sestrou Jiřinou v Plzni několik dnů u příbuzných. „Ale dost špatně to tenkrát dopadlo. My jsme se Jiřinkou pak vracely vlakem, já jsem stála ve dveřích, bylo horko a najednou se dveře zavřely a přivřely mi čtyři prsty. Musely jsme zastavit vlak, vystoupit a hledat Američany. Oni nás vzali gazíkem k doktorovi. Doktor mě to dal do pořádku. Do dneška, tam mám ještě jizvy přes čtyři prsty, ale zaplaťpánbůh to dopadlo,“ popisuje pamětnice příhodu.
Po válce začala rodina opět chodit do Sokola. „Začali jsme nacvičovat na slet. Já se sestrou už jako dorostenka. Cvičily jsme s takovými bílými kroužky. Říkalo se té skladbě Kočáry,“ vypráví. Všesokolský slet byl v roce 1948 na dlouho poslední, pak se dostali k moci komunisté. Pamětnice přirovnává převrat k německé okupaci. „Dostali jsme nařízeno, že musíme vyškrtat z knížek nejen prezidenta Masaryka, ale i jiné důležité osobnosti. Museli jsme se učit rusky, byl zrušený Sokol a byly zrušeny všechny spolky,“ říká. Ještě ale prý v Sokole stihli nacvičit divadlo, Naše furianty, při kterém se seznámila se svým budoucím manželem Rudolfem Bláhou, vojákem z povolání. „Mě se velice líbil, protože to byl skaut a velký sportovec, jezdil na kole. A tak tam začala naše láska,“ vzpomíná.
„Na tom sokolském sletě v Praze, jak jsme dorostenky šly, tak jsme se od tribuny obrátily. A a nejen my, všichni Sokolové se obrátili, nedívali se a nezdravili tribunu, protože tam stál ten Gottwald. Obrátili jsme hlavy na druhou stranu a volali jsme „My jsme děti Masaryka, Beneše a Štefánika“. Některá děvčata byla za to zavřená, možná, že říkala ještě i jiné věci, to já nevím,“ vzpomíná na XI. Všesokolský slet v roce 1948.
Studovat chtěla výtvarnou výchovu. „To jsem ještě chodila na měšťanku, Spořitelna vyhlásila soutěž namalovat nějaké léčivé bylinky. Já jsem si nějaké vybrala a nakreslila je. A když potom už byl konec soutěže, pozvali nás do Sokolovny na vyhlášení výsledků. Hlásili první, druhé, třetí místo a já pořád nic. Najednou hlásili, že mimořádnou cenu dostává Ilena Valterová. Tak jsem si šla pro cenu, byla to tenkrát stokoruna, to byla dost velká cena,“ směje se. Ředitel Spořitelny ji prý dokonce připravoval na zkoušky na grafickou školu, nakonec ale šla studovat učitelský ústav. Ten byl ale po roce zrušen a celá třída přešla na gymnázium.
Po maturitě šla rovnou učit. Umístěnku dostala do Hostína u Veltrus. „Dostala jsem hned druhou třídu, to je ta nejlepší třída, kterou jsem mohla učit. Velice nerada jsem tam odtud odcházela. Paní řídící byla velice hodná, pan řídící taky,“ říká. Odešla ale proto, že byla těhotná s Rudolfem. Vrátila se domů. „Dostala jsem místo na dvojtřídce, mohla jsem dojíždět z domova. V pět hodin ráno jsem jezdila autobusem do Kladna, pak vlakem do Zákolan a asi půl hodiny pěšky do školy. Maminka mě sebou dávala oběd v kastrůlku,“ říká.
Rudolf se ale nejdřív o svatbě nechtěl slyšet. „Jednoho dne, nečekaně bez dopisu se večer objevil Rudla před naším domem. V civilu, v kabátě, v klobouku, a všechno jsme si vysvětlili,“ vzpomíná. Svatba pak byla 26. ledna 1952.
Prvního syna Petra porodila doma. „K ránu se narodil, vážil hrozně málo, jenom dvě kila čtyřicet. Vážili jsme ho v krabici od bot, tak byl malinký. My jsme se s maminkou o něj starali, byl v pohodě a Rudla jezdil za námi, když měl volno,“ popisuje pamětnice.
Pak byl manžel přeložený do Bruntálu, kde už bydleli společně a narodil se jim další chlapec. Následoval několikaletý pobyt na Slovensku. Nejdřív v Košicích, pak v Prešově. Irena si dálkově dodělávala pedagogickou školu. Ze Slovenska se už se čtyřmi dětmi vrátili do Holešova. „Holešov byl pro mě důležitý, protože jsem tam mohla učit. Kluci už chodili do školy, Irenka do školky a Rudánek do jeslí,“ říká. Učila výtvarnou výchovu a matematiku.
Po roce se rodina opět stěhovala. Tentokrát už natrvalo do Vyškova. Rudolf učil nové důstojníky, později povýšen na podplukovníka. Irena učila na tamní devítiletce až do roku 1968. Oba byli s manželem kvůli svým postojům propuštěni z práce. Ideově politické požadavky pro práci učitelky nesplňovala.[2]
Nakonec jim pomohl Okresní podnik služeb. Irenu vzali jako fakturantku a Rudolfa jako řidiče. Později změnila zaměstnaní a aranžovala výlohy, nějaký čas pracovala ve Zbrojovce a nakonec se ještě před rokem 1989 mohla vrátit i ke kantořině. Učila výtvarnou výchovu ve Slavkově a také na Lidové škole umění v Ivanovicích nebo estetickou výchovu na zdravotní škole. „To si přestavte, co to pro mě bylo, když jsem se po dvaceti letech mohla vrátit do školy,“ říká.
Ještě vzpomíná na rok 1970, kdy pracovala v aranžovně. „Přišli pro mě dva esenbáci, že musím jít s nimi na policii. Tam mě vyslýchali, ptali, se, co mám společného s panem Cigánkem, že u něj našli v maringotce vyvěšenou moji fotku. To, že jsme se s ním přátelili, jsem přiznala, ale chtěli vědět, o čem jsme mluvili, jaké písničky jsme zpívali. On byl také propuštěn z armády a pracoval někde na zemědělských pracích. Rudlu tenkrát také přivezli, každého z nás vyslýchali zvlášť asi dvě hodiny. Když jsme se vrátili domů, ani jsme nemluvili, až pod peřinou. Chtěli se zkrátka od nás něco dozvědět,“ popisuje zkušenost se státní bezpečností.
Sametovou revoluci v roce 1989 vítala s manželem s nadšením. „Byla to doba, kdy bylo konečně možné otevřít pusu a říct, co si člověk myslí. Ale přes to, se někteří lidé ještě dlouho báli říkat co si myslí nahlas,“ říká. „Bylo to moc hezké v tom, že pravdu jsme slyšeli v televizi a v rádiu. A věděli jsme, že se bude opravdu něco dít. I když tu stále byli Rusové. To ještě trvalo dlouho, něž odjeli,“ dodává. V roce 1990 se Jiřina Bláhová dočkala i rehabilitace.[3]
Mohli chodit opět do Skautu a Sokola. „Manžel založil ve Vyškově skautský oddíl. A udělal tady na Kozině zvláštní středisko, které vedl sám a pozval ještě dva další vedoucí. Věnoval se tomu na sto procent,“ říká. Rudolf Bláha vedl oddíl až do roku 2023, kdy mu bylo 76 let. Pamětnice má radost z toho, že ve skautingu pokračují vnuci Jirka a Honza. „Dělají o prázdninách i rodinné tábory. Letos se poprvé odhodlali odjet na pochodový tábor,“ vysvětluje.
Chodit pěšky je podle ní pro dnešní děti něco nezvyklého. „Ty děti jsou takové, že chtějí všude vozit autem. My jsme chodili pěšky. Rodiče jsou tím doslova vykořisťovaní, zvlášť když mají víc dětí. Děti by se měly víc snažit chodit pěšky. Jsou tím autem rozmazlené,“ ujišťuje.
Na závěr Jiřina Bláhová vzpomněla na XVII. všesokolský slet 2024. Viděla jej sice jen v televizi, ale zanechal v ní hluboký dojem. „Udělali to moc šikovně, dali tam písničky, které známe, na to se cvičí s jiným nadšením. Obrazce byly překrásné, stálo to za to to vidět. Člověka to povznese, když vidí, co všechno dokážeme,“ uzavírá.
[1] Článek v novinách z roku 1968. Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.
[2] Výpověď z pracovního poměru v roce 1970. Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.
[3] Rehabilitace z roku 1990. Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Petra Špičková)