MUDr. Kateřina Bittmanová

Tazatelka: „Vy jste nevěděli, co otec dělá, pro vás byl prostě úředník, pak v Berlíně byl atašé?“ - „Ano, něco jako tiskový atašé, ale pro mě byl zaměstnanec ambasády nebo zaměstnanec ministerstva zahraničí a tím to haslo. Co my jsme do toho viděli, proč by nám co říkal? Myslím, že tenkrát ani máma nevěděla, co on opravdu dělá. Vlastně jsem se to dozvěděla až potom, co jsme byli v Německu, vlastně v Izraeli.“ Tazatelka: „Potkali jste se třeba ve Vídni?“ - „Ne, a to jsem byla naštvaná. Já jsem říkala: Tak, ty nás odsud odvezeš, jsme ve Vídni, táta je tady, já se s ním ani nemůžu vidět… Ne, nepotkali jsme se. Ale on za náma pak přijel za nějako dobu do Izraele na návštěvu. Já do dnešního dne nevím přesně, za koho hrál, podle mě hrál za víc než jednu stranu.“

„Když vzpomínám na Berlín, tak je to dost šedé až černé, ty vzpomínky. Ne něco konkrétního, že se něco stalo nebo že jsem trpěla, ale všeobecně to má šedočerný nádech. I když já jsem tam chodila bruslit, zpívala jsem ve sboru, který byl dobrý, a bavilo mě to, ale nicméně to všeobecné, co z toho zůstalo, je šedočerné. To bylo za námi a odjet do Izraele znamenalo přehodit se z jedné strany hřiště, kde nechcete být, na druhou stranu hřiště, kde taky nechcete být. Pokud jde o Německo, vím, jaký byl osud Židů v Německu nebo vůbec v Evropě, a vím, že Izrael je židovská zem zaslíbená. Nicméně já jsem vyrůstala jako úplně normální české dítě, až na to, že se člověk učil, četl a slyšel o druhé světové válce, ale že bych byla vedena k něčemu, tak to ne, já jsem byla české dítě. A najednou, aby se mi líbilo v Izraeli jenom proto, že jsem Židovka, že mám židovské pocity – nemám, neměla jsem, mně to nikdy nic neříkalo. Teď mě přitáhli do země, kde mi bylo horko a nepříjemně, nebyl tam les, který jsem měla ráda, řeči jsem nerozuměla, lidi se tam chovají jinak, řvou, strkají se, prostě strašně moc nepříjemných věcí. Takže opravdu jsem z toho velkou radost neměla.“

„Do té doby, co to bylo po starém, tak vůbec nebyla řeč o návratu. Protože táta v 68. emigroval. My jsme se nevrátili z Rumunska a jeli jsme do Izraele a můj táta seděl tenkrát na velvyslanectví ve Vídni a z Vídně potom přes Německo utekl do Ameriky. Od té doby, co byl v Americe a utekl jim, tak tady mu dělali soud a byl odsouzenej k trestu smrti, takže vůbec nepřipadalo v úvahu, aby se někdo z nás sem vracel. Na to nebyla ani myšlenka. I když mně se vždycky hrozně stýskalo. Hlavně ty první roky, já jsem furt otravovala povídkama o přírodě, o lese, o houbách, o vesnici a lidi na mě v Izraeli blbě koukali, nevěděli vůbec, o čem je řeč. Když pak přijeli známí z Čech a povídali, tak jsem se rozhodla nebo jsme se rozhodly s mámou, že se pojedeme podívat. Tihle lidi nás pozvali s mámou, tak jsme sem přijely, podívaly jsme se. To bylo koncem roku 90 a to já jsem si řekla: ,Tak. A já se vrátím.‘“