Mária Binderová

* 1946

  • „Potom přešly roky, přešel celý život, až jsem přestoupila sem. A samozřejmě ty začátky byly těžké. Zase to nebylo to, co jsem si v duši představovala, musela jsem se přizpůsobit. Pár roků ze začátku to bylo těžké. A já jsem si, když jsem se modlila a uvažovala nad tím, já jsem si vzpomněla na tento text. Anebo jsem si kladla otázku, jaký smysl má tento život, vždyť toto je úplný nonsens… A já jsem si vzpomněla na tento text po letech, kdy jsem už nevěděla o tom, že jsem tu knihu četla, že ten kontemplativní klášter je takový maják, my jsme ti dělníci. A my tu můžeme žít, musíme si konat svou povinnost, kterou máme vůči Pánu Bohu, a ta se promění na ten maják, který chrání lidi před tím útesem. A mně vám toto odpovědělo na tu existenci v tomto klášteře.“

  • „Na té vyšetřovačce, byla to plná místnost všelijakých policajtů, měla jsem takový dojem, že jsou tam také mnozí mladí, kteří se učí, ale jednoduše, bylo jich tam hodně moc. Přišel tam jeden pán, prokurátor z Košic, a dával mi otázky. Já jsem se strašně bála, to ať mi nikdo neříká, že v takové situaci…, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu, tak je to dobře. Až se mi takto třásla kolena, ale samozřejmě jsem se navenek držela, ale vnitřně… A tam vám mohu říct jedno, co se netýká vyšetřování, ale co se týká Pána Boha. Když jsem se posadila na tu stoličku, takto proti tomu vyšetřovateli, tak ze mě všechno tak spadlo, já jsem byla tak klidná a vnitřně jistá, že já dodnes nevím, kde se to ve mně vzalo. No, a přitom se mi ten pan vyšetřovatel snažil dokázat, že jsem řeholní sestra a že jsem tajná, že mám nějakou činnost s mládeží a já už nevím co. A já jsem samozřejmě buď neodpovídala, nebo jsem to popírala. A on mi říká: ,Co mi to tu popíráte, já vím! My máme jeden seznam a tam je napsané, že jste tam.‘ A já povídám: ,Tak prosím, abyste mi ten seznam ukázali.‘ A on povídá, že to nemůže. ,No tak, snad si nemyslíte, že já se přiznám k nějakému seznamu, o kterém nevím, zda vůbec existuje, kdo ho napsal, kdo ho podepsal a kdo ho ověřil.‘ Já jsem je úplně vyvedla z míry, ale já nevím, kde se to ve mně vzalo, já nevím. A tak to potom také skončilo. Drželi nás tam těch 48 hodin, ale o půlnoci nás pustili, v pondělí. A já jsem jim říkala, že odtud neodejdu, pokud mi nedají omluvenku, že já jsem měla být toto pondělí v práci a že já si přece nebudu čerpat dovolenou kvůli tomu, abych seděla na policii. A představte si, oni mi to dali, oni mi napsali, že jsem tam byla. Ale to bylo potom jedno peklo, protože ti policajti zřejmě dostali vynadáno od toho svého šéfa, že jaký mi dali do ruky dokument, tak potom přišli za mým šéfem v práci, aby jim ten dokument vrátil. Já jsem ho musela odevzdat na osobním oddělení jako důkaz, že jsem nebyla v práci. No to byl cirkus, ale stalo se!“

  • „Ale když táta přišel z vězení, to byl jiný člověk, samozřejmě. Byl nesmírně stažený, on za těch pět let nechápal ten vývoj, kterým ta společnost prošla a kterým jsme my děti prošly. Nechápal nás, že jsme chtěli žít. Rozumíte? On viděl ten život z úplně jiné pozice. To byly asi tak dva velmi těžké roky. A ta maminka zase sehrála velkou úlohu. Ona byla takovým prostředníkem mezi postoji a názory tátovými a našimi. Maminka byla statečná. Ale nebylo to vše jen negativní. Táta nám nevyprávěl o vězení mnoho, ale říkal: ,Nelituji těch let, já jsem tam poznal, co je to život a co víra, co jsou to lidé.‘ On se tam z té naivní dobroty stal takovým kvalitním člověkem. Prošel si, myslím, všechna vězení, od Leopoldova přes Minkovice… S otcem Zvěřinou se setkal ve vězení, a to nám popisoval, že chtěl na svatou zpověď. Tak se oba přihlásili k zubaři a při tom čekání se vyzpovídal. Na otce Zvěřinu vzpomínal s velikou úctou, že mu pomohl se v podstatě zorientovat, znovu nabrat dech.“

  • „A byl to statečný člověk [otec], skromný, a myslím si, že měl v dědině velmi dobrou pověst. Lidé z dědiny, to byli tehdy ještě sedláci, tehdy se znárodňovalo, to si ještě jako dítě pamatuji, chodili za naším tátou sedláci. Protože oni přišli mlít pytel nebo dva pytle obilí, a než se to pomlelo, tak spolu si na tom mlýnském dvoře povídali. A myslím si, že si všichni táty vážili a dali na jeho mínění. A toho chtěli později komunisté využít a chtěli toho tátu přinutit, aby jim říkal, co si ti sedláci myslí. A táta to odmítl. A já jako dítě, to si pamatuji, jsem si dělala u stolu domácí úkoly, a přišel za ním jeho spolužák, a to jsem pochopila, ten ho na tu spolupráci naváděl. Táta, že ne, že: ,Jestli to bude dobré, tak sedláci tam půjdou sami, proč bych měl…‘ A ten člověk mu řekl: ,Nemysli si, že my tě nemáme v hrsti, my s tebou můžeme zatočit.‘ Ale zase přešly roky a nakonec tátu zatkli v šedesátém roce jako výstrahu, protože to družstvo, které už se ve Stupavě utvořilo, v podstatě neprosperovalo. Ti sedláci to i sabotovali, ani se jim nechtělo, já nevím, jaké tam byly všechny problémy. A jako výstrahu tátu zavřeli a připsali mu nějakou hospodářskou kriminalitu, že cosi ukradl anebo z toho mlýna odnesl, v podstatě banality.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 31.05.2024

    (audio)
    délka: 01:41:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 18.06.2024

    (audio)
    délka: 53:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Já hledám pravdu o svém životě

Mária Immaculata Binderová
Mária Immaculata Binderová
zdroj: Archiv pamětníka

Mária Immaculata Binderová se narodila ve slovenské Stupavě 10. února 1946, a to jako páté ze sedmi dětí, v rodině mlynáře Vavrince a Márie Binderových. Krásné dětství na rodinném mlýně narušil nástup komunistického režimu. Mlýn byl zestátněn a otec, jenž byl místní autoritou, po vykonstruovaném procesu odsouzen na deset let tvrdého žaláře. S cejchem dcery odsouzence se pamětnice vyučila vazačkou knih. V polovině šedesátých let absolvovala tříletý polygrafický kurz v německém Lipsku. Po jeho ukončení pracovala v tiskárně, svůj volný čas věnovala práci s bezprizorními dětmi. Oporu nacházela ve společenství ilegální komunity sester františkánek, mezi které byla přijata v roce 1979. Od zátahu na františkánský řád v roce 1983 byla pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Velkým povzbuzením jí byla účast na velehradské pouti roku 1985. Po sametové revoluci vystudovala v Římě spirituální teologii a podílela se na revitalizaci slovenské provincie Školských sester sv. Františka. Od roku 1998 je členkou komunity kontemplativního řádu sester klarisek v Brně-Soběšicích.