„Tak jsme byli v té poslední kolibě a byla velká, velká zima a my už jsme neměli vůbec žádné jídlo. Jeden den si pamatuji, v tom velkém sněhu jsem s tatínkem pilovala dřevo pro tu naší vatru na zatápění, to se topilo v komíně. A jak jsme pilovali, jeden táhnul, druhý táhnul tu velikou pilu, tak jsem najednou uviděla ve sněhu něco bílého. Nestačila jsem než říct tatínkovi: ‚Pozor!‘ Teď byla chvilka velmi nepříjemná, velmi napnutá, protože to bílé nevědělo, jestli se má bát nás, a my jsme nevěděli, jestli se máme bát toho bílého, které se potom najednou pohnulo. Byl to kapitán, myslím, že se jmenoval Kováč, z československé armády. Zapomněla jsem říci, že fronta se zastavila před Mikulášem na šest týdnů, stála tam fronta, a proto byly ty potíže, že se nemohlo chodit dolů a nemohlo se dobře obstarat jídlo. Teď se objevil ten kapitán. On se šel jako výzvědník podívat nahoru do hor, jestli jdou Němci, jestli je vidět, prostě na výzvědy. Ptal se nás, jestli nevíme něco, tak jsme ho namířili tam, kde měli ti naši partyzáni vyhlédnuté místo, zvlášť vysoké, kde se dívali dolů na vesnici, jestli nejedou Němci nebo nějaký přepad do hor.“
„My jsme šly se sestrou po ulici a blízko domu na nás nějaký velký kluk zakřičel: ‚Smradlavé Židovky,‘ strčil do sestry. A já, jak jsem vztekloun, tak jsem vyskočila a dala mu pohlavek. A utíkaly jsme domů. Přišla jsem velmi rozrušená domů a povídám mamince, co se stalo. Ale já jsem mu tu facku dala, protože říkal smradlavé, ale co jsou Židovky, to jsem nevěděla.“
„Tak jsem se vrátila z Izraele zpět a myslím si, že jsem měla celkem velmi zajímavý a dobrý život, nemůžu si stěžovat, jen byl trošku příliš rušný a trošku namáhavý. Ale někdo se mě zeptal, kým se vlastně cítím, jakou mám identitu – slovenskou, českou, židovskou, německou, izraelskou? A to jsem musela honem říci, že cítím se jenom člověkem.“
„Nejdřív sebrali tatínka, seděl asi týden. To snad není ani důležité o tom mluvit, nikdo se nic nedozvěděl, proč a jak. Ale možná, že chtěli peníze, které jsme my stejně neměli. Ale asi dva tři měsíce potom začali brát i ostatní, kteří třeba byli pokřtěni nebo měli nějakou úlevu. Tak přijeli i pro nás. To bylo ve čtyřicátém druhém a můžu to říct přesně, protože to bylo osmadvacátého října 1942. Zavřeli nás na noc do věznice a ráno jsme byli odvezeni. Vůbec si nepamatuji tu cestu. Určitě jsme byli s nějakou stráží, s hlinkovci. A to je pro mě velmi důležité říci, že já jsem vlastně Němce na Slovensku v celé té záležitosti protižidovské nikdy neviděla, tam nebyla noha německá, leda někdo, kdo byl obyvatelem, a ti se do toho nemíchali, to bylo všechno od Hlinkovy gardy, od Slováků. Tak ti nás vzali do toho lágru.“
„Nějaký bývalý kolega mého tatínka, Čech, který měl buďto vysokou pozici, nebo byl sám známý někoho, si vyžádal mého tatínka jako velmi hospodářsky důležitého pro dřevařský průmysl. A povedlo se mu dostat tatínka ven, jenomže když ho chtěli propustit, tak tatínek odmítl bez rodiny odejít. Na to mu řekl Vašina, velitel tábora, že pustí rodinu, když tatínek dopraví Singerovu mašinu na šití. Čili to je asi naše cena. Tatínek samozřejmě nejrychlejším způsobem dopravil naši malou singrovku, to bylo pro ty dílny, a my jsme dojeli zpět do Michalovců.“
Anna Bittmanová, rozená Schönová, se narodila 24. listopadu 1929 v Košicích v židovské nenábožensky založené rodině. Po příchodu Maďarů do Košic se rodina postupně stěhovala, žili ve Vranově nad Topľou a později v Michalovcích. Celá rodina byla v říjnu 1942 odvezena do sběrného pracovního tábora v Seredi. Tam se seznámili se skupinou mladých Židů, mj. Akivou Nirem, Abrahamem (Jindřichem) Pressburgerem a Gabi Eichlerem, kteří se později stali partyzány. V táboře v Seredi strávila rodina více než rok, poté se je otci podařilo z tábora odvést, protože byl prohlášen za hospodářsky významného Žida. Začátkem roku 1944 se rodina vrátila do Michalovců. Po několika měsících se přestěhovali k Liptovskému Mikuláši. V říjnu 1944, po porážce Slovenského národního povstání, se s pomocí židovských partyzánů skrývali v bunkrech vybudovaných v horách. V březnu 1945 byla celá rodina vysvobozena vojáky československé armády. Po válce Anna vystudovala lékařskou fakultu v Praze a Košicích, seznámila se s budoucím manželem Ladislavem Bittmanem a počátkem 60. let ho následovala do NDR, kde tehdy ve státních službách pracoval. Po rozvodu zůstala s dětmi v NDR, odsud roku 1968 v důsledku protiizraelských nálad emigrovala do Izraele. Žila tam až do 90. let, poté se vrátila do České republiky. Paní Anna Bittmanová zemřela 29. 11. 2011.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
