Hana Blagodárná, rozená Hnitková

„Byl to velice krušný den pro maminku, protože nevěděla, kam otce odvedli, co si počne s nábytkem z třípokojového bytu a jak to všechno během týdne zvládne. Ale měli jsme přátele, hlavně jednu, která se jmenovala Lojzička Wernerová. Byl to vídeňský sirotek, který byl vychováván panem Čásenským, předsedou spolku České srdce, který se staral o všechny české sirotky ve Vídni a ji si tak oblíbil, že ji ke svým dvěma dcerám adoptoval. Ona se vlastně ani pak nevdala a celý život se starala o své adoptivní rodiče a doprovodila je až ke hrobu. A to byla naše přítelkyně, která nám ve všech těžkých dobách pomáhala. Pamatuju se, že přinášela krabice, papíry, že se všechno balilo: nádobí, knihy. Měli jsme na Kralupsku příbuzné, maminka tam měla bratrance v Olovnici, který tam byl mlynářem. Taky se pamatuju, že jsme tam po válce byli na odhalování pamětní desky, kterou mu udělily po válce úřady za to, že dával lidem za války načerno mouku a tím prostě je podporoval, tak mu tam odhalily na domě desku. Ovšem jeho synové už ani nebyli přijati na žádnou školu, takže byli tímto zase takhle potrestáni. Tak k tomuto strýčkovi, který tam měl prostory na špýcharech, tak tam se odvezla většina toho nábytku. A když potom po letech se to všechno sváželo zpátky, tak mí rodiče říkali, že to všechno naše zařízení bylo na celkem šestnácti místech. My jsme si nemohli nic nechat, jenom osobní věci, protože jsme to neměli kam dát.“

„Můj muž se jmenoval Dimitrij Blagodárný a jeho otec žil u Rostova. Byl z rodiny několika sester jediný chlapec, nejmladší. Když přišla občanská válka, tak chodil do septimy a všichni profesoři s těmi studenty se rozhodli, protože si mysleli, že to bude jen přechodná záležitost těch nepokojů, tak že se nalodí na loď, přeplujou Černé moře a dostudujou tu oktávu někde jinde v bezpečí. Po cestě je zajali na nějakým ostrově, kde je krmili jenom česnekem, takže si vzpomínám, že od té doby můj tchán ho neměl rád. Vylodili se v Šumenu v Bulharsku, kde je celou tu třídu i s profesorským sborem přijali do místního bulharského gymnázia, kde mohli dostudovat tu oktávu. Pak mohu doložit tchánovo vysvědčení z toho Šumenu. Tenkrát byla nejlepší známka, myslím, šestka a nejhorší jednička a jenom mě zaujalo a ukazovala jsem to vnoučatům, jak maturoval z pěti nebo šesti jazyků. Francouzštinu, ruštinu, no já to tam mám všechno napsaný. A celkem s výborným prospěchem. U nás vlastně vznikla republika a předsedou vlády byl Kramář, jehož manželka byla Ruska. A protože Evropa byla plná emigrujících Rusů, kteří odcházeli do Francie, do Československa, tak se u svého muže přimluvila, aby tady ty ruské emigranty přijali, aby jim poskytli bydlení, možnost dalšího studia, aby tady mohli dál žít.“