Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Biněvská-Holuběva (* 1929)

• narozena 20. 9. 1929, Umaň, Ukrajina (sestra Valentina Biněvská se narodila 27. 9. 1925)

• 1942 - rodina Biněvských-Morozovičových přijíždí do Buzuluku, kde se formuje první československá samostatná vojenská jednotka pod velením Ludvíka Svobody

• 29. ledna 1944 nastupuje v Jefremově do výcviku jako vojín-elév

• 17. 8. 1944 převedena jako radiotelegrafistka k 1. československému spojovacímu praporu

• září–říjen 1944 - vysílá s radiotelegrafickou stanicí u Dukly

• 17. května 1945 projíždí v rámci slavnostní přehlídky na počest vítězství nad fašismem Prahou

• květen–listopad 1945 - pracuje na ministerstvu národní obrany a navštěvuje večerní školu

• listopad/prosinec 1945 - odjíždí navštívit generála A. P. Golubeva do Lvova, další okolnosti jí nedovolí vrátit se do Československa

• 1945–1993 - žije ve Lvově a v letech 1953–1955 ve Vídni

• v roce 1993 se definitivně vrací do České republiky

Text: Macourková Anna 

Osudy rodiny Biněvských jsou spojené se vznikem 1. československé jednotky v Sovětském svazu a obecně s boji na východní frontě během druhé světové války. Věra Biněvská-Holubeva byla jednou z těch statečných dívek, které i přes svůj nízký věk narukovaly do armády a zúčastnily se těžkých vojenských operací po boku mužů. Do svého vyprávění zahrnula i osudy své starší sestry Vandy, která zemřela v roce 1991.

Průlomem tradiční představy, že do armády ženy nepatří, se stala první světová válka. Tehdy poprvé, aniž by musely skrývat svou totožnost, nastupovaly ženy v řadách dobrovolnických oddílů do bojů. Skutečný zlom ale představovala druhá světová válka, kdy se role žen zdaleka neomezovala jen na vykonávání zdravotnické služby. V období let 1939–1945 ženy působily jako spojařky, tankistky, pilotky, špionky či odstřelovačky (snajperky). V pomocných jednotkách, které armádě zajišťovaly určité zázemí, působily pradleny, pekařky nebo opravářky porouchaných zbraní a strojů. Nejvíce ženských příslušnic měla Rudá armáda, ve které ženy mohly zastávat téměř všechny vojenské funkce. Ženy, které byly československými občankami nebo je k Československu vázal jiný vztah, byly nasazeny v bojích na Středním východě, v Jugoslávii, v Anglii a v Sovětském svazu. Ty, které vstoupily do 1. československého samostatného polního praporu v Buzuluku v Sovětském svazu nebo vstupovaly průběžně do nově vznikajících brigád československé armády, se na území SSSR ocitly z nejrůznějších důvodů. Některé patřily mezi emigrantky z nacisty vytvořeného Protektorátu Čechy a Morava, jiné zastihla válka při pobytu v zahraničí. Do československých jednotek vstupovaly i uprchlice z Podkarpatské Rusi nebo volyňské Češky. Sestry Věra a Vanda Biněvské patřily mezi ty dobrovolnice, jejichž rodiny již delší dobu žily v SSSR.

Věra Biněvská pochází z rodiny s velmi pestrými osudy. Její matka Růžena Biněvská, rozená Hamerníková, se narodila v roce 1900 na Ukrajině ve městě Slavuta a měla ještě šest sourozenců. Tato početná rodina však žila převážně na Třeboňsku, kromě otce Jana Hamerníka, který pracoval jako správce na hospodářství knížete Sangušky na Ukrajině. Růžena se v roce 1917 provdala za Nikonora Biněvského, který také pocházel z Třeboňska, a vzápětí odjela s novomanželem za svým otcem Janem Hamerníkem. Vypuknutí ruské revoluce v témže roce přimělo Jana Hamerníka k návratu do vlasti, ale jeho dcera Růžena, provdaná Biněvská, onemocněla tyfem a na Ukrajině zůstala. „V Rusku vypukla revoluce a to nebyl vhodný čas na to, jezdit sem a tam. Dědovi se ještě podařilo odjet, ale maminka onemocněla a byla v takovém stavu, že nemohla jet. Tak tam zůstala s manželem a svojí sestrou Mařenkou.“ Manželé Biněvští se na Ukrajině usadili natrvalo. V Umani se jim narodily postupně tři děti – v roce 1919 syn Mikuláš, roku 1925 dcera Valentina, křtěná Vanda, a v roce 1929 nejmladší Věra. V roce 1934 zemřeli jak Nikonor Biněvský, tak nejstarší syn Mikuláš, oba na tuberkulózu, a paní Růžena se za dva roky znovu vdala za Luciana Morozoviče, který pracoval jako lesní úředník. Brzy přišel na svět Kazimír, zvaný Mirek. Věra Biněvská začala v Umani chodit do školy. „Česky jsme nesměli mluvit, ani doma. Nikdo nesměl vědět, že jsme Češi. Mělo to svůj důvod. Na Ukrajině žila i maminčina sestra s manželem, který byl Polák. Jeho zavřeli a tetu vystěhovali s dětmi do Kazachstánu. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, tak jsme utekli pryč.“ Krátce před vypuknutím druhé světové války v Evropě se tedy rodina Biněvských-Morozovičových přestěhovala do Koltubanky, železničního uzlu v Orenburské oblasti. V Koltubance, která se nacházela asi 25 kilometrů od Buzuluku, zastihly rodinu Biněvských první prožitky z války: „Přes Koltubanku jezdily vlaky s raněnými, tak jsme jako děti běhali a nosili jim vodičku, protože někdy tam ty vlaky stály několik hodin. Chodili jsme i do lesa a sbírali jim ostružiny.“

Do Buzuluku

Dne 17. ledna 1942 sovětský rozhlas zveřejnil ve svém vysílání výzvu pro všechny občany Československa zdržující se zrovna na území SSSR, aby se hlásili do československé jednotky, formující se v Buzuluku pod velením pplk. Ludvíka Svobody. Do tohoto jihouralského města se začaly sjíždět celé rodiny emigrantů, uprchlíků nebo těch, kteří v sovětských zemích delší dobu pobývali. Utvoření prvního československého samostatného polního praporu umožnila československo-sovětská úmluva z 18. července 1941. Vojáci, kteří utekli v roce 1939 z protektorátu do Polska a po jeho porážce do SSSR, kde mnozí z nich prošli i gulagem, konečně mohli najít uplatnění. Ačkoliv československé armádní předpisy nedovolovaly účast žen v armádě, nové válečné podmínky a především vzor Rudé armády, kde se ženy zcela běžně objevovaly ve vojenských funkcích, tato nařízení překonaly. Zejména se o to osobně zasloužil pplk. Ludvík Svoboda. Rodina Biněvských se do Buzuluku, který byl nedaleko od Koltubanky, také vydala: „Maminka hned řekla, že se také přihlásíme.“

Jako první narukovala do armády starší sestra Vanda, které v té době bylo šestnáct let. Maminka Růžena Biněvská se stala hospodářkou ve velitelském domě pplk. Ludvíka Svobody, kde zároveň celá rodina bydlela. Věra Biněvská si tak pamatuje na mnoho osobností, které do velitelského domu chodily – např. na Sergeje Ingru, na Heliodora Píku, Zdeňka Fierlingera, Klementa Gottwalda s manželkou a další. „Maminka je ubytovala a starala se o všechny. A my jsme tam bydleli taky.“ Jediná, která nebydlela s rodinou, nýbrž v buzuluckých kasárnách, byla sestra Vanda Biněvská.

Snajperka Vanda

Vanda Biněvská (narozená 27. 9. 1925 v Umani na Ukrajině) se do čs. jednotky v Buzuluku přihlásila 27. února 1942. Nejprve musela absolvovat základní výcvik, který byl stejný jako u mužů. K tomuto základnímu výcviku patřila střelba, hod granátem, kopání zákopů atd. (podle publikace vydané Českým svazem bojovníků za svobodu Ženy bojující v zahraničních jednotkách za druhé světové války). Jak vypadal denní režim v základním výcviku se také můžeme dočíst ve výše zmíněné publikaci: „Podle rozkazu z 28. 2. 1942 vstávaly v 6:00 a v 7:00 nastupovaly do zaměstnání, které trvalo s polední přestávkou do 18 hodin. Vycházka byla mezi 19. a 20. hodinou, jen občas dostaly přesvečerku do 23 hodin. K předepsanému úboru patřila vojenská košile s vázankou a vojenská blůza, jejíž horní knoflík si směly ponechat rozepnutý, dlouhé kalhoty se spinkami a šněrovací boty. Vlasy si musely upravovat tak, aby účes nenarušil vzhled stejnokroje.“ (Ženy bojující, str. 21) Věra Biněvská potvrzuje, že výcvik byl opravdu tvrdý: „Cvičily stejně jako vojáci. Ony se navíc snažily, aby nikdo neřekl, že to jako ženský nezvládnou.“ Vanda po absolvování základního výcviku nastoupila do odborného zdravotnického kurzu a byla vyškolena jako zdravotnice. Díky svým vynikajícím střeleckým schopnostem však byla zařazena do odstřelovacího kurzu a stala se tzv. snajperkou (další československou snajperkou byla Marie Ljalková, později vyznamenaná za svou účast v bitvě o Sokolovo). „Sestřička se nejdřív vyučila jako zdravotní sestra. A pak, když prokázala vysoké výsledky ve střelbě, tak ji poslali do snajperského kurzu. Tři měsíce se tam učila na kurzu, byly jenom dvě ženy, ve všech brigádách v celém československém sboru byly jenom dvě snajperky. Bylo to tak do 30. ledna 1943. Pak odjela první brigáda z Buzuluku na frontu.“ Vanda Biněvská se s prvním čs. samostatným praporem vydala v lednu 1943 na strastiplnou cestu z Buzuluku do Charkova a kromě ní bylo v jednotce ještě 37 žen. Trasu Buzuluk–Charkov museli vojáci částečně ujít pěšky, neboť od určitého úseku byla trať zničena ustupujícími Němci. Zbývajících 350 kilometrů ušla jednotka za deset nocí. Podle vzpomínek své sestry Vandy popisuje Věra Biněvská tento pochod takto: „Byla strašná zima. Ve dne nemohli jít, protože se bombardovalo. Byl sníh a bláto. Každý si musel nést své věci, snajperská puška byla velmi těžká, protože má optický přístroj. K jídlu byly různé kaše, zkrátka to, co se mohlo uvařit v polní kuchyni.“

První vojenskou zkouškou se pro všechny vojáky prvního čs. polního praporu stalo v březnu 1943 Sokolovo. Vanda Biněvská se této bitvy zúčastnila jako snajperka-pozorovatelka u velitelského štábu. Jejím úkolem bylo střežit velitelství a hlásit pohyby nepřítele: „V Sokolově nesměli ustoupit, museli zadržet Němce, aby neprošli přes řeku Mžu. V centru byl kostel a ten byl jako taková hranice. A někde tam bylo velitelství a Vandička ho měla chránit. Všechno, co viděla, musela hlásit na velitelství. Bylo to asi 150 metrů od Němců, střílelo se, byla to hrůza. Viděla, jak umírají její kamarádi, jak přes ně jezdí tanky, a ona jim nemůže pomoci. To už byla taková opravdová válka.“ V Sokolově přišla Vanda málem o život: „K ránu dostali příkaz přejít přes Mžu, odstoupit, a na sestru zapomněli. Ona byla v sněhovém okopu, protože musela být schovaná, takže na ni zapomněli a vzpomněli si až ráno. Když se vrátili, ona už byla chudák skoro zmrzlá.“ Vanda Biněvská se musela nějaký čas léčit a k jednotce se připojila až později v Jefremově.

Náhradní pluk

V době, kdy Vanda Biněvská odjela s prvním čs. polním praporem blíž k frontě, Věra s maminkou Růženou a mladším bratrem Mirkem zůstala v Buzuluku, kde pokračoval výcvik tzv. náhradního pluku. Velitelem náhradního pluku se stal npor. Jaroslav Dočkal. Dobrovolníci žili v Buzuluku s rodinami: „Kdo byl starší nebo nemocný, tak pracoval v kuchyni nebo v prádelně nebo jiné pomocné práce.“ Věra navštěvovala v Buzuluku základní školu, pomáhala mamince ve velitelském domě a starala se o mladšího bratra Mirka. Její touhou však bylo vstoupit do armády stejně jako její starší sestra: „Já jsem prosila celý život v Buzuluku pana podplukovníka Svobodu, aby už mě vzal, a on se smál, dělal si ze mě vždycky legraci, dal mi bonbonek a řekl: ,Tady máš a uklidni se.‘ Ale já říkám: ,Ne, já chci bojovat.‘ Mě to uráželo, ty bonbony. A když Svoboda říkal, jsi malá, ještě jsi nevyrostla, tak já druhý den stála na špičkách a říkám: ,Pane podplukovníku, já už jsem tak vyrostla, já už tam chci, jak sestřička Vanda.‘ “ Její příležitost přišla až v Jefremově, kam se náhradní pluk vydal z Buzuluku na přelomu let 1943/1944. „V Jefremově už mně bylo čtrnáct let a už jsem mohla nastoupit.“ Věra sice ještě nebyla plnoletá a do armády by tedy vstoupit neměla, ale jako některé další nezletilé děti, ani ona už nemohla chodit do školy a možnost cvičit jako ostatní vojáci pro ni měla význam. Věra byla odvedena v Jefremově jako vojín – elév (učeň) dne 29. ledna 1944.

V Jefremově

V Jefremově Věra absolvovala základní výcvik. „Jako elévky jsme nebydlely v kasárnách, ale doma. Ale ráno v šest hodin jsme už musely být na cvičišti a měli jsme výcvik jako ostatní – střelba atd. Byly jsme tak šťastné, že jsme to zvládly.“ Veškeré chvíle přitom trávila s další mladou vojínkou Sylvou Laštovičkovou. Zároveň se v Jefremově formovala 2. paradesantní brigáda, kam pochopitelně narukovaly i ženy. Věra také absolvovala parašutistický výcvik, ale nakonec jí seskok nebyl povolen: „Když jsme měly vše připravené k seskoku, tak přišli, že nemůžeme skákat, že nejsme plnoleté a nemáme souhlas. Jak jsme brečely?!“ Po základním výcviku byly obě dívky – Věra i Sylva přiděleny do radiotelegrafického kurzu a v srpnu roku 1944 mohly být od náhradního pluku převedeny k 1. československému spojovacímu praporu. 

V Jefremově narukovala do vzniklé 2. paradesantní brigády v roce 1944 i Vanda Biněvská, která se mezitím uzdravila z vleklé nemoci, způsobené dlouhým pobytem v sněhovém okopu u Sokolova. Tentokrát měla pracovat jako zdravotnice. Do 2. paradesantní brigády se hlásili ve velké míře Slováci uprchnuvší ze Slovenského štátu a hledající vojenské uplatnění. Za jednoho z nich – Juraje Vielošíka – se Vanda v Jefremově provdala. Krátce po válce se ale rozvedli. Příslušníci 2. paradesantní brigády se v květnu 1944 z Jefremova přestěhovali blíž k frontě – do Sadagury.

Při náhradním pluku byl již v Buzuluku zřízen dětský domov, kde bydlely děti vojáků bojujících na frontě a váleční sirotci. Spolu s náhradním plukem se dětský domov přestěhoval do Jefremova, kde se počet zde umístěných dětí pohyboval okolo 40. Pracovala zde i maminka Vandy a Věry, Růžena Biněvská, která byla také v Jefremově odvedena 29. ledna 1944 jako vojín, nebo maminka Věřiny kamarádky Sylvy Laštovičkové.

Dukla

V srpnu 1944 byly spojařky s ostatními převeleny blíž k frontě – k Dukle. „V srpnu nás přemístili do oblasti Dukly. Pobývali jsme v okolních vesnicích - v Krasne, Bóbrce... Když nastal nástup do průsmyku, 20. září, tak jsme byli ve Zboiské. Dnes už je to předměstí Dukly. Střílelo se přes takový val. Pokud jsme ještě neviděly, že někoho zastřelili, tak jsme se nebály, byly jsme takové statečné. Ale když jsme viděly, jak dopadli ti, které ta střela trefila, jejich zmrzačená těla, tak jsme dostaly strach. Se Sylvou jsme bydlely v napůl rozbořeném domečku. Když se někam jednotka přemístila, hned jsme stavěly stanici a navazovaly spojení. Ve Zboiské nás poslali na ústřednu, ale to se nám nelíbilo, protože tam se pracovalo telefonicky, a nás víc bavila morseovka. Ale to trvalo jen chvíli, pak se postavila radiostanice a my šly pracovat jako radiotelegrafistky. Pracovaly jsme v noci, protože to se pracovalo s morseovkou. A naši radisti se aspoň mohli vyspat.“ Ze Zboiské byly obě spojařky přemístěny do Krosna, ležícího asi 30 kilometrů od Dukly. Zde Věra Biněvská pracovala až do konce ledna 1945 a udržovala spojení s Duklou. Z letiště v Krosně odlétali také výsadkáři na Slovensko, mezi nimi i Vanda Biněvská. „Poštěstilo se nám, že jsme se s Vandičkou viděly před odletem. Pětkrát se museli vrátit, nebyly podmínky, aby je na letišti Tri duby vysadili. Ale nakonec se jim to podařilo.“

Výsadkářky na pomoc Slovenskému národnímu povstání

Vojáci 2. paradesantní brigády se bojů na Dukle zúčastnili jen zezačátku. „Nejdřív je chtěli nasadit do boje. Ale pak se rozmysleli, že jich je škoda, a využili je jinak. Poslali je na Slovensko.“ Akcí na pomoc Slovenskému národnímu povstání se z 2. parabrigády zúčastnilo celkem 15 žen, včetně Vandy Biněvské, která byla nasazena jako zdravotnice. „Nejdřív bojovali, ale neuspěli v tom, protože jich bylo málo. Nevydrželi to, tak museli přejít přes Chabenec a přejít na partyzánský způsob boje.“ Vanda Biněvská se nejprve připojila k partyzánské skupině Jegorova a s ní zažila náročný přechod přes horský hřbet Chabenec. V rozhovoru, který Vanda Biněvská poskytla novinářům a jehož část je zveřejněna na internetových stránkách Ženy bojující, vzpomíná na ústup do hor: „U Sokolova jsem zažila hrozné pochody, ale s pochodem na horských hřbetech na Chabenec je nelze srovnat. Byli jsme při něm přepadeni Němci. Naše brigáda se probojovala a k večeru se dostala k partyzánské skupině Jegorova. Protože se však nepřítel objevil v blízkosti, byli jsme nuceni přejít na druhou stranu Chabence. Namáhavý pochod trval tři dny a noci. (...) Mezi námi byl zkušený velitel plk. Asmolov, dále Jan Šverma, Rudolf Slánský atd. (…) Další den se brigáda vydala na pochod – pochod smrti k Ďumbieru. Šplhali jsme po příkré stráni za nepříznivého postavení. Němci byli na kopcích, zatímco my v dolině v odkrytém terénu. V poledne jsme se dostali na protější hřeben hory. Celou noc jsme po něm šli. Ten strašný pochod si vyžádal asi 60 životů. Vyčerpáním při něm zahynul i poslanec Jan Šverma.“ (Zdroj: Článek Jedna z nich. Osobní archiv Evy Rydelové). Věra Biněvská potvrzuje, že přechod přes Chabenec patřil zřejmě k nejnáročnějším akcím na slovenském území: „Vyprávěla mi, jak to bylo těžké. Byla zima, vítr, mráz. Sníh byl zledovatělý, museli se držet za ruce a kdo se nedržel, tak spadl. A hodně tam zahynulo lidí. Nespali několik nocí. Kdo usnul, tak ten už nevstal. Později Vanda psala, že si tam na chvíli zdřímla, ale naštěstí ji někdo vzbudil.“ Vanda se ochotně hlásila i na průzkumy do vesnic a opatřovala jídlo pro partyzány. „Ona byla taková statečná. Když potřebovali jít na průzkum do vesnice, kde byli fašisti, tak ona řekla vždycky první: ,Já půjdu.‘ Tak chodila na průzkum, přinášela zprávy o Němcích, co se kde dozvěděla, a nosila také nějaké potraviny, zkrátka co potřebovali. Chodila tam v civilu, to jinak nemohla, protože tam všude byli Němci. A jednou v březnu ji chytili.“ Následkem omrzlin, které utrpěla u Sokolova, mívala Vanda Biněvská často bolesti. Kvůli nim se zřejmě pokusila vyhledat lékařskou pomoc a v Dolní Lehotě byla zadržena Němci a dopravena do Banské Bystrice. „Vanda měla pořád bolesti, obrátila se někam k doktorovi a oni ji chytli. Protože byla v civilu, tak ji nepoznali a kromě toho, to už byl takový čas, že oni sami se museli zachraňovat. Protože oni viděli, že bude konec války, a museli utíkat. Tak možná proto se jí podařilo nějak utéct. To bylo její štěstí. Nějaká paní jí pomohla.“ Z Banské Bystrice utekla s ruskou partyzánkou ke skupině Stalin. Se svojí 2. paradesantní brigádou se znovu setkala v dubnu v Kežmaroku, odkud je čekala dlouhá cesta do Prahy. Do svobodné Prahy dorazila s 1. československým armádním sborem v červnu roku 1945.

Konec války

Věra Biněvská se s ostatními radiotelegrafisty dostala přes Duklu do Liptovského Mikuláše a dále postupovali směrem na Moravu, kde je zastihl konec války. „Zrovna jsme se se Sylvou chystaly, že půjdeme spát, když najednou všichni začali křičet: ,Hurá, hurá, je konec války!‘ Lidi byli tak šťastní, objímali se, líbali a slavili, že už to skončilo.“ Vojáci a vojačky dorazili nejprve do Štěrbohol u Prahy, odkud nastoupili 17. května do slavnostního průvodu Prahou, přičemž Věra Biněvská i Sylva Laštovičková byly krátce předtím povýšeny do hodnosti desátnic.

Radost z konce války a ze shledání v Praze pokazila nešťastná dopravní nehoda Růženy Biněvské-Morozovičové. Na Slovensku, při přepravě dětí z dětského domova v Jefremově, měla s manželem havárii a utrpěla při ní těžká zranění. „Auto se převrátilo a naše maminka na tom byla nejhůř. Všechno měla zlámané.“ Byla převezena do Užhorodu, odkud byla v červenci převezena do pražské nemocnice. Převoz zajistila rodina gen. mjr. Arkadije Pavloviče Golubeva, který přebíral po odjezdu Čechoslováků velitelský dům v Jefremově. Golubevovi rodině Biněvských poskytli auto, aby mohli maminku převézt do Prahy. Růžena Biněvská-Morozovičová zemřela 6. března 1946. Později jí byla in memoriam udělena medaile Za zásluhy II. stupně. Její manžel Lucian Morozovič zemřel v roce 1951.

Poválečné osudy

Po opadnutí euforie z konce války nastaly rodině Biněvských starosti se sháněním ubytování. Věra bydlela nejprve jako vojačka v Holešovicích. Později se jejich strýci Antonínu Hamerníkovi podařilo je v Praze vyhledat a poskytnout jim skromné bydlení: „Všichni – Vanda, bratr Mirek, tatínek a já a strýčkova rodina jsme se tísnili v malém bytečku. Vanda mezitím hledala nové bydlení.“ Vanda nakonec získala pro rodinu ubytování v tzv. Malém Berlíně v Holešovicích. Po příjezdu do Prahy také odjeli navštívit své příbuzné do Třeboně: „Když jsem přijela v roce ’45 do Prahy, tak jsem chtěla vidět babičku, já jsem taky chtěla mít babičku, jako všichni ostatní. Tak jsme někde sehnali nákladní auto a jeli do Třeboně.“ Obě sestry zůstaly pracovat u armády – zatímco Vanda sloužila jako velitelka spojovací skupiny 1. vojenské oblasti, Věra začala pracovat na ministerstvu národní obrany jako radiotelegrafistka. Také navštěvovala večerní školu. Jejím osudem ale nebyla Praha a Československo, alespoň ne pro příštích 48 let. „Do Prahy přijel Pavel Golubev (syn generála A. P. Golubeva, pozn. autora), kterého jsem znala už z Jefremova a od té doby jsme se kamarádili. Od konce války jsme se vídali v Praze, kam za mnou několikrát přijel. Jeho otec se chtěl s naší rodinou seznámit, ale nikdo kromě mě nemohl jet. Tak jsme si mysleli, že pojedeme do Lvova s Pavlem na pár dní na návštěvu. Naši společnou budoucnost jsme plánovali v Praze.“ Na přelomu listopadu a prosince 1945 odjela Věra Biněvská do Lvova. „Ale stalo se, že generál měl záchvat a odvezli ho do Moskvy do kremelské nemocnice a tam zůstal tři měsíce. Já měla jen válečné doklady a ty už neplatily. Tak jsem čekala, až se vrátí generál, aby mi pomohl dostat nové doklady. Maminka mezitím v Praze zemřela, nemohla jsem ani na pohřeb.“ V prosinci 1946 se v rodině generála Golubeva stala velká tragédie – dva jeho synové zahynuli při autonehodě, mezi nimi Pavel. „Na to mi rodiče Pavla, manželé Golubevovi, nabídli, že mě adoptují. A to nejen proto, abych jako cizinka neměla problémy. Oni mě měli rádi jako dceru a nechtěli mě ztratit. Tak jsem souhlasila, generál mě adoptoval a dostala jsem jeho jméno – Holubeva (rusky Golubeva). Po jeho otci Arkaděvna. Napsal, že jsem Ruska a občanka SSSR. A nikdo nic nepoznal, rusky jsem mluvila dobře.“ Věra Biněvská-Holubeva dokončila tzv. desetiletku a ve Lvově vystudovala v letech 1953–1961 filologii na univerzitě. Jak dnes paní Věra říká, za Stalina nebylo možné navštívit rodinu, která žila v Praze. Teprve později, za Chruščova si mohla se sestrou a bratrem dopisovat a v roce 1962 je jela i navštívit. Svou rodinu ale měla již ve Lvově – vdala se za kapitána Vadima Varjanicu, se kterým pobývala krátce ve Vídni, kde Varjanica sloužil v sovětské zóně. Narodila se jim dcera Nataša, která nyní žije ve Lvově. Později se s Vadimem Varjanicou rozvedla a znovu se vdala za lékaře Benjamina Skorodinského, primáře oblastní nemocnice ve Lvově, s nímž měla dceru Angeliku. Věra Biněvská-Holubeva pracovala ve Lvově jako korektorka ve vydavatelství a jako učitelka ruštiny. O návratu do Československa začala opravdu uvažovat až v roce 1991, tehdy zemřel její druhý manžel Benjamin Skorodinsky a v Praze také její starší sestra Vanda.

Vanda Biněvská po válce pokračovala ve službě v armádě a v roce 1947 se zapsala na studium práv. Studia však nemohla dokončit, neboť se musela starat o mladšího bratra. Zdravotní problémy ji také přiměly k odchodu z aktivní vojenské služby v roce 1951 s hodností kapitánky v. v. Odešla do invalidního důchodu a příležitostně pracovala jako prodavačka. Vdala se a měla dceru Evu. Ráda malovala, zpívala a navštěvovala také základní a střední školy a mladým lidem přednášela o druhé světové válce a o účasti československých vojáků v boji proti nacistickému Německu. „I když ji bolela hlava a bylo jí špatně, tak stejně chodila do škol a povídala dětem o boji proti fašismu.“ Vanda Biněvská, držitelka medaile Za chrabrost před nepřítelem, medaile Za zásluhy II. stupně, Dukelské pamětní medaile, Sokolovské pamětní medaile či odznaku československého partyzána, zemřela 26. března 1991.

V této době Věra Biněvská pobývala v Praze a navštěvovala sestru denně v nemocnici. Když se v roce 1993 vrátila na oficiální pozvání neteře Evy do Prahy, ocitla se v nezáviděníhodné situaci – neměla byt, práci, ani české občanství. Po počátečních potížích sehnala s pomocí své neteře byt i práci a v roce 2000 získala i české občanství a také možnost odejít do zaslouženého důchodu. V roce 2001 se zde potřetí vdala. Dnes je členkou několika organizací, sdružujících příslušníky a příslušnice československé armády a účastníky bojů druhé světové války, mimo jiné Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu.