Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mária Binderová (* 1946)

• narodila se 10. února 1946 ve Stupavě na Slovensku

• v roce 1960 byl po vykonstruovaném procesu otec pamětnice odsouzen na 10 let tvrdého žaláře

• vyučila se vazačkou knih

• v letech 1964–1967 absolvovala polygrafický kurz v Lipsku

• od roku 1979 sestrou řádu Školských sester sv. Františka

• v roce 1983 zadržena v rámci zátahu Státní bezpečnosti na františkánský řád

• v roce 1985 se účastnila velehradské poutě

• od roku 1991 studium spirituality na papežské univerzitě Antonianum

• od roku 1998 členkou komunity kontemplativního řádu sester klarisek

Příběh Márie Immaculaty Binderové se začal odvíjet na rodinném mlýně Stupavského potoka. Tam, uprostřed sourozenců, zahrnuta láskyplnou péči rodičů, prožívala ráj, který ukončil nástup komunistické moci. Její sen o vlastní rodině, o kterou by se mohla starat, se pamětnici vyplnil ve zcela jiné podobě. Stala se řádovou sestrou františkánské rodiny.

Na Stupavském potoce

Mária Immaculata Binderová se narodila ve slovenské Stupavě 10. února 1946, jako páté ze sedmi dětí, v rodině mlynáře Vavrinca a Márie Binderových. Otec pocházel ze staré mlynářské rodiny, která na Stupavském potoce provozovala mlýn. Pamětnice na něj vzpomíná jako na plachého, mimořádně citlivého a vnitřně inteligentního člověka. Přestože, než se vyučil mlynářskému řemeslu, absolvoval jen osm základních tříd, byl velkým čtenářem a jeho knihovna obsahovala především klasickou literaturu. Rodina maminky Márie, rozené Apoštolové, pocházela z Másti, která dnes tvoří předměstí Stupavy, kde její otec, mimořádně schopný obchodník, vybudoval vyhlášenou konzervárnu.

Rodiče se brali ještě před začátkem války. Když městem procházela fronta, rodina se ukrývala ve sklepení svého domu, kde nejmladší syn Martin onemocněl a podlehl zápalu plic. Své těžkosti rodiče na děti nepřenášeli – jejich Františka, Lenka, Karol, Mária, Veronika a Zuzana zažívali na stupavském mlýně opravdový ráj. Večer společně všichni poklekli a modlili se litanie k Božskému Srdci.

My s tebou můžeme zatočit

Velkou zkouškou si rodina prošla po únoru roku 1948. Zestátněna byla dědečkova konzervárna i stupavský mlýn. V zestátněném mlýně rodina mohla nadále pracovat a bydlet, ale za to žádala komunistická strana od tatínka jistou službu. Jeho autority a dobré pověsti mezi sedláky chtěla využít „a tátu přinutit, aby jim říkal, co si ti sedláci myslí,“ říká pamětnice. 

„A já jako dítě, to si pamatuji, dělala jsem si u stolu domácí úkoly, a přišel za ním jeho spolužák, a ten ho na tu spolupráci naváděl. Táta, že ne, že: ,Jestli to bude dobré, tak sedláci tam [do družstva] půjdou sami.‘ A ten člověk mu řekl: ,Nemysli si, že my tě nemáme v hrsti, my s tebou můžeme zatočit.‘

Když uběhlo několik let a zemědělské družstvo ve Stupavě stále neprosperovalo, spolužákova výhrůžka se naplnila. Tátu pro výstrahu zavřeli a obvinili ho z hospodářské kriminality. Vzpomínky na následný monstrproces jsou pro pamětnici stále bolestné. Po falešném obvinění ho „vozili do kulturních domů po všech dědinách v okolí, kam nahnali lidi, a toho tátu tam veřejně pranýřovali a vyslýchali a obviňovali. Byly jsme se tam s rodnými sestrami podívat, bylo to strašné. Ten táta na pódiu proti nějaké komisi… To byl tak dobromyslný člověk, že ani nechápal, že je takovéto zlo možné. To byly těžké chvíle,“ vzpomíná na bolestné okamžiky pamětnice.

Běhala jsem kolem Stupavy, kde jsem se vyplakala

V těžké situaci se ocitla také maminka, která se starala o šest dosud nezajištěných dětí, a současně vzdorovala nátlaku na vystěhování se z rodinného domu. Vydělávala si jako šička v podniku Avana. V nejtěžších časech podrželi rodinu především strýcové.

Od ostatních lidí pamatuje pamětnice jen negativní reakce. Když je od lidí vyslechla, „běhala jsem kolem Stupavy, kde jsem se vyplakala, a teprve potom přišla domů. Věděla jsem, že jí [mamince] nemůžu sdělit, co mám na duši, protože bych jí jen přitížila.“ Jednou maminku požádala o desetikorunu, potřebnou na nějakou školní akci, „ona otevřela peněženku, držela desetikorunu v ruce, pravděpodobně jednu z posledních, a nevěděla, jestli mi ji má dát, nebo ne. A potom mi ji dala, abych nebyla vyčleněna ze třídy,“ popisuje stále živý obraz ve své mysli.

Nelituji těch let

Táta byl za rozkrádání socialistického majetku odsouzen na deset let, z nichž si odseděl pět, ve věznicích v Leopoldově a v Minkovicích. Tam mu byly velkou podporou dopisy, které dostával pravidelně z domova. V tom se projevila velká láska a moudrost maminky, která každou neděli děti vybízela, aby o sobě napsaly tátovi několik vět.

„Táta nám nevyprávěl o vězení mnoho, ale říkal: ,Nelituji těch let, já jsem tam poznal, co je to život a co víra, co jsou to lidé.‘ S velkou úctou vzpomínal na svého spoluvězně otce Josefa Zvěřinu, který mu „pomohl se v podstatě zorientovat a znovu nabrat dech.“

V podstatě je to určité bohatství

Jako dcera odsouzence nemohla na studia ani pomýšlet. Do učení na vazačku knih, v bratislavském polygrafickém učilišti, se dostala jen díky známosti. „Dnes na to nevzpomínám s trpkostí, v podstatě je to určité bohatství, že jsem nežila takové průměrné dětství,“ říká pamětnice s odstupem let. Po vyučení pracovala v jedné z bratislavských tiskáren, odkud byla v roce 1963 vyslána na vzdělávací polygrafický kurz do východoněmeckého Lipska. Vzdálena od rodiny a nejbližších přátel si prošla krizí, během které se rozhodovala, na čem bude svůj život stavět, „jestli na tom, co získala po rodičích, nebo půjde jinou cestou.“ Zvítězila víra přijatá od rodičů.

Za svého pobytu v Lipsku, v květnu roku 1968, se stala očitým svědkem odstřelu gotického univerzitního kostela sv. Pavla, který musel ustoupit moderní zástavbě. „Byl to strašný pohled, když se ta středověká katedrála hroutila.“ Svůj čtyřletý pobyt v Německu plánovala zakončit společně se svými spolužáky putováním po Tatrách. Radostnou výpravu ukončil ráno 21. srpna 1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy.

Sama jsem nevěděla, jak mám žít

Po ukončení polygrafického kurzu se pamětnice vrátila ke svým rodičům, nastoupila do práce v tiskárně a začala snít sen o vlastní rodině, o kterou by se mohla starat. To byl její ideál. Vážnějších známostí měla několik, ale poslední rozchod s chlapcem byl natolik zraňující, že se z něj dlouho vzpamatovávala.

Svá trápení a bezradnost svěřovala Bohu a volný čas věnovala bezprizorním dětem, kterých bylo ve Stupavě vždycky dost. Hrála si s nimi, chodila na výlety a všemožně pomáhala také v jejich rodinách. Výsledkem toho bylo, že u pamětnice začaly hledat oporu také jejich matky. „To bylo těžké, vždyť já jsem byla jedna z nich, sama jsem nevěděla, jak mám žít.“

V této situaci získala oporu v komunitě sester františkánek, ilegálně působících při domově seniorů v Bratislavě-Petržalke. U nich nacházela porozumění, prostor pro modlitbu, účastnila se duchovních cvičení, které pro sestry konali bratři františkáni. O řeholním životě však neuvažovala. „Nikdy jsem nechtěla být řeholnicí, bylo mi to cizí. Kvitovala jsem, že mi otevírají oči,“ vzpomíná dnes sestra Immaculata.

Já hledám pravdu o svém životě, ne sestry

Když se jí jednou otec Aleš přímo zeptal, jestli by nechtěla k sestrám, odpověděla mu rázně: „Otče, v žádném případě! Já hledám pravdu o svém životě, ne sestry.“ „Ale Pán Bůh dává víc…,“ odpověděl františkán. „Potom utekla nějaká doba a uvědomila jsem si, že Pán Bůh mi neurčil rodinný život, ale zasvěcený.“

Doma se to rodičům dlouho obávala oznámit, když k tomu jednoho večera došlo, maminka začala plakat, táta mlčel. „Oni se velmi báli, že mě zavřou,“ vysvětluje reakci rodičů pamětnice. Do řádu Školských sester sv. Františka byla přijata tajně v roce 1979 jako sestra Pavla a stala se členkou komunity sester v Petržalke. Tajné řeholní komunity (tzv. domečky), které vznikaly napříč republikou, byly ve františkánském řádu reakcí na dlouhodobou perzekuci ze strany komunistického režimu. Jejich členové chodili do civilních zaměstnání a po práci žili podle vlastních řádových pravidel, především modlitbou, studiem a službou.

Byla to taková psychologická hra

Krátce po svých prvních řeholních slibech v roce 1982 byla přeložena do malé komunity v Popradu, kde sestry působily mezi mládeží. Jejich aktivity neušly pozornosti všudypřítomné StB. Pamětnice vzpomíná na intenzivní sledování, která pro ni byla velmi vyčerpávající: „Byla to taková psychologická hra.“ Vyvrcholení přišlo o Květné neděli roku 1983. V rámci celostátní akce Vír, směřované proti františkánskému řádu, vniklo do bytu františkánských sester v Popradu deset chlapů, byt podrobili důkladné prohlídce, zabavili náboženskou literaturu a předměty a sestry předvedli k výslechu.

„No, a přitom se mi ten pan vyšetřovatel snažil dokázat, že jsem řeholní sestra a že jsem tajná, že mám nějakou činnost s mládeží a já už nevím co. A já jsem samozřejmě buď neodpovídala, nebo jsem to popírala. A on mi říká: ,Co mi to tu popíráte, já vím! My máme jeden seznam a tam je napsané, že jste tam.‘ A já povídám: ,Tak prosím, abyste mi ten seznam ukázali.‘ A on povídá, že to nemůže. ,No tak, snad si nemyslíte, že já se přiznám k nějakému seznamu, o kterém nevím, zda vůbec existuje, kdo ho napsal, kdo ho podepsal a kdo ho ověřil.‘ Já jsem je úplně vyvedla z míry, ale já nevím, kde se to ve mně vzalo, já nevím. A tak to potom také skončilo.“

Přímo jsem se nadnášela

Velkým povzbuzením byla pro pamětnici a její spolusestry účast na velehradské pouti roku 1985, kterou podnikly společně se „svou“ mládeží. Přestože zpáteční cestu jí Státní bezpečnost zpestřila osobní prohlídkou, „aby si StB prohlédla špinavé prádlo a mastný chleba“, jak s úsměvem dodává, „pamatuji si, že když jsem na druhý den šla do práce, tak jsem se přímo nadnášela.“

O Velkém pátku roku 1988 se pamětnice vypravila do Bratislavy, podpořit tzv. „Svíčkovou demonstraci“. Vlak z Popradu však přijel pozdě, „už bylo všechno uzavřené a do centra jsem se nemohla dostat.“ Poklidné demonstrace, kterou policie rozehnala vodními děly, se přímo zúčastnily její bratislavské spolusestry.

Listopad 1989 zastihl sestru Pavlu už značně vyčerpanou. Povinnosti v zaměstnání, intenzivní služba mládeži, teologická studia, ilegálně organizovaná františkány, a permanentní sledování StB si vzaly svou daň. Demonstrací sametové revoluce se vůbec neúčastnila. Stěžejní změnou v jejím životě bylo až vyslání do Říma, kde se měla připravit na službu sekretářky biskupa Hrušovského. Když s politickým vývojem ve společnosti tento záměr padl, nastoupila v Římě studia spirituální teologie na papežské univerzitě Antonianum.

Tady je třeba kleknout a modlit se

Po svém návratu na Slovensko v roce 1994 se zapojila do revitalizace své řeholní provincie. To nebylo snadné především kvůli generačním těžkostem. U některých sester vnímala také zvláštní tvrdost a nepochopení svého povolání. Přestože to byly jednotlivé případy, věděla, že tady pomůže jen „kleknout a modlit se, aby Bůh dal. To byla první myšlenka, jestli jsem na svém místě.“

Tyto své myšlenky si přijela srovnat do kontemplativního kláštera sester klarisek v Brně-Soběšicích. Život kontemplace ji velmi lákal, ale pro svůj věk již o přestupu ke klariskám neuvažovala. Nabídka přišla od sestry představené, abatyše Thomy. Mezi klarisky byla přijata v roce 1998 jako sestra Immaculata.

„Přechod byl velmi náročný. Roky jsem si odtrpěla, než jsem přišla na ten kořen.“ Své poslání pak připodobňuje službě majáku: „Ten kontemplativní klášter je takový maják, my jsme ti dělníci. A my tu můžeme žít a musíme si konat svou povinnost, kterou máme vůči Pánu Bohu, a ta se promění na ten maják, který chrání lidi před tím útesem. A mně vám toto odpovědělo na tu existenci v tomto klášteře,“ popisuje pamětnice.

Vzkaz sestry Immaculaty posluchačům Paměti národa zní prostě: „Hledejte Pána Boha, udělejte krok k osobní víře. Naučená a osobní víra, to je nebe a dudy!“