Věra Biněvská-Holuběva

„To byla hrůza. Vzpomínám, že jsme měli i strach, protože některé maminky nevydržely a jedly i své děti. (Tam u vás v sousedství?) Ano, říkalo se to, že jedly děti. Měli jsme strach, báli jsme se vyjít ven. Na jaře, když jsme neměli co jíst, tak jsme jedli květ akátu. Nebylo mi po něm dobře. Dodnes pamatuji, jak to bylo nepříjemné. Měl takovou nepříjemně sladkou chuť. To bylo ještě v Pohorile, kde jsem se narodila. Blízko Šepetovky.“

„Mladí vojáci nás brali jako sestřičky, starší vojáci nás brali jako děti. Dobře se o nás starali. Nikdo nám nikdy neublížil, nikdo na nás nic nechtěl... jako na ženách. Byly jsme ještě malý holky a vůbec nás ještě nezajímali kluci, muži, vojáci. Zajímala nás jen práce, práce. Chtěly jsme jen pracovat a nějak pomoct, aby co nejdříve skončila válka. Na to jsme pořád myslely a snažily se.“

„Když jsem byla adoptovaná, napsali mi, že jsem Ruska, mám ruské občanství, jsem po otci Holubeva Arkaděvna, po otci – on byl Arkadij. Mluvila jsem rusky dobře, tak kdo nevěděl, nepoznal by, že jsem Češka. Radši jsem o tom neměla mluvit. (Takže jste musela popírat i svou identitu?) Ano. Dokonce i první manžel, když jsem ho chtěla opustit a rozejít se s ním, protože už to dál nešlo, tak mi řekl, že když ho opustím, řekne svému tatínkovi, aby o mně řekl, že jsem špionka, a prý uvidím, co se mnou bude. Tak jsem musela mlčet.“

„Tak ta jednotka tam (v Buzuluku, pozn. aut.) už nemohla zůstat a přestěhovala se do Jefremova, v Tulské oblasti. A v Jefremově se organizovala 2. paradesantní brigáda. Mně už tam bylo čtrnáct, tak už mě vzali do armády. Já jsem se prosila celý život v Buzuluku, já jsem pořád panu podplukovníku Svobodovi říkala, aby už mě vzal, a on se smál, on byl takový legrační, dělal si ze mě vždycky legraci, dal mi bonbonek a řekl: ,Tady máš a uklidni se.‘ Ale já říkám: ,Ne, já chci bojovat.‘ Mě to uráželo, ty bonbony. A když Svoboda říkal, jsi malá, ještě jsi nevyrostla, tak já druhý den stála na špičkách a říkám: ,Pane podplukovníku, já už jsem tak vyrostla, já už tam chci, jak sestřička Vanda.‘ “

„Pak v Sokolově museli bojovat, nesměli ustoupit, museli zadržet Němce, aby neprošli přes Mžu, řeku Mžu. A v centru byl kostel a ten byl jako taková hranice. Odtamtud šli Němci a oni z téhle strany. A někde tady bylo velitelství a Vandička chránila to velitelství. Všechno, co viděla, musela hlásit na velitelstvo, tamti jeli atd. A bylo to asi 150 metrů od Němců, střílelo se, byla to hrůza. To už byla taková opravdová válka. A pak k ránu dostali příkaz přejít přes Mžu, odstoupit, a na sestru zapomněli. Ona byla v sněhovém okopu, protože musela být schovaná, takže na ni zapomněli a vzpomněli si až ráno. A pak se vrátili a ona už byla chudák skoro zmrzlá. Ona se potom asi dostala do nemocnice, byla nemocná a já nevím, jestli byla někde v nemocnici, nebo prostě léčila se nějaký čas, než se dostala dohromady.“

„A zrovna v ten čas vypuklo Slovenské národní povstání, proto jich tam přehodili, tam oni už byli jako partyzáni. Nejdřív bojovali, ale neuspěli v tom, protože jich bylo málo. Nevydrželi to, tak museli přejít přes Chabenec a přejít na partyzánský způsob boje. Ona (sestra Vanda Biněvská, pozn. aut.) pak byla jako partyzánka, ona byla taková statečná. Když potřebovali jít na průzkum do vesnice, kde byli fašisti, tak ona vždycky první: ,Já půjdu.‘ Tak chodila na průzkum, přinášela zprávy o Němcích, co se potřebovalo, co se kde dozvěděla, a nosila také nějaké potraviny, no, co potřebovali. A chodila tam v civilu, to jinak nemohla, protože tam všude byli Němci. A jednou ji chytili.“ „U jakých byla partyzánských jednotek?“ „No to si nepamatuju. Myslím, že to byla jednotka Stalin.“ „A kdy ji teda dostali?“ „V březnu. Ona jak měla ten ischias, tak měla pořád bolesti a obrátila se asi někam k doktorovi, vím, že jí bylo zle, a oni ji chytli. Nevěděli, kdo ona je, protože byla v civilu, a kromě toho, to už byl takový čas, že oni sami se museli zachraňovat. Protože oni viděli, že bude konec války, a museli utíkat. Tak možná proto jí se podařilo nějak utéct. To bylo její štěstí. A nějaká paní, jestli to byla pracovnice nebo kdo, tak jí pomohla utéct.“ „A kde ji věznili?“ „V Banské Bystrici.“

„Sestřička se nejdřív vyučila jako zdravotní sestra. A pak, když prokázala vysoký výsledky ve střelbě, tak ji poslali do snajperského kurzu.“ „Takže jako odstřelovačka?“ „Ano, odstřelovačka. Tři měsíce se tam učila na kurzu, byly jenom dvě ženy, ve všech brigádách v celém československém sboru byly jenom dvě snajperky. Bylo to asi tak do 30. ledna 1943. Pak oni odjeli odtamtud, z Buzuluku, na frontu, ta první brigáda. A zůstaly tam rodiny s dětmi, protože kdo bydlel v Sovětském svazu, tak se hlásil s rodinami. A kdo byl v takovém věku, že mohl být odvedený, tak šel do armády, a starší, rodiče, maminky nebo kdo nemohl ze zdravotních důvodů, tak taky pracovali v té brigádě. To už byl náhradní pluk, když odjela první brigáda na frontu. Tak ti starší pracovali v kuchyni, v prádelně, všechny pomocný práce dělali.“

„A v 2. paradesantní brigádě jsme cvičily jako ostatní, i když jsme byly elévky – byly jsme dvě takové, Sylva Laštovičková a já. My jsme nebydlely v kasárnách, možná proto, že jsme byly elévky. Bydlely jsme doma, s maminkou, v rodině. Ale každé ráno v šest hodin jsme musely být tam v kasárnách a cvičení začínalo jako pro všechny. My jsme musely projít ten základní vojenský výcvik, střílení, pušky a parašutistický výcvik. My jsme všechno zvládly a byly jsme tak štastné, že nás pustili mezi dospělé. Bylo to těžké, ale všechno jsme to zvládly.“