Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Anna Bittmanová (* 1929  †︎ 2011)

• narozena 24. listopadu 1929 v Košicích v židovské nenábožensky založené rodině

• v roce 1939 se přestěhovali do Vranova, poté do Michalovců

• dne 28. října 1942 deportace celé rodiny do sběrného tábora v Seredi, kde strávili více než rok

• otec prohlášen za hospodářsky významného Žida, návrat celé rodiny do Michalovců

• od října 1944 po porážce SNP se skrývali v lesních bunkrech v Tatrách

• styk s židovskými partyzány A. Pressburgerem, G. Eichlerem, A. Nirem

• v únoru 1945 osvobozeni vojáky Svobodovy armády

• 1955 dokončení studia medicíny, sňatek s Ladislavem Bittmanem

• 60. léta strávená v NDR

• 1968 emigrace do Izraele

• od 1990 žije opět v ČR

• 29. 11. 2011 zemřela

MUDr. Anna Bittmanová, rozená Schönová, se narodila 24. listopadu 1929 v Košicích jako nejmladší ze tří dcer v židovské rodině. Otec Martin Schön údajně pocházel z Moravy, cítil se jako Slovák a zároveň vyznával masarykovskou ideu čechoslovakismu. Otec pracoval v dřevozpracujícím závodě. Matka Hermína Róozová pocházela z nábožensky založené židovské rodiny usazené v Chustu na Podkarpatské Rusi. Maminka byla umělecky nadaná, vystudovala výtvarnou akademii v Budapešti, kde se také oba rodiče seznámili. „To bylo za první světové války. Maminka byla už tehdy polosirotek a její maminka, moje babička, která byla velmi pobožná židovka a měla asi osm dětí, je vydržovala tím, že vařila obědy pro vojáky a ti k ní chodili jíst. Maminka tam tehdy přivedla i tatínka, se kterým se seznámila, ale on nebyl ochotný si vzít klobouk k jídlu, takže mu tam velmi nekvetla pšenka.“ 

Rodina nepraktikovala židovské náboženství, ani své židovství nijak neprožívala. „Začala jsem chodit do židovské školy, která byla naproti nám. Ale já jsem nikdy to slovo doma neslyšela, já jsem nevěděla, co to je, a vůbec jsem se o to nestarala.“ Spíš než k víře vedl otec Schön své dcery k úctě k člověku. V rodině se mluvilo maďarsky, rodiče mezi sebou mluvili také německy. Slovensky se dcery naučily až ve škole.

Po vídeňské arbitráži v roce 1938 připadly Košice Maďarsku. Když bylo nejmladší dceři Anně přibližně deset let, byl vyhlášen Slovenský štát. Ke slovu se dostávaly gardy hlinkovců. Tehdy se také Anna setkala poprvé s protižidovskými náladami a se skutečností, že patří k židovské menšině. „My jsme šly s mojí prostřední sestrou po ulici, to už bylo, když přišli Maďaři do Košic, a blízko domu na nás nějaký velký kluk zakřičel: ‚Smradlavé Židovky,‘ a strčil do sestry. A já, jak jsem vztekloun, tak jsem vyskočila a dala mu pohlavek. A utíkaly jsme domů. Přišla jsem velmi rozrušená domů a povídám mamince, co se stalo. Já jsem mu tu facku dala, protože on říkal smradlavé, ale co jsou Židovky, to jsem nevěděla.“

Přibližně v roce 1939 se rodina z Košic přestěhovala do Vranova nad Topĺou a později do Michalovců. Důvodem bylo otcovo československé smýšlení, které nebylo po vůli hlinkovcům. V Michalovcích prožila rodina Schönova poslední relativně klidné měsíce. Otec pracoval v dřevařském průmyslu, Anna zde chodila do školy. „Mezitím Slováci zakázali Židům chodit do školy. Nevím jak, ale vytvořila se tam nějaká židovská škola a já jsem do ní začala chodit, a to už jsem věděla, že patřím k těm nevhodným pro společnost… V naší škole se neučilo podle nějakých pravidel nebo zákonů, ale každý nám řekl to nejlepší, co mohl.“

„Půjdeme všichni dohromady, když nás vyhostí, budeme někde jinde, ale spolu, celá rodina.“

Na jaře roku 1942 začínaly první deportace Židů ze Slovenska. První deportace se týkaly mladých dívek starších 18 let, tedy i Anniny nejstarší sestry Judity. Sestra se nejdříve skrývala „v komíně“ u křesťanské rodiny. „Vtom přišla jedna sousedka, křesťanka a Maďarka, a řekla rodičům, aby nepouštěli sestru nikam, že ona si ji vezme domů, že ji schová. Měla doma takový velikánský krb, komín, a do toho sestru posadila, a ta tam seděla celé týdny. V noci jsem já přelezla přes tři ploty za ní, v noci pouštěli sestru ven. Takže ona nikam nešla.“ Potom se sestra pokoušela deportaci oddálit rychlým sňatkem. Výzvu k nástupu do transportu však obdržel sestřin manžel. „Potom mého nového švagra tři dny po jejich svatbě povolali taky na práci na východ. Po válce jsme se dověděli, že tato skupina mužů byla poslána přímo do Osvětimi, měli stavět krematoria, a že všichni se vzbouřili a nesouhlasili s tím, nebyli ochotni to dělat, a že je zabili všecky. Za tím švagrem dodneška pláču.“

Rodiče se snažili hrozbu deportací oddálit i pokřtěním celé rodiny, vstříc jim vyšel řeckokatolický farář Ján Fedorko. „Přišel jeden řeckokatolický farář domluvit se s rodiči, on chtěl pomoci. Pan Fedorko zfalšoval křestní listy pro mé rodiče a nás děti pokřtil, a tím se možná odsunula ta doba nejhorší, kdy začaly první velké transporty.“ Anna Bittmanová se zmiňuje také o poválečném osudu tohoto statečného muže, otce pěti dětí – ­­v 50. letech byl uvězněn, není jí však známo, zda se z vězení nebo pracovního tábora vrátil. 

Situace se stávala stále vážnější, ani pozdní křest nemohl deportaci rodiny oddálit. Podnik, kde otec pracoval, byl arizován, arizátorem se stal bývalý šofér. Anna si chodila hrát se sousedními křesťanskými dětmi, jejichž maminka ji pozvala i k přenocování. Avšak Annina maminka rozhodla, že „půjdeme všichni dohromady, když nás vyhostí, budeme někde jinde, ale spolu, celá rodina.“

Dne 28. října 1942 nastoupila celá rodina do transportu, jehož cílem byl sběrný tábor v Seredi nad Váhom na jihozápadním Slovensku. Jednu noc před odjezdem do Seredi strávila rodina v jakémsi vězení, kde je našel Annin milovaný pes, vlčák Lord, který byl také „arizován“. „Když nás odvezli, tak pes nebyl uvázaný a utekl za námi, ale na ulici dělal takový randál, že přišli hlinkovci do vězení a řekli tatínkovi, že jestli nechce, aby ho odstřelili rovnou, ať psa někam odveze, a tatínek ho vzal k tomu arizátorovi.“

Po příjezdu do tábora v Seredi Anně nejdřív „strhli křížek z krku a odřezali copány, sestrám taky… Byly tam velké baráky, kde byly rodiny, mnoho rodin v jedné velké místnosti s patrovými pryčnami. Neženatí muži a mladé ženy měli zvláštní baráky.“ Všem byla přidělena práce – otec byl zaměstnán v dřevařské dílně, Annina maminka pracovala v dílně, kde se vyráběly drobné umělecké předměty, „malovala ozdobné držáky a kroužky na servítky“, Anna přebírala zeleninu a později pracovala ve výrobně překližky. „Všecko, co se tam vyrobilo, gardisti prodávali.“

V Seredi se Schönovi seznámili s mužem, který velmi napomohl tomu, že se konce války dočkala celá rodina. V Seredi byla skupina mladých mužů, příslušníků židovského sionistického hnutí Hašomer Hacair, kteří tábor v Seredi stavěli a s nimiž se rodina spřátelila. Šlo o Gabi Eichlera, Abrahama (tehdy Heinricha, zvaného Heinzi) Pressburgera a Akivu Nira (tehdy Karla Neufelda). „On (Nir) byl jeden z nejdůležitějších členů, byl o něco málo starší, byl vedoucí sionistického hnutí Hašomer Hacair, které potom mělo za úkol taky stavět bunkry, ale to už přišlo všecko později.“ Všichni tři mladí muži se později z tábora dostali, pravděpodobně přes nemocnici, připojili se k partyzánskému hnutí a Eichler s Pressburgerem zůstali s rodinou nadále ve styku. Gabi Eichler se po válce oženil s Anninou starší sestrou Martou.

Anna Bittmanová si není přesně jistá, jak dlouhou dobu rodina v táboře v Seredi strávila, šlo pravděpodobně o rok, maximálně půl druhého roku. Velmi důležitý je fakt, že právě v té době neodcházely z tábora v Seredi další transporty na východ. „Měli jsme velké štěstí, protože v té době, kdy jsme byli v Seredi, nešly zrovna žádné transporty, později jsme se doslechli, že tou dobou asi stavěli krematoria nebo byly přeplněné lágry, takže aspoň půl roku nebyl žádný transport. Když začaly transporty znovu, tak to nejhorší, co se mi zdálo na tom celém, bylo to, že tam bylo židovské vedení tábora, které zodpovídalo za pořádek, měli vybírat, kdo půjde do transportu. To se mi zdálo to nejšpinavější, co jsem kdy viděla.“ Po nějaké době se díky intervenci rodinného známého podařilo otce prohlásit díky jeho znalostem v oboru zpracování dřeva za hospodářsky významného Žida a bylo mu povoleno opustit tábor s celou rodinou. „Bývalý kolega mého tatínka, Čech, který měl buď vysokou pozici, nebo byl známý někoho, vyžádal si tatínka jako člověka velmi hospodářsky důležitého pro dřevařský průmysl. Jenže když chtěli tatínka propustit, tak on nechtěl bez rodiny. A na to mu řekl velitel našeho tábora, že pustí rodinu, když tatínek dopraví Singerovu mašinu na šití. Čili to tedy byla asi naše cena. Tatínek samozřejmě co nejrychleji dopravil naši singrovku, to bylo pro ty dílny, a my jsme odjeli zpět do Michalovců.“

Na jaře roku 1944 se Schönovi vrátili zpět do Michalovců, do svého předválečného bydliště. S postupem fronty a s tím, jak se československá armáda přibližovala k Dukelskému průsmyku, hlinkovci „odháněli Židy z východu na západní nebo střední Slovensko“. Tak se rodina dostala do oblasti Liptova, do obce Vitališovce asi deset kilometrů od Liptovského Mikuláše. V Liptovském Mikuláši Anna chodila do jakési svépomocné školy. „Tam na bývalém dvoře židovské školy jsme se scházeli, ty větší děti učily něčemu ty menší, tam jsem se naučila veškeré básně od Wolkera a veškeré písně od Wericha. Kdo co uměl, to učil ty mladší.“

„Hap ka mojre“

Jak již bylo řečeno, rodině Schönových se podařilo zůstat v kontaktu s mladými muži, pozdějšími partyzány, s nimiž se seznámili v Seredi. Tito mladíci, příslušníci židovského sionistického hnutí Hašomer Hacair, stavěli v lesích v horách bunkry a úkryty, které měly sloužit pro partyzány a osoby, které je nutno skrýt. Jeden z bunkrů se nacházel v Nízkých Tatrách u hory Baranec. Po porážce Slovenského národního povstání v říjnu 1944, kdy Židům hrozilo největší nebezpečí, přišel Gabi Eichler k rodině Schönových a vyzval je k odchodu do úkrytu. „Když bylo povstání, my jsme byli v té vesnici, kde jsme bydleli, tak najednou přijel v noci Gabi. ‚Honem se oblíkněte a jdeme do lesů. Přišli Němci.‘ Protože potlačili povstání. Možná proto byly poměry volnější, protože bylo povstání. Tak jsme se rychle oblékli a vzali jen to, co jsme měli po ruce. Tak jsme šli do těch hor do prvního bunkru.“

Následujících několik měsíců strávila celá rodina v různých úkrytech, bunkrech či srubech v horách. Z bezpečnostních důvodů se stěhovali z úkrytu do úkrytu. Jednou bylo potřeba v nedaleké vsi Konská vyhledat spojku, jakéhosi Karola, do akce se vypravila tehdy patnáctiletá Anna. „Gabi měl známého z jedné vesnice. To musím říct, že v těch vesnicích se nacházelo dost sedláků, lidí, kteří byli ochotni pomoci. Za povstání se vytvořily takové národní výbory, a kdo v tom národním výboře byl, tak ten byl rozhodně proti gardistům. Gabi znal jedno jméno a já jsem se tlačila do popředí, že půjdu dolů, protože by bylo nápadné, kdyby se objevil nějaký cizí muž ve vesnici, holčička se spíš ztratí. Když horko těžko souhlasili, že půjdu já, pro jistotu mě doprovodili až na kraj lesa, a potom si pamatuju takovou ohromnou stráň, to už jsme byli vysoko v horách. Došla jsem do té vesnice Konská a našla Karola.“

V úkrytech nebývali sami, jednu dobu se na stejném místě ukrývalo až jedenáct osob. Anna Bittmanová zmiňuje i různé partyzány, jednotlivce nebo skupiny, s nimiž sdílela úkryt. Po přestěhování do jednoho úkrytu se vždy začal stavět nový bunkr, či lépe srub. Zásoby měli částečně ty, které byly v původních bunkrech, navíc všechny zásoboval Gabi, který vždy v noci odcházel do vesnice. Počátkem března 1944 se Annin otec nečekaně setkal s kapitánem Svobodovy armády. Kapitán slíbil rodinu i ostatní ukrývané převést přes frontu, která stála pod Liptovským Mikulášem asi šest týdnů, do bezpečí a nazítří ke skrývaným vyslal spojku, židovského vojáka. „Jeden den, to si pamatuju, jsem s tatínkem pilovala dřevo. A jak jsme pilovali tou velkou pilou, já jsem najednou ve sněhu viděla něco bílého se pohnout. Stačila jsem tatínkovi jenom říct: ‚Pozor!‘ Teď byla chvilka velmi nepříjemná, velmi napnutá, protože to bílé nevědělo, jestli se má bát nás, a my jsme nevěděli, jestli se bát toho bílého, které se potom najednou pohnulo. Byl to kapitán, myslím, že se jmenoval Kováč, z československé armády… Na zpáteční cestě nám kapitán říkal, že pro nás pošle někoho, kdo by nás převedl přes tu frontu, frontovou linii, která se nehýbala. Přesně se domluvili, kterým směrem půjdeme, a rozloučili jsme se. Vydali jsme se přesně podle té dohody na cestu s těma osmdesátiletýma babičkama, které jsme měli taky u sebe, z těch jiných rodin tam byly, a šli jsme velkým sněhem, bylo to obtížné a dlouho to trvalo, a když jsme se už velmi unavili a babičky už nemohly, tak jsme si sedli na nějakém místě. Najednou slyšíme křičet nahlas, v lesích, kde my jsme šeptali: ‚Hap ka mojre, hap ka mojre.‘ Do té doby nikdo z nás nevěděl, co to je. Ale jelikož ten příchozí se ozýval, tak nám bylo jasné, že to musí být pro nás. A tak jsme se spojili s tím ‚Hapkamojre‘, a od té doby vím, že to v jidiš řeči znamená nebojte se.“

(poznámka: Hap ka mojre = Habe kein mojre; „mojre“ znamená v jidiš strach, původ z hebrejského „mora“)

„Uvěřit tomu, že někdo, kdo přežije Osvětim, by se šel na pražské věznici oběsit, to už bylo příliš moc na mě.“

Rodina se dostala nejdříve do Popradu, odkud pokračovali zpět do Michalovců, do posledního předválečného bydliště. Anninou největší touhou bylo učit se, během několika měsíců musela zvládnout učivo za několik zameškaných let, po zkouškách zamířila na gymnázium v Michalovcích. Otec opět pracoval v dřevozpracujícím závodě až do jeho znárodnění. Gabi a ostatní bývalí partyzáni odjeli do Izraele v rámci imigrační vlny zvané Alija Bet. 

Po maturitě na gymnáziu odešla Anna studovat medicínu do Prahy. Stala se členkou komunistické strany a navštěvovala schůzky komunistické mládeže. Zde se seznámila s Ladislavem Bittmanem, tehdy studentem vysoké školy politické, budoucím agentem rozvědky a ještě později agentem, který přeběhl na západní stranu. Anniným prvním manželem byl však Loňka Popov, syn ruského emigranta-bělogvardějce. S Popovem se po necelých dvou letech rozvedla a vzala si Ladislava Bittmana, budoucího otce své dcery Kateřiny. Studium medicíny dokončila roku 1955 v Košicích, následně se přestěhovala do Prahy.

Situace v padesátých letech, především silné protižidovské nálady v období procesu se Slánským, se Anny Bittmanové příliš nedotýkaly. „Já jsem byla ještě stále velmi komunistická. Když začaly tenkrát různé zprávy, že toho zavřeli a tamtoho zavřeli, to jsem slyšela a byla jsem pořád toho názoru, že ‚vyčistit, vyčistit‘. Protože jsou tam i špatní lidé. Nejhorší bylo to, že já jsem vždy říkala to, co si myslím, a mně se nic nestalo, proto jsem měla podezření, že když někoho zavřeli, že snad přeci jen něco udělal.“ Jistě nad ní držel ochrannou ruku manžel pracující na ministerstvu vnitra, navíc byla velmi zaměstnaná a současně matkou malé dcery, k níž později přibyl i syn. Přesto na ni proces se Slánským „udělal velký dojem a to byla jedna z prvních věcí, které mě začaly přesvědčovat o tom, že něco není v pořádku, naprosto, ani nahoře, a ne jenom jak jsem si já představovala, že někteří nejsou v pořádku.“ Proto v této době, jak sama říká, pomalu „prokoukávala“ – nedokázala si vysvětlit „zmizení“ instruktorů parašutismu, bratří Gordonových, kteří byli odstraněni pro údajnou špionáž, dále odvoz a internaci řádových sester, s nimiž se setkávala v nemocnici v Benešově, kvůli jejich náboženskému přesvědčení, a především zatčení lékaře dr. Brauna z nemocnice na Bulovce. „Jednoho dne jsem přišla do práce a všichni byli rozčileni, že policie odvedla doktora Brauna na Pankrác a s ním naši společnou sekretářku. Sekretářka nebyla Židovka. Po třech týdnech ji propustili a současně jsme se dozvěděli, že doktor Braun spáchal sebevraždu. Nikdy jsem se nemohla dovědět, kde je pohřben a jestli je pohřben, ale uvěřit tomu, že někdo, kdo přežije Osvětim, by se šel na pražské věznici oběsit, to už bylo na mě příliš moc. Přišla jsem domů a řekla jsem velmi sprosté slovo manželovi, kam si má strčit ty svoje komunisty.“

V roce 1961 byl Ladislav Bittman povolán do východního Berlína, kde měl být zaměstnán na velvyslanectví. Manželka Anna ho následovala a začala pracovat v nemocnici v Berlíně. Přes počáteční nechuť vycestovat právě do Německa na léta strávená v Berlíně vzpomíná ráda. „Když jsem jednou chtěla vykládat vtip, výborný vtip o Kohnovi a Grünovi, jak šli po ulici v Praze – všecky tváře zkameněly a já jsem myslela, že jsem řekla špatné slovo. Začala jsem tvrdit, že vtip je výborný, a ptala se, co jsem řekla špatně. Načež mi řekli velmi mrazivě, že oni o žádné vtipy o Kohnovi a Grünovi nestojí, že jim to vůbec směšné není, i kdyby to bylo nevím jak směšné. Čímž potěšili moje srdce… Když jsem se přeci jenom zmátořila z té hrůzy, že mám jet do Německa, tak jsem se rozhodla, že v Německu neřeknu nikomu ani slovo, že jsem Židovka, abych slyšela skutečné mínění lidí, jak já jsem zvyklá, jak já to chci, že nechci poslouchat nějaké jiné řeči. Takže tam nikdo nevěděl, že jsem Židovka. Proto mi dělalo strašně dobře na srdci, když mi vyhubovali kvůli tomu židovskému vtipu, který jsem nesměla říct.“

Počátkem roku 1963 byl manžel odvolán zpět do Čech, Anna Bittmanová zůstala v Německu, protože měla v nemocnici smlouvu na delší dobu. Manžel „si mezitím nechal v Čechách namluvit krásnou blondýnu“ a následně se nechala Anna Bittmanová na dálku rozvést. Rozhodla se zůstat s oběma dětmi v Německu, kde měla byt, jisté zaměstnání i přátele. V roce 1968 však ve východním Německu sílila protižidovská a protiizraelská propaganda v souvislosti s očekávanou šestidenní válkou v Izraeli. Osobně pro Annu Bittmanovou tehdy vše vyvrcholilo, když měla dcera napsat do školy slohovou práci o izraelské agresi. „Noviny psaly tak, že mi připadaly úplně jako ty slovenské nacistické noviny, nad tím jsem se velmi rozčilovala… Dcerka přišla domů ze školy a říká, že má napsat na zítřek slohový úkol o izraelské agresi. Asi to byla ta poslední kapka a já jsme nevěděla najednou, proč jsem dětem nemohla říct, co bylo všecko za války, nechtěla jsem je zatěžovat, a teď za jednu noc nemůžu vysvětlit, co bylo a jak strašně se mě válka dotkla.“

„Nemyslím, že to byl špatný život, byl ale trochu rušný, trošku namáhavý.“

Na jaře roku 1968, kdy v Praze probíhalo pražské jaro, plánovala Anna Bittmanová cestu a vystěhování do Izraele. V létě se sešla s Akivou Nirem, s nímž se seznámila v Seredi a který ji přesvědčil k cestě do Izraele. Následně se v Rumunsku potkala se sestrou, se kterou se dvacet let neviděla, a se švagrem Gabi Eichlerem. A poté přes Rumunsko a Vídeň vycestovala i s oběma dětmi do Izraele. „A oni (sestra s Gabim) už věděli, že mě berou s sebou, jenom já jsem to nevěděla, a celý Izrael to taky věděl.“

Po příjezdu do Izraele v létě 1968 začala okamžitě pracovat v nemocnici – „jenom se pohádali v nemocnici mezi sebou, jestli mám pracovat na chirurgii, nebo ortopedii.“ Její specializací byla chirurgie. Pracovala v nemocnicích v Naharii a později v Poria u města Tiberias. Během své praxe často operovala vojáky raněné v izraelsko-arabských válkách. V Izraeli strávila Anna Bittmanová celkem 25 let. V roce 1990, při první návštěvě prezidenta Václava Havla v Izraeli, se setkala se svým prvním manželem Loňkou Popovem a následně ho navštívila v Praze. V tomto roce se v důsledku války v Perském zálivu do Prahy přestěhovala nejdříve Kateřina, dcera Anny Bittmanové, o několik let později se i Anna Bittmanová vrátila nastálo do Čech. Svůj pestrý život hodnotí Anna Bittmanová vcelku jednoduše: „Nemyslím, že to byl špatný život, byl ale trochu rušný, trošku namáhavý.“

Rozhovor natočila a příběh pamětnice zpracovala Andrea Jelínková (2009)