„A někde okolo půlnoci zvonil telefon. Paní Seifertová zvedla telefon. Co se děje? A ona řekla, že tady jsou cizí armády. Tak jsme vyběhli z galerie okolo Adrie a teď koukáme, jak Moskevskou projížděly tanky. Vím, že Jirka Seifert, už to taky má chlapec za sebou, byl mohutnější postavy. Byla tam zelenina a u zeleniny byla lavička. Lavičku strčil do silnice a samozřejmě to jenom křuplo. Teprve dodatečně jsme si uvědomili, jakému jsme se vystavili nebezpečí. Ona byla tma, ale to jsme nevěděli, že už byli mrtví na náměstí. Nevím, jestli první byla ta sestřička z nemocnice, tu zastřelili, když šla do nemocnice u divadla. A pak byl ten chlapec, který házel podlážky z lešení.“
„První den zahájení byl pro zaměstnance. Byl tam ministr spojů, nevzpomenu si na jméno. S Hubáčkem jsme se domluvili, vyšli jsme po schodišti nahoru, ale tam jsme si sedli. Tam je takové vlnité zrcadlo, sedli jsme si nenápadně k němu. Nejdřív měl proslov ředitel Pozemních staveb, ten potom předával diplomy pracovníkům. Pravda je, že tam podmínky samozřejmě nebyly jednoduchý. Už na podzim je tam zima, mrzne, fouká vítr. Zejména šoféři to neměli jednoduché, protože dnes je cesta na Ještěd rozšířená, původně byla uzoučká. Když opravdu napadl sníh, nebylo tam jednoduché nahoru vyjet. Děkoval pan ministr. Všimli jsme si, že pan ředitel ukázal na Hubáčka panu ministrovi, kdo tam sedí. Ale opravdu nikdy nepadlo slovo Hubáček. Jako když tam architekt Hubáček, autor objektu, není. Když se vyskytla nenápadná chvilka, tak jsme barák opustili.“
„Když mi Hubáček ten úkol zadal, měl jsem s tím právě ten problém, nejen že jsem neměl zkušenost, ale vycházel jsem z toho, že interiér by měl zachovávat jakéhosi ducha objektu, že by mělo dojít k jednotě. Ten barák má nějaký vtip. Objekt nemá běžnou technologii. Používal se hliník, ocel, což nebylo úplně běžné. Například jsem se snažil vyloučit dřevo, ale ono to úplně nejde. Pokud je tam dřevo, povrch je černý. A k černému se hodí bílá. Takže je tam hodně kombinací černé a bílé. Barák má vtip. Podařilo se mi vymyslet systém háček. Jimi je vybaven celý hotelový pokoj. Jsou to dvě háčka, do toho je vložený rám a je z toho lůžko. Na háčko je položené sklo a je z toho stolek.“
Otakar Binar se narodil 17. června 1931 v Jaroměři Otakaru Binarovi a Regině rozené Reslerové jako druhorozené dítě. Jeho otec pracoval coby strojvůdce. V roce 1931 se Binarovi přestěhovali z Liberce do Jaroměře, krátce poté do Kuklen u Hradce Králové. Binara juniora v Lánech pohladil po hlavě Tomáš Garrigue Masaryk. Už jako dítě se rozhodl, že bude architektem. Na konci války rodina přesídlila zpátky na sever Čech pod Ještěd. Binar v Liberci vystudoval Státní průmyslovou školu. Pohrával si s myšlenkou, že se stane malířem, nakonec se rozhodl pro architekturu, kterou vystudoval na UMPRUM v Praze v letech 1952–1958. Po škole nastoupil v Liberci do Stavoprojektu do ateliéru Karla Hubáčka, který se stal jeho celoživotním kolegou. Byl členem světoznámého architektonického studia SIAL a autorem interiéru hotelu Ještěd, který se později stal českou stavbou 20. století. Noc z 20. na 21. srpna prožil s Václavem Havlem a Janem Třískou v Liberci. V roce 2022 žil tamtéž. Otakar Binar zemřel 20. května roku 2024. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře statutárního města Liberec a Libereckého kraje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
