Marie Blabolilová

„My jsme tady měli tajemníka, to byl takovej pes ze začátku. Oni nám nedali šatenky, ani plínky jsem neměla na holky. Lidi mi dávali roztrhaný cejchy, abych je měla do čeho zabalit, to byly ještě ty gumy pod to, aby se to ne to. No bylo to hrozný. Boty jsem na ní neměla. A ta tajemnice mi jednou říkala: ‚No a vy jí nemůžete koupit pořádný botičky?‘ Oni mysleli..., ale když jste koupil na volnym, to bylo strašně drahý. No a já jí tenkrát tak seřvala. A ona potom chodila pro mlíko takhle k těm zemědělcům a oni všichni měli vysokobřezí krávy, jenže my jsme jich měli sedm, tak vždycky nějaká dojila. Tak přišla jednou s prosíkem, jestli bych jí nechala mlíko. A já jsem jí řekla: ‚Nejradši bych vás vyhodila, ale já nejsem taková, že bych vám to mlíko pro ty děti nedala.‘ Tak začla k nám chodit pro mlíko, no a pak když viděla, jak to všechno je, tak to řekla jemu. My jsme pak byly nejlepší kamarádky.“

„No a najednou přišli a ‚Němci musej pryč‘. Nebyli na to ani připravený. To byla hrozná doba, nechtěla bych to prožít. Teď jste ty lidi znal. Mamince neublížil nikdo. Byli pohromadě, byly zábavy, byly různý to... A mámu vzali mezi sebe, jako když je Němka. A teď to šlo pryč. To bylo hrozný. Teď ta moje kamarádka. Pryč! Já jsem se s ní ani nešla rozloučit, ani jsem nemohla, já stála za oknem a koukala se, jak jde dolů s tím rancem. Měli takový pytle udělaný a do toho nastrkali těch sedm kilo, nebo kolik to bylo. A ten převrat byl taky hroznej, když potom z Mšena hnali Němci tady. Jeden přišel celej pobodanej, on vzal vidle a propích ho vidlema. Tak byl celej od krve. Jestli nemáme něco...(šaty) My jsme po tátovi všechno rozdali, už jsme taky neměli nic na něj, no tak jsme ho alespoň umyli. No byl to takovej chaos hroznej. Ti měli vztek na Němce. Ti zase za to třeba nemohli. Tady to bylo hrozný, stály auta a to se hnalo sem, tam, nevěděli kudy kam.“ – Tazatel: „Myslíte na konci války?“ – „Na konci války.“ – Tazatel: „Že tam byly nějaký...“ – „No heleďte, oni je pustili z těch kriminálů, a ti potom tady dělali bordel.“

„Ráno bylo třeba kafe bílý a nakrájet si chleba do toho, a to byla snídaně. A večer si babka sedla ke kamnům a naproti šla nahrabat takový to chroštíčko drobný. To jsem byla vždycky naštvaná, protože já z tý rodinky už znala něco lepšího. A teď to tam rozšlapala a fajrovala do kamen. Dala tam brambory, pak vždycky vzala takovej hrnek, šoupla tam trochu vody, aby se to napařilo. A večer byly pečený brambory. Oni si udělali tvaroh, já ho nikdy neměla ráda, tak buďto česnečku, nebo mlíkovou polívku. A to bylo skoro každej večer. A v poledne, když byly žně, tak se udělal velkej hrnec bramborový polívky a maminka do toho nadělala z vajíčka místo nudlí takový špalíčky, tlouklo se tam vajíčko, a to byl náš oběd. Nebyl čas na vaření. Jinak se vařilo normálně, nějakej ten knedlík, většinou brambory se jedly. No a když se zabíjelo, tak potom bylo co jíst z tý zabijačky, to bylo většinou v zimě. Takže se žilo celkem skromně tady...“

„No a jednou se sešli, byl tam takovej velkej bunkr, kam chodili pro brambory. No a teď stáli proti sobě, on Němec a Rus. Táta už pár slov rusky uměl, tak říkal, aby nestřílel, že má děti. A ten voják taky. Tak říká: ‚Vem si brambory, já taky a jdeme.‘ Říkám, on tu válku nenáviděl, Hitlera nenáviděl. On přišel třeba na dovolenou, pouštěli je většinou, když byly žně, aby těm ženskejm pomohli, protože většinou ženský tady hospodařily. Tak ještě vím, jak vždycky vzal tu pušku a hodil jí do toho a říkal: ‚Zasraná válka.‘ Vždycky na to nadával. No a ty henleinovci, co byli, ti se vrátili, a můj táta, ten holt se nevrátil.“