Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Kateřina Bittmanová (* 1952)

• narozena roku 1952 v Praze

• matka ze židovské rodiny, otec důstojník čs. rozvědky

• 1961 - odjezd s rodiči do východního Berlína

• do roku 1968 žila ve východním Berlíně

• léto 1968 - emigrace s matkou do Izraele

• vojenská služba, studium medicíny, práce v nemocnici

• 1991 - návrat z Izraele do Prahy

Paní doktorka Kateřina Bittmanová je český patriot. Říká, že praotec Čech nemohl vybrat pro svůj kmen lepší a příhodnější místo – v Čechách jsou lesy, louky, jezera i řeky, rostou zde houby a nehrozí zde tornáda ani jiné živelní pohromy. Takové tvrzení by ani nepřekvapilo, kdyby bylo slyšet od někoho, kdo žije léta v Čechách, ale paní Bittmanová strávila téměř polovinu svého života, celkem asi 30 let, mimo Čechy. Sedm let, od svých devíti do šestnácti, bydlela s rodiči a později jen s matkou a bratrem v tehdejším východním Německu, od roku 1968 do začátku devadesátých let žila v Izraeli. Tam absolvovala povinnou dvouletou vojenskou službu, vystudovala lékařskou fakultu, narodily se jí děti a pracovala v nemocnici jako gynekolog-porodník. V roce 1991 se spolu s dětmi vrátila do Prahy, svého rodiště, založila zde soukromou gynekologickou praxi, kterou stále úspěšně vede. V její ordinaci visí diplom z Hebrejské univerzity nedaleko obrázků jejího otce Ladislava Bittmana a fotografií miminek, jimž pomáhá na svět. Žehrá snad jedině na přebujelou českou byrokracii, zálibu v potvrzeních a razítkách a neochotu inspirovat se zkušenostmi odjinud. Paní Kateřina Bittmanová mluví několika světovými (i nesvětovými) jazyky a při telefonickém rozhovoru se synem, který v současné době žije a studuje v Praze, plynule přechází z hebrejštiny do češtiny.

Úplně normální rodina

Paní Kateřina Bittmanová se narodila 14. července 1952 v Praze. „Vždycky jsem si myslela, že jsme úplně normální rodina, až později se ukázalo, že je to trochu jinak.“ Její maminka, tehdy studentka medicíny Anna Schönová, pochází ze židovské rodiny z východního Slovenska. Za války byla spolu se svou rodinou internována v táboře v Seredi, později se několik měsíců skrývali ve slovenských horách.[1] Otec Ladislav Bittman byl v roce 1953, ještě za studií na fakultě mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy, členem československé delegace v Koreji, po promoci v roce 1954 vstoupil do rozvědky StB. O jeho skutečné práci rodina ovšem nevěděla, v očích rodiny byl zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí a později v diplomatických službách. Pro úplnost je třeba dodat, že manželé Bittmanovi se v polovině 60. let rozvedli, Ladislav Bittman v roce 1968 po srpnové okupaci emigroval přes SRN do USA, kde později defektoval – vypovídal o fungování komunistických rozvědek, za což byl v ČSSR odsouzen v roce 1972 k trestu smrti. Ladislav Bittman byl v roce 1994 rehabilitován, dnes žije v USA pod jménem Lawrence Martin Bittman.[2]

Ve vzpomínkách na Berlín převládá šedočerná

V dětství strávila Kateřina Bittmanová několik let s maminkou u jejích rodičů na východním Slovensku, kde maminka dokončovala studia medicíny. „Moje první řeč byla maďarština, protože moje babička se nikdy pořádně nenaučila slovensky. Maďarštinu jsem sice později zapomněla, ale něco mi z ní zůstalo.“  Později se vrátily do Prahy, maminka pracovala v nemocnici v Benešově, do rodiny Bittmanovy přibyl pět let po narození Kateřiny bratr Michal. V roce 1961 byl otec povolán do Berlína, kde měl pracovat na velvyslanectví, ve skutečnosti se zabýval jinými záležitostmi. Přestěhování do Německa nebylo pro tehdy devítiletou Kateřinu úplně jednoduché, navíc rodina přijela do Berlína v době, kdy byla postavena Berlínská zeď a atmosféra ve městě byla podivná. „Sice jsme se měli dobře, chodila jsem bruslit a jezdili jsme na výlety, ale na druhou stranu ve vzpomínkách převládá šedá, chladná barva.“ Otce po dvou letech povolali zpět do Prahy, kam s ním odjely i obě děti, matka zůstala v Berlíně, kde pracovala jako lékařka. Později se rodiče rozvedli, paní Anna Bittmanová, maminka Kateřiny, to lakonicky vysvětluje tak, že „manželovi strana namluvila nějakou blondýnu“, a obě děti se vrátily zpět do Berlína k matce.

V létě 1968 se maminka Anna Bittmanová s dětmi sešla v Rumunsku, kam odjely na prázdniny, se svými sestrami, které žily po válce v Izraeli. V té době došlo v Československu k srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy a Anna Bittmanová se s oběma dětmi rozhodla odjet do Izraele. „Mně bylo v té době šestnáct, ale když nám máma řekla, že se nevrátíme do Prahy ani do Německa, kde jsme tehdy žili, byl to šok. Kdyby nedošlo k srpnu 68, neodjeli bychom. Na úřadech byl zmatek, čehož matka využila k získání víza do Izraele. Šlo o souhru několika náhod. Matčiny sestry žily v Izraeli už od roku 1948, navíc strýc tvrdil, že Židé mají žít v Izraeli. Jeli jsme do Izraele přes Vídeň, ale s tátou, který tam právě byl, jsem se setkat nemohla, což jsem nesla velice těžce.“

Nikam jsem jet nechtěla, a do Izraele už vůbec ne

Příjezd do Izraele byl naprosto novou zkušeností. Jiné klima, jiná mentalita a zvyklosti, jiné svátky a tradice, ničemu nepodobný jazyk, permanentní bojová pohotovost – v podstatě nebylo na co navázat. „Příjezd do Izraele bych přirovnala k tomu, že vás přehodí z jedné strany hřiště, na které nechcete být, na druhou, kde také nechcete být. Nikam jsem jet nechtěla, a do Izraele už vůbec ne.“ Maminka Kateřiny Bittmanové pochází sice ze židovské rodiny, i v otcově rodině se vyskytují židovští předkové, ale v ateistické rodině Bittmanových se o židovství vůbec nemluvilo, jediným poutem k Izraeli byly pouze matčiny sestry a jejich rodiny. „Přiletěli jsme večer, otevřela se dvířka letadla, já jsem se nadechla a lezly mi oči z důlků. Tam nebylo co dýchat a k tomu příšerné horko.“ Navíc Kateřina Bittmanová byla dva roky před maturitou, musela se doučit jazyk a řadu reálií. Strávila rok v internátní škole, kde se měla naučit jazyk: „ … což se nestalo, protože tam se mladí věnovali lecčemu jinému, jen ne učení. Později mě z té školy matka vzala zpět a ve studiu jsem pokračovala na střední škole spravované mošavem blízko Naharie. Školu jsem dokončila i díky jejímu výbornému řediteli, který pocházel z Německa. Nakonec jsem ale odmaturovala v hebrejštině i z Bible. “

Po maturitě absolvovala Kateřina Bittmanová vojenskou službu, pro dívky povinnou dvouletou. V rámci vojenské služby působila u letectva v armádním uměleckém souboru, s nímž jezdila po posádkách. „Náš soubor zpíval vojákům, kteří přišli z fronty nebo se tam chystali. Uvítali rozptýlení a povzbuzení.“V říjnu 1973 během Jomkipurové války pomáhala v nemocnici, kde pracovala její maminka jako chirurg. „Všichni lékaři z nemocnice narukovali a ti, co zůstali, pracovali nepřetržitě. Byla potřeba každá ruka. Pomáhala jsem jako zdravotnická služba, nejdřív v administrativě, později jsem dělala různé úkony – brala krev atd. Byla jsem na sebe neuvěřitelně hrdá.“  O rok později pak Kateřina Bittmanová absolvovala zdravotnický kurz a zároveň se pokoušela dostat se na lékařskou fakultu. Napoprvé sice neuspěla, ale získala praxi v nemocnici a zkušeností z této praxe si dodnes cení. Kateřina Bittmanová si vzpomíná na moment, kdy byla poprvé přítomna u porodu: „Šla jsem tam původně pouze jako doprovod své sestřenice, ale okamžitě mě porod uchvátil. To bylo něco, co jsem chtěla dělat na celý život.“  O studijní specializaci bylo rozhodnuto a v roce 1975 se úspěšně dostala na lékařskou fakultu Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, kterou absolvovala v roce 1981.

Mosad si stěžoval mámě, že jezdím stopem

Od roku 1966 působil otec Kateřiny Bittmanové ve Vídni, oficiálně ve funkci atašé na velvyslanectví. Po srpnu 1968 emigroval přes NSR do USA, kde o tři roky později informoval americké tajné služby o tom, jak fungovaly a jakou činnost prováděly komunistické rozvědky. V květnu 1971 vypovídal před podvýborem Senátu amerického Kongresu. Díky svému někdejšímu vysokému postavení mohl podat americkým úřadům informace o agentech StB působících v Německu a Rakousku. Za toto vystoupení před Kongresem byl v roce 1972 v Československu odsouzen k trestu smrti. V určitém ohrožení byla v té době v Izraeli i jeho bývalá manželka a děti. „Hrozilo, že by nás mohli třeba někam unést. V té době nás hlídal Mosad. Vím to proto, že si mé mámě chodili stěžovat na to, že jezdím stopem, že mě pak těžko mohou uhlídat.“ Také projít bezpečnostní prověrkou před vstupem do armády nebylo pro Kateřinu Bittmanovou snadné. „Prověrka trvala dlouho, kdybych chtěla, tak bych na vojnu jít nemusela, ale to pro mě nepřicházelo v úvahu.“ Se svým otcem se Kateřina Bittmanová o několik let později v Izraeli setkala. „Popravdě řečeno do dnešního dne nevím, za koho otec vlastně hrál, ale asi za víc než jednu stranu. Myslím, že když za námi přijel do Izraele a izraelská strana mu nabídla vlastní letadlo, tak to nebylo zadarmo, Izrael si lidi vybírá. Dnes je otec spíš naštvaný, když se na to ptám, a kdoví, jestli nám vůbec kdy řekl pravdu.“

Kateřina Bittmanová byla rozhodnutá pracovat jako gynekolog-porodník, v té době však bylo v Izraeli porodnictví čistě mužskou doménou, ženy-gynekoložky se v nemocnicích nevyskytovaly. „Jsem povahou buldozer. Když si něco usmyslím, tak to prostě bude.“ Nakonec našla zaměstnání v jediné nemocnici, jejíž šéflékař přijímal i ženy-lékařky. Vedle náročné práce v nemocnici vychovávala Kateřina Bittmanová dvě děti, dceru a později syna. „V Izraeli je mateřská dovolená všeho všudy dvanáct týdnů. Abych zvládla děti a přitom i práci v nemocnici, děti měly chůvu, kterou nám seslalo samo nebe, úžasnou paní z Rumunska. Díky ní dcera mluvila v dětství obstojně rumunsky. Ještě před rokem byla tato chůva dceři na svatbě.“ Manžel paní Bittmanové pocházel z Transylvánie a pracoval také jako lékař. Po několika letech manželství se rozvedli.  

Táta řekl: Seber děti a jeď.

Paní Kateřina Bittmanová tvrdí, že si ani po letech v Izraeli nezvykla. „Tu zemi jsem si nevybrala, jinou možnost jsem neměla. Nezvykla jsem si. Izraelci jsou jiní, hluční a temperamentní, nejsou tam lesy, ale poušť a vedro. Vzpomínala jsem na Prahu a na jihočeské vesnice, ale vykládejte v Izraeli někomu o lese a mechu.“  Po Čechách se jí stýskalo, ale návštěva země nepřipadala v úvahu, kvůli emigraci a především otcovu odsouzení k trestu smrti. Na konci roku 1990 se vypravila s maminkou na první návštěvu do Čech po více než 20 letech a pod vlivem této návštěvy, ale především kvůli bezpečnostní situaci v Izraeli během války v Perském zálivu, se v roce 1991 rozhodla pro návrat do Čech. „Mluvila jsem tehdy telefonicky s tátou a ten řekl: ,Seber děti a jeď.‘ Tak jsme odjeli.“ Jednou z mála věcí, které si s sebou paní Bittmanová přivezla, je červeně natřené gynekologické křeslo vyrobené před lety v Rumunsku, které používá dodnes v ordinaci. „To křeslo má sice už místo v muzeu medicíny, ale stále mi slouží. Když jsem přijela v únoru 1991, přivezla jsem pár lékařských knih a nástrojů, několik kufrů oblečení, v každé ruce jedno dítě a toto křeslo. A plechový hrníček.“ O plechovém hrníčku bude ještě řeč.

Všechno zlé je k něčemu dobré

Nepřipadalo v úvahu, že by po návratu do Čech nevykonávala svou profesi lékařky-gynekoložky. „Obeslala jsem několik nemocnic, ale odpověděli pouze z nemocnice na Bulovce. Tak jsem si otevřela vlastní ordinaci, což byl na začátku 90. let docela šílený nápad. Nikdo mě tu neznal. Obeslala jsem zahraniční ambasády, napsala jsem, kolika jazyky mluvím, a postupně jsem získala klientelu.“V Praze žila s oběma dětmi, které jezdily ke svému otci do Izraele na prázdniny. Z jedné návštěvy se mladší syn nevrátil. „Jeho otec, bývalý manžel, tvrdil, že je syn v Čechách vystaven antisemitismu, že zde trpí přežitky komunistické éry a že židovské děti mají žít v židovském státě. Nakonec syn zůstal v Izraeli několik let, i když jeho otec pak žil v Anglii a syn zůstal s jeho příbuznými v Izraeli.“ Paní Bittmanová pochopitelně usilovala o synův návrat, pořízení s izraelskými úřady je však někdy ještě těžší než s českými. Několik let s ním psala domácí úkoly přes telefon, telefon pomohl i tehdy, když učila syna vařit. „Volal, že zůstal sám doma, všichni odjeli a nenechali mu nic k jídlu. Tak mi popsal, co doma má, a podle mých instrukcí si z toho na dálku uvařil.“ Dnes studuje syn paní Bittmanové v Praze na lékařské fakultě, dcera vystudovala lingvistiku, absolvovala v Izraeli vojenskou službu u ostřelovačů, nedávno se vdala a dnes žije v Izraeli.

Paní Bittmanová žije v Praze se synem a přítelem, s nímž se seznámila v Izraeli v 70. letech na zdravotnickém kurzu. Znovu se kontaktovali po mnoha letech, kdy žil každý svým vlastním životem. „Chajim pochází z ortodoxní jemenské rodiny. Jeho maminka mi kdysi dala plecháček, ve kterém se peče tradiční šabatový chléb. Dávno už jsem s Chajimem nežila, ale ten plecháček jsem měla stále, i když jsem ho nikdy nepoužívala. Přivezla jsem si ho i sem do Prahy. Teprve před několika lety jsem ho při uklízení vyhodila. Tři týdny nato mi Chajim napsal k narozeninám a znovu jsme se po letech sešli. Asi to tak mělo být.“  Navzdory některým negativním zkušenostem s českými úřady je paní Bittmanová nejen patriot, ale i optimista, ačkoli sama o sobě tvrdí, že je realista. „Na každé věci i situaci je něco dobrého. Jen je potřeba se na věc podívat z různých stran. Všechno zlé je k něčemu dobré. Třeba to dobré nepřijde hned, ale až později. I díky dálkovým hovorům, které byly pro mě nesmírně těžké, je syn samostatný a umí vařit. Když se pozitivní stránka věci najde, vše se lépe vyřeší.“

Podle vyprávění paní MUDr. Kateřiny Bittmanové sepsala Andrea Jelínková v listopadu 2011.

[1] Viz portrét Anny Bittmanové na stránkách Paměť národa, http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1197, a Příběh Anny Bittmanové v cyklu Příběhy 20. století http://www.rozhlas.cz/radio_cesko/pribehy/_zprava/zidovsky-osud-anny-bittmanove--733080

[2] Viz např. portrét Ladislava Bittmana na wikipedii, http://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Bittman nebo jeho knihu Špionážní oprátky, Praha, MF 1992